„Jsem váš strýc Baloun, mám vás všechny rád a budu u vás žít." Všechny nás objal, snědl husu, na kterou jsme týden šetřili, a šel spát. Ráno všechny znovu líbal a omlouval se, že nám dlouho nepsal. Když k svačině zlikvidoval rodinný oběd, otec se opatrně zeptal, jak dlouho u nás bude bydlet. „Neboj se synku, užiješ mě," řekl strýc a opět ho objal. Svůj slib dodržel. Žije u nás dodnes. Tak nějak k nám patří.
(Šimek + Grossman: Jak jsme vdávali sestru)
Tak právě tato scénka mi vytanula na mysli při čtení zprávy Česko bude součástí protiraketové obrany USA. Vyhodíte ho dveřmi a on se vrátí oknem. Vlastně okýnkem. Malým zadním okýnkem, o kterém nikdo pomalu ani nevěděl, že existuje, natož aby ho zavíral. Pravda, fyzicky to nemá být radar, ale „zařízení se senzory, které by poskytovaly systém včasné výstrahy," ovšem tento zdánlivě zásadní rozdíl je ve skutečnosti spíše kosmetické povahy, protože z radaru se stal symbol připoutání České republiky k USA (jak se na správný satelit sluší a patří), které má být nyní naplněno, a na konkrétní technologii zase až tolik nezáleží.
Podle všeho to půjde ráz na ráz, protože vše podstatné již v tichosti dojednal ministr zahraničí Fischerovy úřednické vlády Kohout, který o to prý dokonce žádal. Tím spíše, že „podle zdrojů z českého ministerstva zahraničí by mělo jít o dvě kanceláře s počítačovým a dalším technickým vybavením, kde by se scházela data o nepřátelských raketách, které by mohli obsluhovat Češi," takže vlastně o nic nejde. Vždyť je to vlastně totéž, jako přemístit dva úředníky s kartotékou o patro výš, přinejmenším to tak bude prezentováno. Ale pokud je to taková banalita, proč se to má vůbec budovat? A proč má být v Čechách centrum, které bude shromážděná data přeposílat americkému velitelství někde c Coloradu, proč to nejde to Colorada přímo?
Buď je za tím víc, než se na první pohled zdá, například záměr diverzifikovat riziko a nasměrovat pozornost případného útočníka, který by se pokoušel zařízení vyřadit z provozu, pryč od USA, nebo je za tím něco úplně jiného, například zmiňovaná manifestace pevného zapojení České republiky do americké sféry vlivu.
Stejně dobře to ale může být i „noha ve dveřích," něco malého, nenápadného, pro veřejnost přijatelného (či dokonce bezvýznamného), zárodek další expanze, na který se budou nabalovat další a další „maličkosti", každá sama o sobě nenápadná a přijatelná, které ale dohromady vytvoří molocha, kterého se už nikdy nezbavíme. A kdo ví, třeba k němu nakonec přistaví i ten radar, aby to měl z první ruky. Třeba tou dobou bude i radar už jen drobný doplněk.
Výmluvné je i to, že „že Obamova administrativa s žádostí o finance čekala až na výsledek parlamentních voleb v Česku." Není nad to, když máte u druhé strany svoje lidi. Když víte, že vám druhá strana nic neodmítne a udělá cokoliv, aby se vám zalíbila, jedná se mnohem lépe, až tak dobře, že si můžete diktovat. Pak se nelze divit ani tomu, že český premiér předpokládá, „že financování pilotní fáze bude věcí USA, pak už je to znovu otázkou dalších jednání." Kdo bude financovat další fáze, ke kterým nepochybně dojde? Češi? Jistě, když po tom tak touží, tak ať si to zaplatí. Co by to byla za impérium, kdyby jej kolonie nedotovaly, že?
Vyznavači radaru tak nakonec mohou slavit. Tahle legrácka zřejmě půjde zcela mimo parlament (ovšem při jeho současném složení by hladce prošla i skrz) a nikdo ji už nezastaví. A odpůrci? Ti budou pár dní brblat a tím to skončí, protože z tohohle kauzu, s jejíž pomocí by zmobilizovali veřejné mínění, uvaří jen stěží. Navíc nesouhlas s tímto projektem bude snazší onálepkovat jako „hysterii" a vyloučit tím nesouhlasná stanoviska z veřejného prostoru. Zastánci těsné vojenské spolupráce s USA budou tentokrát na koni tím spíše, že mezitím proběhly volby, ve kterých lidé mohli svůj postoj k radaru zohlednit. A to se v podstatě i stalo, výsledek voleb hovoří jasnou řečí: nám je to jedno, dělejte si s námi, co chcete.
Radar je jako strýček Baloun ze zmiňované povídky Š+G: nikdo ho nezval, přesto jednoho dne přišel a už s námi zůstal. A i když to zatím není tak úplně radar, co není, může být. Důležitý je první krok a ten byl učiněn. Každý další už bude snazší.
Převzato z blogu Tribun
