SuperJUDr. Kebapčeta zez Plzně

Září roku 1970 v bulharském letovisku Nesebar se vydařilo: na obloze celé tři neděle ani mráček, po písku na pláži se v poledne bosou nohou nedalo přejít. Černé moře štědře poskytovalo své hučící překlápěčky, v nichž se za dobu našeho pobytu utopili dva turisté. Dnešní vyhledavači adrenalinu by určitě byli – po svém dementním způsobu – spokojeni.

Malá kolonie Čechů byla ubytována v soukromí, přímo na ostrově, který je spojen s pevninou sypanou hrází. Jejím neformálním stařešinou byl docent K. z jisté pražské vysoké školy, který na ostrov jezdil se studenty v rámci prázdninové kreslířské praxe. A při téhle příležitosti provozoval i malou soukromou cestovní kancelář, která zajišťovala ubytování na privátě, v rodinných domcích, pro zájemce z okruhu fakultního etnika. Potvrzení o zajištěném pobytu vydával na cyklostylovaných formulářích formátu A5 a podepisoval je a opatřoval razítkem s nápisem „Guvernér ostrova".

Večer jsme chodili na pevninu, do restaurace v Novém Nesebaru, pyšnící se velkou terasou nad mořem. Bylo to směrem k Slunečnímu pobřeží, Sljančev Brjagu. Takhle to na Sunny Beach ovšem tehdy nevypadalo.

Sedávali jsme u stolu s profesorem H., kterého normalizační režimem čerstvě a zčerstva ze školy vyhodil. Laskavostí nových pánů byl téměř dojat a zvláště si cenil toho, že mu propouštěcí glejt poslali poštou, nacyklostylovaný, s rukou doplněným jménem a dokonce i ve stejném formátu, na kterém svá potvrzení vydával guvernér.

V celkem příjemném smrádku, namixovaném z grilovaných kebapčeta (čevabčiči), chlastu a zpocených číšnic, číšníků a hostů, vše v kombinaci s teplým, prosoleným vánkem od moře, bavil profesor celý stůl příhodami z natáčení. Ovšem musel to stihnout dřív, než jsme se za pomoci červeného vína, rakije, plisky a mastiky vydali na cestu časem. Vyspělejší jedinci se dostávali dokonce až někam k diluviu!

Vyprávěl například, jak v šedesátých létech zřídila škola ve spolupráci s partajními orgány speciální kurz pro dělnické ředitele průmyslových podniků, kádry z padesátých let, kteří si potřebovali „doplnit vzdělání", získat titul, protože na navštívence a na podepisovaných lejstrech to dobře vypadá.

Soudruzi ředitelé však nestudovali ve večerním nebo dálkovém studiu, to by trvalo dlouho a někdo by je také mohl zkoušet, proto ten speciální kurz. A dokonce ani budova školy (v Dejvicích za kulaťákem) se nejevila hodnou býti poctěna návštěvou kapitánů průmyslu, tak se vyučovalo na Vinohradech.

„Já musel ject z Dejvic tramvají," vyprávěl, „a když jsem tam dodrncal, tak před budovou speciálního školicího střediska stálo srovnanejch dvacet šestsettrojek. Žáčci už byli v učebně a sekretářky jim ořezávaly tužky…"

Čtyřicet let poté zřídila Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzni speciální, s tržním prostředím kompatibilní formu studia pro speciální studenty. Ti dojíždějí na tuhle speciální výuku v BMW, meďourech a audinách, někteří dokonce i v lidových Superbech.

Nejvypělejší z nich, supermanažeři a superpolitikové současné superdoby, pak nedojíždějí vůbec, dokonce ani na zkoušky, a přesto je mají. Za jedna.

Za superjedna.

 

Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments