Súra radioaktivní krávy

 

Je to trvalka mezi tématy v diskuzích: pravidelně, vždy po nějakém čase, vzplanou hádky o to, jak a čím se ta která ideologie či teorie vyznamenala nebo provinila. Zatřídění, přiřazení oponenta k tomu či onomu ekonomickému, politickému nebo filozofickému směru často už předem znamená jeho odsouzení až potupnou degradaci (viz nadávky do komoušů, mnohdy kupodivu od bývalých komoušů).

 

Není to tak, jak všichni předstírají, že geniální filozof nebo ekonom nebo psychiatr či psycholog nebo politolog vymyslí teorii, lidi si řeknou „To je vono!“ – a začnou se podle ní chovat. Je to spíš tak, že lidé ve své „nezkrotné pýše“ a chamtivosti a nenažranosti si řeknou: „Tohle by se mohlo hodit, na tom bych se moh napást a pak beztrestně krkat!“ – a stanou se z nich příznivci, vyznavači, akcionáři, členové lóží, partajníci a vposledku i okresní tajemníci nebo oblastní managoři v Bruntále. Ve výslužbě.

 

Vyznavačka Rothbarda není vyznavačkou Rothbarda proto, že by se jí při čtení toho magora (který se domnívá, že svoboda slova není lidské právo, ale že ji lze jenom vlastnit, asi tak stejně, jako tři páry fuseklí; nemáš vlastní noviny, nemáš právo na svobodu slova) dostavovaly násobné orgasmy, až do bezvědomí, ale proto, že jí tyhle pitomé teorie vnitřně i vnějškově omlouvají její až do bezvědomí zlodějské optimalizování (se kterým se sama chlubí) a navíc legalizují systém, který jí to umožňuje.

 

Okresní tajemníci nebyli uchvácení krásou, vznešeností a čistotou Marxových teorií, ale věděli, že přihlášením se ke straně rodné získají lepší plat, mocenské postavení a právo „chodit k řezníkovi zadem“ (cituji jednu rozhořčenou kritičku režimu po školení z marx-leninských idejí).

 

Svět se vydal podivnými cestami, nevyzpytatelnými stezkami. Na jedné straně veliké východní říše, Rusko a Čína, u nichž by další vývoj neodhadlo ani občanské sdružení Pýthie – Nostradamus – Libuše. Evropa vsadila na sjednocení, spolupráci, přísnou regulaci, zároveň spoléhá na dobrou vůli. (Uvozdřený a protivně zlobivý poškolák v poslední lavici, Česká republika, to ovlivnit nemůže a koleduje si o vyloučení ze všech evropských ústavů.) Velká západní říše, Spojené státy, vsadily na konfrontaci, na vojenskou sílu, na násilné loupení ubývajících přírodních zdrojů, surovin a paliv. Obkličování Ruska a agrese proti Iráku jsou jasným znamením morálního úpadku tohoto praporečníka svobody pro nemnohé. A potom zde máme svět islámu, s jeho středověkým charakterem, bezuzdným náboženským fanatismem a tendencí k terorismu a nenávisti vůči všemu západnímu a jinověrnému. Přitom by – nebýt ropy – byl tenhle kus světa asi stejně tak významný, jako je důležité pasení a dojení velbloudů a koz, což by – vedle mlácení a utlačování žen – byla jejich hlavní možnost uplatnění. A mezi tím vším se potácí třetí svět se svou úžasnou bídou a nestabilitou, který je rád, že je rád, že přežil další den.

 

Jak tohle souvisí s tou přednáškou o ideologiích z úvodu? Inu – každá z vyjmenovaných částí světa je více nebo méně ovládána nějakou ideologií, náboženstvím, filozoficko-ekonomickým a politickým názorem a návodem řešení. Navíc mají všechny části světa svou vlastní historii, nesouměřitelné zkušenosti a individuální cestu, po které se dostaly do dvacátého prvního století. A najednou, po staletích izolace a vzájemného styku a ovlivňování jenom skrze války a dobývání a zotročování jedněch druhými, tu máme globalizaci, bác ho, trička z Bangladéše a mrakodrapy v Šanghaji, turistika roznáší po světě bacily a cestující kapitál roznáší bezuzdné vykořisťování. Amíci šťouchají hlavní kvéru kdekoho kdekoliv na zeměkouli do žeber a Rus zaměřuje rakety. Kánony (a kanóny) vyjmenovaných částí světa jdou většinou proti sobě, nejsou navzájem kompatibilní, a pokud budou tvrdohlavě uplatňovány, tak vyvolají střet, válku ve světě, kde řada zemí má v rukou prostředky ke zničení všech a všeho.

 

Sestoupíme-li zpět na národní, státní úroveň, pak zde platí Tarasův zákon (právě jsem ho vymyslel): „Čím více, tím méně, a naopak.“ Neboli: toto poněkud čínské pravidlo říká, že čím více je nějaký stát zmítán vnitřními konflikty, nestabilitou, nízkou úrovní hospodářství, charakterizován porušováním lidských práv, tím méně je mezi jednotlivými jeho subjekty – od politických stran, přes ekonomiku až na úroveň jednotlivě člověčí – ochoty ke spolupráci, dohodě, domluvě, respektu k odlišnému názoru, respektu k zákonům a právu. Tím méně demokracie u něj nacházíme. Pokud schází ochota a vnitřní síla lidí ke kompromisu a toleranci, dostávají se ke slovu střety, konflikty, často i krvavé souboje, likvidace protivníka, násilí, občanské války.  Neschopnost spolupracovat (na národní úrovni) je důsledkem nenávistnosti v duších lidí, je způsobena vadami charakteru, pitbulovskou výchovou, netolerantností, zaostalostí, přenesením darwinovských principů vlčí smečky do zákonů, jimiž se řídí lidské společenství. A tenhle Tarasův princip vnitřní netolerance se dnes přenesl do vnějších, mezinárodních vztahů a způsobů chování i u států, které doposud svým vnitřním demokratickým systémem (USA, GB) byly vzorem pro ostatní.

 

Současný kapitalismus charakterizuje za hranice rozumného vypjatá soutěž. Porazit (a podrazit) konkurenta je natolik důležité a nezbytné, že se pak přenáší i do vztahů mezi lidmi. Exploze hulvátství a agresivity na českých silnicích po listopadu nebo zvýšení kriminality ve stovkách procent jsou snad dostatečně výmluvnou ilustrací toho, jak účinkuje kapitalistický systém na vztahy mezi lidmi. Pamatuji, jak tehdejší ministr vnitra Jan Ruml obhajoval ten morální sešup tvrzením, že v demokracii to jináč nejde. A s globalizací kapitalistického systému se tahle agresivní mentalita patrně přenáší i do vztahů mezi státy. Pokles prestiže a významu OSN je celkem zřetelnou ilustrací.

 

Ačkoliv měl svět po odstranění největší příčiny eventuálního planetárního vojenského konfliktu (po rozpadu SSSR) všechny předpoklady k mírovému a klidnému životu pro všechny, tak se na obzoru rýsuje řada vážných krizí. Kde se vzaly, tu se vzaly, a vyžadují nějaké řešení. A jak zkušenost praví, s největší pravděpodobností budou řešeny silou, vojensky, s nedozírnými následky.

 

Obávám se, že – po zkušenosti s jistým Fukuyamou – už lidé nemají ani na to, aby si pro tenhle Armagedon vymysleli odpovídajíci ideologii. Přitom bych měl pěkný návrh (samozřejmě pouze pracovní, zato ale univerzální) na její název:  T(c)RK. Teorie (celosvětového) radioaktivního kapitalismu. Nebo Teorie (celosvětového) radioaktivního komunismu. Možná i Teorie (celosvětového) radioaktivního koránu. Třeba i Teorie (celosvětové) radioaktivní Kitaje. Univerzální zkratka, vždyť jsem to už řekl.

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky