Téma, do kterého se mi jako ortodoxnímu, leč připravenému a vojensky cvičenému pacifistovi příiš nechce. Skupina lidí, jež se nazývá českým národem, má stejně jako jiné národy svá privátní specifika a osobitý přístup k národní samostatnosti a uvědomění. Jak nám ukazuje historie, Češi se vyznačují zejména neskonalým odporem k jakýmkoliv militantním projevům a agresivitě. Nejméně od dob Bitvy na Bílé hoře jsou víceméně spokojeně etablováni do podřízené a ovládané role cizích vazalů. S výjimkou krátkého trvání tzv. První republiky nenajdeme za posledních nejméně 300 let období, kdy náš národ nebyl pod nadvládou někoho jiného. Za posledních 100 let jsme přinejmenším jednou bojovali ve válce pro cizí zájmy, byli vojensky okupováni Německem, následně politicky Sovětským svazem, poté dokonce i vojensky a nakonec jsem se stali vazaly tzv. „západní“ politiky a kapitálu EU. Za toto období jsme byli nejméně jednou prodáni jinými státy, jenž nás měly podle původních dohod ochraňovat. Pokud sáhneme hlouběji do historie, Češi si vyloženě libují v pozici ovládané země a jakéhosi pasivního a nevýznamného území, sloužícího zejména k tranzitu a plundrování ze strany cizích vojsk.
Dalším českým specifikem je zvláštní odrůda rovnostářsví, díky kterému nejsou akceptováni váleční hrdinové, nebo militantní činy jedinců ve prospěch národa, což je ve světovém porovnání věcí nevídanou. Žák základní školy je schopen si vzpomenout pouze na Žižku a to ještě s nějakým blíže nedefinovatelným významem. Důležitou roli v této věci hraje geografické umístnění a početní stav českého národa, ovšem toto rozhodně nelze brát jako oprávněnou výmluvu k pasivitě před „válcováním“ mocnostmi. Poprvé musím zmínit Švýcarsko, které je sice obdařeno nespornou výhodou geografickou, nicméně současně i nevýhodou národnostní nekonzistence a menšího počtu obyvatel. Další nezanedbatelnou skutečností je doposud živé dědictví „komunistického režimu“, kdy služba v armádě byla čímsi společensky opovrženíhodným, nežádoucím a veskrze otravným. Pokud už zmiňujeme „komunistické doby“, můžeme rovnou vzpomenout na tehdejší stav Československé armády. V roce 1988 byl stav armády v míru 200 tis. mužů, ve válce případných 750 tis. mužů. Mimo další zásoby prostředků a munice bylo k dispozici 4 700 tanků, 430 bojových letadel, 4 000 děl. Kupodivu, přes veškerou bídu bylo možné tohoto molocha bez problémů financovat. Dnes, v období „všeobecného blahobytu, produktivity a prosperity“ činí stavy české armády – 22 000 vojáků, 166 tanků, 42 letadel, 164 děl (Wikipedie). Poslední původní a cvičení záložníci nám stárnou a blíží se věku 40 let. Z dnešního vojenského pohledu je Armáda ČR nanejvýš „pro legraci“ a její eliminace jinou, dostatečně technicky vyspělou armádou je otázkou jediné noci bombardování. Jak, a proč jsme dospěli do tohoto stavu není předmětem článku a odpověď by bylo možné hledat v prvních odstavcích a také ve zvláštních vnějších vlivech.
Dle všeobecného českého myšlenkového proudu je v době roku 2011 armáda věcí přežitou, nadbytečnou a požírající peníze. Navěky už bude vládnout trvalý mír, aktuálně je lidstvo v Evropě „za vodou“, nikdo ho nemůže ohrozit, a kdyby něco, tak někdo jiný to vyřeší. Podobné úvahy, trvale se táhnoucí celým lidstvem po tisíce let, ponechme slaboduchým a nevzdělaným spoluobčanům. Nesnažme se je přesvědčovat o nových globálních rizicích, jako je blížící se boj o zdroje a životní prostor. Není možné nezmínit faktor „žoldáctví“. Žoldácká (placená) armáda nám pohrála Bitvu na Bílé hoře, a ani v budoucnu to nemůže být jinak. „Potřebný výkon“ podává pouze voják bránící dobrovolně svou vlast, nezávislost, svůj majetek a rodinu. Pokud si vzpomenu na studentská léta, tak tehdejší taktický výpočet byl potřebných 40 žoldáckých útočníků na 1 popsaného obránce. Zajímavým příkladem k tématu je armáda USA, která od druhé světové války ani jednou a nikde nevyhrála, ať je nám to podáváno jakkoliv. Vyhrává se prostě z neplaceného přesvědčení a na domácím stadionu. I povrchní pozorování soudobých válečných konfliktů nám ukazuje, že letecké vybombardování země je věcí jednou a její fyzické ovládnutí věcí druhou, neskonale odlišnou. Zásadním problémem pro současné vojenské plánovače není součet ultramoderních stíhaček protivníka, ale případné množství nasraných jedinců, schovaných v lese, s puškou na rameni. Opět musím přejít ke Švýcarsku, možná by nebylo od věci vzpomenout i Izrael…
Pokud někdo nezná formu obrané koncepce Švýcarska, doporučuji dohledat. Jen stručně – ve Švýcarsku prodělá relativně krátkou vojenskou službu každý způsobilý muž, účastní se každý rok cvičení a jeho nezpochybnitelným právem je držení automatické zbraně s 50 náboji, pro případ, že by se v situaci napadení země musel probít ke svému shromaždišti. Vliv na kriminalitu v zemi, kde každý svéprávný jedinec má ve skříni samopal, nebo na pokus o její případné totalitní ovládnutí asi není třeba zmiňovat. Ovšem toto není důležité. Podstatnou věci je, že pro Švýcary je popsané samozřejmostí a je to činěno dobrovolně.. V době prohlubujících se ekonomických problémů je také vhodné zmínit související dopady. Zatímco před rokem 1989 byla ČSSR zbrojní velmocí, tento potenciál byl beznadějně ztracen a již není možné ho obnovit. Opět ve srovnání třeba s USA, kde je na zbrojním průmyslu postavená valná část ekonomické prosperity, jsme s „pravdou a láskou na čele“ zbrojní výrobu zahodili. Vojenská povinost, či služba není spojena jen s náklady, ale také se spoustou lokálních dodavatelů materiálu, služeb a vybavení. Výdaje na obranu v žádném případě nelze posuzovat absolutním číslem vydaných pěněz z příslušného ministerstva.
Za předpokladu vhodné organizace věcí mi není jasné, proč by se měl současný (zaručeně nezaměstnaný) absolvent vzpěčovat třeba cca tříměsíční vojenské přípravě a materiálnímu zabezpečení ze strany státu, nejlépe v místě bydliště… a ještě v ideálním případě získání nových přátel, historek pro vnoučata, lepší fyzické kondice a úplně ideálně i státem financovaným zvýšením své kvalifikace a znalostí, ať už by se jednalo o řidiče, či počítačového odborníka. O možnosti „samopalu ve skříni“ se snad netroufám ani zmiňovat… ale možná jsem myšlením jen zapšklý militant, bývalý voják, nepřítel národa a šiřitel negativních vizí do budoucna…
Nejspíš bych tedy měl pokorně přijmout stávající obrannou koncepci ČR, tedy armádu pro parádu a útočná dobrodružství NATO, vypůjčených 12 moderních stíhaček, co se nesmí odřít a nákupy obrněných Pandurů a letounů Casa za dvojnásobek ceny, za kterou by si je u výrobce byl schopen koupit dostatečně solventní Pepa Vonásek s IQ pod 100…
