Albrightová – nepřítel Ruska a kat Srbska
Pavel Černyšev
Květen 15, 2012
Bývalá ministryně zahraničí USA v Clintonově vládě Madeleine Albrightová je česká rodačka nenávidějící Rusko. Ve své funkci soustavně posunovala NATO k ruským hranicím, toužila ukrást Rusku Sibiř a podporovala bombardování Jugoslávie. V tomto roce slaví 75 let. Narodila se 15. 5. 1937. Mohla se stát českou prezidentkou, ale nedošlo k tomu. V Rusku je považována za jestřába, který si dělá laskominy na Sibiř.
Otec Madeleine Albrightové (MA) Josef Korbel byl diplomatem, který v zájmu své kariéry konvertoval z judaismu na katolickou víru. V roce 1939 utekla jeho rodina před nacistickou okupací ČSR do Londýna. Po roce 1945 se stal velvyslancem ČSR v Jugoslávii, odkud v roce 1948 utekl do USA. Svou nenávist ke komunismu a SSSR předal i své dceři. Ta vystudovala politologii a práva. Poté se zabývala žurnalistikou, porůznu publikovala, nejznámější noviny s jejími příspěvky byly The New York Times. Ve své pozdější funkci ministryně zahraničí se mnohým jevila jako železná žena bez nervů a emocí.
Ve svých třiadvaceti letech se vdala za novináře Josepha Albrighta, který měl dobré kontakty na americkou elitu. Měli spolu tři dcery a jedno dítě porodila mrtvé. Manželství skončilo v roce 1983. Joseph ji opustil, což ona prý nesla velice těžce. V roce 1997 pro ni bylo obtížné odjet na návštěvu do Moskvy. Příčina nebyla jen ve zvratu rusko-amerických vztahů, ale i v tom, že na americkém velvyslanectví v Rusku pracoval její bývalý muž.
Vstup MA na vrchol americké diplomacie nastal v roce 1972. Vstoupila do Demokratické strany a do týmu senátora Edmunda Muskieho. Za Carterova prezidentství (1977 – 1981) přišla do Rady národní bezpečnosti, kam jí zřejmě dopomohl Brzeziński, který pracoval jako asistent prezidenta této instituce. V době vlády republikánů byla profesorkou Georgetownské univerzity. Jejím oborem byla východní Evropa a SSSR. Přestože nenáviděla Sovětský svaz, ruštinu se naučila, což jí usnadnila znalost češtiny.
V roce 1993 se stala stálou představitelkou USA v OSN. Zde se opět projevila jako jestřáb. Protlačila sankce proti Jugoslávii a podporovala bombardování bosenských a chorvatských Srbů. Zasloužila se i o sankce proti Iráku. Když ji upozornili, že v důsledku sankcí zahynulo půl milionu dětí řekla: "Myslím, že je to velmi těžká volba, ale cena – myslím si za to stála." Prý později svých slov litovala.
Ještě když byla v OSN, byla dotázána na svou perspektivu ministryně zahraničí USA. Řekla, že post v americké diuplomacii pro ni nezáří. Americká společnost prý není připravena přijmout ženu ve čtvrté nejdůležitější funkci ve státě. V roce 1997 ji Clinton na toto misto jmenoval. Jako první ministryně zahraničí USA bude zapsána do historie, ale v paměti zůstane svým rozšiřováním NATO na východ a přispěním k bombardování Jugoslávie. Přestože měla z dětství určitý vztah k Jugoslávii a znala místní jazyk, zájmy USA byly u ní na prvním místě.
Námitky Ruska proti vstupu východoevropských zemí do NATO byly ignorovány. Začalo posunování amerického válečného stroje k hranicím Ruska.
V roce 2001 odešla z funkce ministryně zahraničí a málem se stala prezidentkou ČR. Havel ji upřednostňoval, když sám ve funkci prezidenta v roce 2003 končil. Avšak na rozdíl od pobaltských zemí nebyl v ČR prezident – Američan z řady příčin žádán. Česká společnost se stavěla kriticky k bombardování Jugoslávie. Při návštěvě MA v původní vlasti v roce 1999 jí to bylo dáno najevo. Navíc byla z Česka už dávno pryč a nebyla Češkou, ale Američankou. Jistě toho nelitovala, kariéra ministra zahraničí USA je strmější než kariéra prezidenta České republiky.
I po svém odchodu z funkcí stále mluví do zásadních mezinárodních otázek. Mnohdy se to týká Ruska. Jí se připisuje skandální věta: "Sibiř je příliš velká a bohatá, než aby náležela jedné zemi." Zdroj tohoto prohlášení není však dosud zcela jistý. Rusku věnuje nadále pozornost. Kritizovala Bushe ml. za jeho měkký přístup k němu. V Rusku se jí nelíbí prakticky nic: potlačení ozbrojeného povstání v Čečensku, politika v postsovětském prostoru, zavedení demokracie. V roce 2010 se ohradila, že Rusko nemá právo nařizovat USA, koho má přijímat do NATO – Ukrajinu, Gruzii a kohokoliv dalšího. Podle ní je Rusko vejce, které se snaží učit slepici. (To jako USA.)
MA je účasrtnicí prakticky všech protiruských srazů spolu s Brzezinským, Saakašvilim, J.Kaczyńským a dalšími horlivými nepřáteli Ruska. Mezi těmi je však "holubicí". Kritizovala McCaina, který chtěl vyloučit Rusko z "Velké osmičky".
Albrightová bude v historii navždy označena jako tvrdá "dáma s broží", která rozpoutala válku v Jugoslávii a posunula NATO na východ. Ani kdyby se jí nepřipsalo nechutné prohlášení o Sibiři, nebude na ni Rusko vzpomínat v dobrém.
Převzato z Pravda.ru
***
Ministři dočasné vlády Řecka odmítli mzdu
Alexej Bogdanovskij
Květen 17, 2012
Řečtí politici se po volbách 6. května nedokázali dohodnout na vytvoření vlády. Proto je pro jeden měsíc do nových voleb dne 17. června ustaven dočasný kabinet s omezenými pravomocemi v čele s předsedou Vrchního správního soudu Pikramenosem. Řecko se potýká s perspektivou defaultu a je možný i odchod země z eurozóny.
Pikramenos na prvním zasedání kabinetu řekl: "Chtěl bych, aby nikdo z vlády nebral žádné peníze ze státní pokladny. Všichni máme stanovené příjmy v místě naší hlavní činnosti, takže nevidím potřebu speciálních mezd za třicet dní." Odpověděl mu ministr zahraničí, veterán řecké diplomacie Malyviatis, že všichni ministři jsou připraveni mzdu odmítnout.
Premiér dodal, že od svých podřízených očekává skromné chování: "Nechtěl bych, abyste měli limuzíny, mnoho cest a podobně. Můžeme vzít zavděk málem co nám nyní dává stát, potýkající se s těžkostmi," uzavřel Pikramenos.
Převzato z News.mail.ru
***
Rekviem za "švédský model"
Vladimir Něstěrov
Květen 18, 2012
Ve Francii v posledních volbách zvítězil socialista, který drze oznámil, že jeho nepřáteli jsou bankéři. V Evropě končí třicetiletá vlna "neokonzervatismu". M.Friedman zde přestal být uctíván i s jeho stlačováním peněžní hmoty a utahováním opasků. Hollande upozorňuje, že "opatření tvrdé ekonomiky není jedinou možnou variantou". Ve Švédsku je však od roku 2006 u vlády koalice čtyř pravostředových stran a tak z vynikajícího švédského modelu nezůstal kámen na kameni.
Rostoucí nerovnost v příjmech
Ve Švédsku je cena pracovní síly jedna z nejvyších v EU. O málo ji v tomto ukazateli předčí jen Belgie. To se však začíná zhoršovat. Zvyšují se rozdíly mezi profesními skupinami. V roce 2010 byl průměrně příjem ředitele velké firmy 46x vyšší než příjem dělníka, ač ještě v roce 1980 byl tento rozdíl jen desetinásobkem. Propast mezi bohatými a chudými se zvyšuje nejen v USA, ale šíří se i v sociálně demokratických státech Evropy.
Rostoucí nerovnost v příjmech způsobuje půl milionu Švédů (5,5 %) život v trvalé dluhové závislosti bez možnosti tyto dluhy splácet. Nadměrné dluhové břemeno obyvatel způsobuje zátěž celé společnosti. Polovina dlužníků nemá práci a každoročně stojí společnost 30 až 50 miliard korun.
Kdysi se říkalo o Švédech, že si vyzvednou svoji dávku v nezaměstnanosti a odjedou na dovolenou div ne na Azurové pobřeží, ale najisto alespoň do Egypta. Jenže 140 tisíc nezaměstnaných nedostane dávku vůbec. V roce 2006 dostalo dávky v nezaměstnanosti 70 % nezaměstnaných, koncem roku 2011 už jen 36 %. Vinu nese pravicová vláda a její protisociální reformy. V roce 2007 skončilo pojištění proti nezaměstnanosti u půl milionu osob. Proto mnohým nezaměstnaným nezbývá nic jiného než žádat o sociální podporu. Dostat ji není jednoduché, vyžaduje to splnění mnoha podmínek a navíc je dočasná.
Průzkum ukázal, že v případě ztráty zaměstnání nebo nemoci polovina Švédů nespoléhá na pomoc státu. Ministr financí při příležitosti prezentace příštího státního rozpočtu oznámil, že se platby sociálních dávek sníží o 9 %. Prý to má lidi stimulovat k práci. Jenomže počet lidí, kteří nemohou práci sehnat, stále roste. Jde hlavně o starší osoby s nízkým vzděláním, zdravotně postižené a imigranty ze zemí mimo EU. Takových lidí je mezi těžko zaměstnatelnými asi 60 %, oproti 45 % před pěti lety.
Vláda předpokládá, že na konci roku 2012 bude nezaměstnanost 7,5 %. Není to sice 10,9 %, jako je průměr v celé EU, ale vzhledem k prosperujícímu Švédsku je to mnoho.
Důchody v sedmdesáti pěti letech
Namísto snahy o zvyšování státních výdajů se švédská vláda snaží manévrovat. Ministerský předseda navrhuje zvýšit věk odchodu do penze z 65 na 75 let. Prý tak bude obyvatelům zajištěno bezstarostné stáří. Prý aby práce nebyla břemenem, mají pracující po padesátce počítat se změnou kariéry. Vláda uvažuje o možnosti státních stipendií pro studenty nad 54 let. Zajímavé by bylo pozorovat, jak by se sám ministerský předseda zachoval, kdyby jemu navrhli změnit kariéru.
Oběti krize – mládež a děti
Ve čtyřiadvaceti městských oblastech Švédska je v poslední době mnoho uzavřených podniků a nezaměstnanost mezi mládeží ve věku 18 až 24 let je přes 30 %, někde až 35 %. Jen v bohatých předměstích Stockholmu je uvedená nezaměstnanost do 4,5 %. Bohaté rodiny mohou zajistit svým dětem potřebné vzdělání a také je tam lepší možnost zaměstnat děti ze zámožných rodin.
Tím, že roste nezaměstnanost, zvyšuje se i počet chudých dětí. Pod hranicí bídy se nachází 13 % dětí, zatímco před rokem to bylo 11,5 %. Rodičovské pojištění je 180 švédských korun na den. S tím rodina ve Švédsku nevyžije.
Statistika říká, že 1,3 milionu Švédů má tak nízké příjmy, že žijí na hranici chbudoby. Přibližně 250 tisíc dětí žije v rodinách závislých na sociálních dávkách. Těmto dětem je odepřen obvyklý životní standard, jde o tzv. sociální vyloučení. Děti z těchto rodin jsou častěji nemocné závažnými chorobami. Hovoří o tom článek ve Svenska Dagbladet.
Ekonomická situace se zhoršuje
Všechny předpovědi hovoří o stálém snižování švédské výroby. Například v roce 2011 se výroba snižovala i během roku, mezi třetím a čtvrtým kvartálem o 1,1 %. Podle vlády se má v tomto roce snížit HDP na 0,4 %. Rozpočtový deficit má být v roce 2012 podle vlády 14 miliard švédských korun (asi 2 miliardy dolarů). Takový ve Švédsku už dávno nebyl. Situace v hospodářství je možná horší, než přiznává vláda. Ta se snaží o léčení krize evidentně prošlými léky: tvrdá ekonomie, která uspokojuje bankéře, ale nepomáhá hospodářskému oživení a snížení nezaměstnanosti.
Sociální demokraté
Sociální demokraté zákonitě posilují, jsou připraveni vrátit se po volbách v roce 2014 k vládě spolu s komunisty. Před časem byl obraz sociální demokracie poškozen finančním skandálem. Letos na konci ledna byl vyměněn předseda této strany. Stal se jím vůdce největšího odborového svazu IF Metall, který reputaci napravuje. Hovoří o práci ve prospěch všech obyvatel Švédska o nutnosti rozvoje a využití jejich potenciálu a kritizuje úroveň současného vzdělávání a velkou nezaměstnanost.
Ovšem i ve Švédsku, tak jako v celé Evropě, posiluje krajní pravice. Příčina je mezi jiným v imigrantech z muslimských zemí, kteří dělají švédským občanům stále více potíží. Přítomnost 450 tisíc těchto lidí v devítimilionovém obyvatelstvu je problematická. Často se nesnaží chovat se korektně k nové vlasti. Nejtíživěji se to projevuje v Malmö, kde ve třistatisícovém městě žije šedesát tisíc muslimů. mají tam mešitu, medresu, Islámské centrum a knihovnu.
Multikulturní politika vlády způsobila, že vedení země je v konfliktu s většinovou společností. Mnozí Švédové protestují proti "přesile" muslimů a ztrátě národní tváře.
Degradace společnosti pokračuje
Homosexuálové, bisexuálové, transsexuálové atd. Půl milionu Švédů alkoholiků. A vrchol všeho – ve Stockholmu je 45 % uren se zpopelněnými ostatky nevyzvednuto svými příbuznými. To, že se nekonají pohřební obřady je jen část úpadku švédské rodiny.
Společnost, na rozdíl od stáda, bez rodiny neexistuje. Možná i v degradaci rodiny je hlavní příčina toho, že nejen švédský model, ale samotné Švédsko je dnes dědictvím minulosti, namísto perspektivou budoucnosti.
Převzato z Fondsk.ru
