Kanada a Rusko – spojenci v Arktidě?
Ljubov Ljulko
Červen 27, 2012
Nedávno započalo Rusko v rámci programu "Otevřené nebe" inspekční lety nad Kanadou. V Kanadě se objevila podezření, že Rusko bude lety využívat ke sledování vojenských a dalších objektů v Arktidě. Obavy jsou podporovány nedávným uvězněním důstojníka kanadské vojenské námořní rozvědky obviněného ze špionáže ve prospěch Ruska. Přesto existuje snaha spojit se proti nárokům USA a Číny na prolomení mezinárodního statutu regionu.
To, že se ruští armádní činitelé probudili, svědčí o tom, že se v Kanadě objevily další objekty pro inspekci vhodné, zřejmě vojenského charakteru, určené pro arktický šelf a jeho okolí. Mezi Ruskem a Kanadou je spor o Lomonosovův hřeben, táhnoucí se od Novosibiřských ostrovů přes Severní ledový oceán až ke kanadskému Ellesmerovu ostrovu. Kanada vznáší námitky proti žádosti Ruska v komisi OSN o přiznání hřebene jemu, které jako důvod uvádí, že hřeben je prodloužením ruského teritoriálního šelfu.
Profesor politologie z Vojenské vysoké školy v Kanadě upozorňuje, že Kanada musí být obezřetná a musí mít na paměti špionážní aféru kanadského důstojníka ve prospěch Ruska. Musí se pamatovat na to, že vztahy mezi Ruskem a Kanadou nebyly vždy přátelské.
Ruskou inspekci provádí speciálně vybavený Tu-154M Lk-1. Ke zkouškám se připravuje zcela nový inspekční letoun Tu-214 ON.
Stále častěji se ozývají hlasy, že Kanada potřebuje Rusko jako spojence především proti USA. Podle známého kanadského autora publikace "Kdo je v Arktidě hospodářem", univerzitního profesora Byerse, patří pobřeží Severního ledového oceánu v prvé řadě Rusku a Kanadě a je třeba v každém případě zabránit snahám jiných zemí změnit statut "interních vod" na statut "průlivy mezinárodního užívání". Podle Byerse nastala doba společného rusko-kanadské postoje v právním statutu Severní námořní cesty a Severozápadního průchodu, dokud není ještě příliš pozdě.
Samozřejmě, že kontrola Severní mořské cesty přináší Rusku zisky. Cizí lodě musejí najímat ruské lodivody. Jestliže ustoupí arktický led, potom bude moci být tato cesta hlavní námořní obchodní trasou mezi Evropou a Asií i mezi Evropou a západním pobřežím Ameriky. O tom hovořil ruský prezident a dobře tomu rozumí Číňané. Jejich země nemá žádnou souvislost s Arktidou, přesto tam vysílají jednu expedici za druhou. Jejich cílem je navodit v Arktidě podobné právní vztahy, jaké jsou v Antarktidě, tedy mezinárodní.
Byers vidí, že Rusko a Kanada mají stejné přístupy k právnímu statutu šelfu, tj. sektorové rozparcelování vodní plochy okolními státy. Tak by Rusku náleželo 9,3 milionu km čtverečních arktické plochy (44%), Kanadě 4,3 miliony (21%), Norsku 2,7 milionu (13%) a USA 1,7 milionu (8%). USA své strategické zájmy uplatňují přes nadnárodní norské kampaně. Norsko má velkou snahu těžit ze šelfu energetické suroviny. Navíc předvádí v mediích svůj nepříznivý vztah k Rusku i ke Kanadě.
Dokument kanadského ministerstva obrany hodnotí "rozhodnutí Ruska vytvořit brigády k ochraně svých zájmů v Arktidě a zkoumání mořského dna v oblasti". Experti se domnívají, že tato činnost nepředstavuje pro Kanadu žádné nebezpečí. Autoři dokumentu píší, že neexistují žádná vážná znepokojení, neboť Rusko má právo rozmisťovat své vojáky kdekoliv na svém území. Přesto to někteří pozorovatelé mají za provokaci.
Rusko plánuje, že do roku 2015 vytvoří první arktické pozemní brigády se základnou v Murmansku a do roku 2020 přibližně dvacet pohraničních stanic. Severnímu námořnictvu předá osm ponorek třídy Severodvinsk. Perspektivně je Arktida nové válečné území.
Ani Kanada se neomezuje ve zvyšování své vojenské síly v regionu. Svůj projekt arktického vojenského programu představila už v roce 2007. Nové arktické vojenské námořnictvo bude stát 2,92 miliardy dolarů. Právě se staví mohutný ledoborec za 680 milionů dolarů, dále několik hlídkových lodí a středisko pro přípravu kádrů k vedení boje v podmínkách severu.
Převzato z Pravda.ru
***
Rusko v červenci čeká cenový šok
Vitalij Salnik
Červen 30, 2012
Od 1. července se v Rusku zvýší komunální poplatky – za dodávky plynu, elektřiny, vody a tepla. Zvýšení nebude větší než o 15 % proti roku 2011. Druhé kolo přijde v září, kdy podraží alkohol, cigarety, benzin a pokuty za špatné parkování.
Zvýšení tarifů se v Rusku obvykle chytře nazývá "indexace" a pojí se k nezbytné inflaci. Jenže ministerstvo hospodářského rozvoje předpokládá na rok 2012 inflaci 5 až 6 % a přitom zdražení je zřetelně vyšší. Při takové reálné inflaci se stát nikterak netrápí kvůli občanům, ale přebytečné zisky nechává bez uzardění téci monopolům. K těmto otázkám debatovali poslanci Státní dumy, kteří poukázali na zřejmé disproporce mezi růstem inflace a vzestupem tarifů.
Poslankyně za Spravedlivé Rusko Dmitrijeva k tomu uvedla, že poplatky za komunální služby vzrostly od roku 1992 24 tisíckrát, kdežto inflace tisíckrát. Z toho důvodu dosáhl monopol přírodních zdrojů obrovské ceny v poměru k nákladům. Podle vedení těchto monopolů jim nestačí investice. Podstatou toho však není cenové omezení, ale nadměrné platy, přebujelé propočty, provize, neopodstatněný outsourcing a zmnohonásobení přidružených struktur.
Článek dále přináší konkretní případy zdražení služeb i jednotlivých komodit a jejich hodnocení.
Převzato z Pravda.ru
***
Neutěšené předpovědi
Alexandr Šustov
Červen 30, 2012
Mezi státy Střední Asie není vyloučen válečný konflikt. Vrchní velitel pozemních vojsk generál Čirkin k tomu řekl: "Ve spojitosti s předpokládaným zesílením rozporů mezi státy středoasijského trojúhelníku v oblasti energetiky, ve využívání vody a půdy mohou mezi Uzbekistánem, Tádžikistánem a Kyrgyzií vzniknout lokální ozbrojené konflikty." Není to první zmínka o nebezpečí takových válek. Dříve hrozily více zvenku nebo kvůli domácím nepokojům.
Loni upozornil náčelník generálního štábu RF Makarov, že se situace v těchto zemích může vyvíjet podobně jako v Libyi. Připomenul, že ruská armáda musí být připravena na nejhorší variantu. Rogozin ještě ve funkci stálého přestavitele RF při NATO v červenci loňské roku viděl největší nebezpečí pro Střední Asii v plánovaném odchodu USA z Afghánistánu.
Ani západní analytici zde nevylučují vojenský střet. Prezidentka Mezinárodní krizové skupiny Luise Arbourová zveřejnila ve Foreign Policy svou předpověď deseti válek v roce 2012. Na šesté místo umístila Střední Asii. S přihlédnutím k potížím, jako jsou kolaps infrastruktury, korupce a téměř úplná ztráta veřejných služeb, vidí další nebezpečí pro všechny tři země v etnické nestabilitě. Ke všemu ještě přistupuje koflikt mezi Tádžikistánem a Uzbekistánem kvůli zdrojům vody. I ten může přerůst ve vojenský střet. Americký internetový zdroj EurasiaNet považuje za nejpravděpodobnější válku mezi Arménií a Ázerbajdžánem kvůli Náhornímu Karabachu, dále pak nové vzplanutí občanské války v Tádžikistánu a střetnutí Uzbekistánu s Tádžikistánem.
Konfliktní trojúhelník je po stránce demografické a sociálně-ekonomické nejproblémovější. Místní ekonomika není schopna zajistit práci rychle rostoucímu počtu obyvatel. Polovina HDP Kyrgyzie a Tádžikistánu jde na vrub migrantů, v Uzbekistánu je to 20 %. Převaha zemědělství v těchto státech vede k nedostatku jak vody, tak půdy a to vyvolává četné konflikty. V prostředí etnické různorodosti přecházejí snadno do národnostních třenic. K tomu přistupují i nevyřešené pohraniční záležitosti, které vedou ke sporům mezi státy. Velmi nešťastné je rozdělení Ferganské nížiny mezi tři státy.
Konflikty na hranicích nejsou výjimečné. Nabývají intenzitu v létě kvůli vodě na zavlažování, a také kvůli nezákonnému překračování hranic. Ty totiž nejsou dosud pevně stanoveny. Kyrgyzsko-tádžická hranice není dosud určena z poloviny, tádžicko-uzbecká z 20 %.
Dalším problémem jsou enklávy. Za sovětské éry byly hranice republik prostupné. Po rozpadu SSSR byli najednou obyvatelé jednotlivých enkláv izolovaní od "metropolí". Například 40 až 50 tisíc Uzbeků ze Sohu a Šahimardanu zůstalo uprostřed Kargyzie. Byly i další, kromě uzbeckých enkláv i tádžické. Už od osmdesátých let dřímá tádžicko-kyrgyzský spor kvůli půdě a vodě. Výměna enkláv nepřinesla očekávaný výsledek. Časem se všechno zhoršovalo, až v roce 2010 vyústilo v události v Oši.
Dnes je možno za nejhorší označit konflikt mezi Uzbekistánem a Tádžikistánem. Spočívá v budování tádžické vodní elektrárny Rogun. Taškent se obává, že bude mít v důsledku jejího provozu nedostatek vody na zavlažování a následně problémy v zemědělství. V odpověď zastavil dodávky plynu a zablokoval železnici do jižní části Tádžikistánu. Uzbeci umístili na hranici s Tádžikistánem v městě Sardobu těžkou vojenskou techniku – tanky, obrněnce, džípy a množství vojska. Všechno nasvědčuje tomu, že situace ve Střední Asii je velmi vážná.
Převzato z Fondsk.ru
***
Austrálie topí migranty
Darja Derjabina
Červenec 02, 2012
Nedávno došlo v Austrálii ke dvěma námořním katastrofám. Jednalo se o lodě, na kterých byli běženci ze Srí Lanky a z Afghánistánu. K tragédii došlo nedaleko Vánočního ostrova. Vyslaným záchrancům se podařilo zachránit ze 150 pasažérů 110.
Australská vláda se snaží zabývat se migrační politikou své země, ale australské premiérce se záležitost řešit nedaří. Opozice žádá vládu o zřízení utečeneckého tábora na ostrově Mauru v Tichém oceánu. Kdysi sem žadatele o azyl soustřeďovali.
Premiérka Gillardová, ale i její předchůdce Rudd nesouhlasí s velkým nárůstem obyvatel. Předsedkyně vlády se vyjádřila v tom smyslu, že je třeba plánovat a rozumně využívat zdroje pro zajištění důstojných podmínek života nejen pro migranty, ale i pro Australany. Je známo, že jsou v Austrálii potíže se zásobováním vodou, s infrastrukturou, se zajištěním daní potřebných pro penze, že je tam nedostatek specialistů. Z afghánských nebo malajských nelegálů žádný užitek není.
Mezi těmi, kteří se v Austrálii zabydleli, jsou i islámští radikálové. Ti vyžadují a posilují svá práva a v novém bydlišti se chovají tak jako by žili ve své původní vlasti. Australané je nepovažují za sobě rovné a to nikoliv bezdůvodně. Pokud někdo přijíždí do nové země s jinou kulturou, má toto prostředí respektovat a přizpůsobit se. Ovšem islámští radikálové, kteří se šíří do různých koutů planety, aniž by žádali o souhlas, se Australanům zprotivili. Ke všemu se ještě cítí roztrpčeni, když se jim zpočátku zdvořile a později už důrazně připomene, že se nacházejí v jiných podmínkách, než v jakých žili ve své zemi.
Ještě v roce 2003 se zdálo, že Austrálie potřebuje co možno nejvíce cizinců. Ve čtyřicátých letech byla většina těch, kteří se sem přistěhovali, ze Spojeného království, později se tento podíl snižoval. Přicházeli i migranti z Evropy a z Asie. Za posledních padesát let přijala země přes 600 tisíc přistěhovalců. Přiliv přistěhovalců není kontrolován, takže je jich ve skutečnosti mnohem více než se oficiálně udává. V roce 1999 přijal parlament dokument o multikulturní Austrálii. Ukázalo se, že není reálné dosažení sociálního souladu odpovídajícího potřebám mnohonárodnostního obyvatelstva státu.
Austrálie se musela dát cestou kulturní různorodosti proto, že část nelegálů nehovořila anglicky. Když se ukázalo, že radikálové si pro zachování své identity osobují právo žít podle zákonů šaríji, odvážil se tehdejší premiér Rudd vyjádřit podle pravdy.
"Imigranti se musejí adaptovat do australské společnosti a ne naopak. Jinak zde nemají místo. Jsem už unaven stálou obavou, abych tyto lidi a jejich kulturu mimoděk neurazil. Naše společnost, to je 200 let konfliktů, houževnatosti a vítězství milionů mužů a žen v boji za svobodu. Náš oficiální jazyk je anglický. Ani španělský, arabský, čínský či japonský, ani žádný jiný. Chcete žít v naší společnosti – učte se anglicky. Většina Australanů věří v Boha. není to žádný politický nátlak pravicového křesťanského křídla, ale skutečnost, že křesťané založili naši společnost. Pokud vás Bůh uráží, doporučuji vám zvolit si za domov jinou část světa, protože Bůh je součást naší kultury."
Gillardová Rudda následuje i když se tak odvážně nevyslovila. Tyto zásady však dodržuje. Její labouristické strana v parlamentu hájí zpřísnění imigrační politiky.
Převzato z Pravda.ru
