Hlavní události v roce 2013. Výběr redakce Pravdy
Leden 1, 2014
1. Ukrajinské odmítnutí podpisu asociační dohody s EU a fiasko iniciativy východní partnerství. Je to vítězství Ruska nad Západem o vliv v postsovětském. Posouvání Ukrajiny do náruče EU se zdálo být snadné, až jej zarazil Putin. Otázal se ukrajinských kolegů: "Chcete žít jako v Paříži, ale umíte číst? Otevřít trhy, zavést evropské normy a pravidla. Zavřít průmysl. Je to jasný obrat k tomu stát se přívěskem zemědělství Eurozóny." Dodal, že k ochraně vlastních trhů slouží celní bariéry. To je pro Ukrajinu, která je na hranici bankrotu, nepřijatelné. Majdan hulákal a Janukovič šel hledat půjčky. Nejprve k EU a MMF, ale ti odmítli s tím, že peníze nejsou a pokud jsou, tak za nepřijatelných podmínek. Nato se obrátil, ač nerad, na Putina. Nakonec Rusko Ukrajině poskytlo bezpříkladnou pomoc. Ta krizi pomůže překonat a dokonce z ní Ukrajina může vyjít se ziskem. Západ to nazval nátlakem.
2. O něco dříve zvítězilo Rusko v diplomatickém souboji o Sýrii. Ještě v červenci byla převaha na straně vládních sil. Tehdy se opozice vytasila s chemickými zbraněmi, které prý měly použít Asadovy jednotky. Ve skutečnosti to provedly islámští teroristi, kteří chtěli poskytnout Obamovi záminku, aby obvinil Asada, že překročil "červenou čáru". V září byla připravena americká vojska zahájit omezený útok, ale v tuto chvíli začínají Obamu opouštět hlavní spojenci. První byl britský parlament, když odhlasoval nevměšování se do syrských věcí. Poté Hollande prohlásil – až po vás. Obamovi uhnul i Kongres, který stále odkládal souhlas. Zde se svou iniciativou vystoupila ruská diplomacie, kupodivu všichni rychle souhlasili a dohoda o likvidaci chemických zbraní v Sýrii byla podepsána.
3. Celý svět znepokojil březnový odchod Huga Chaveze. Byl to neobyčejný člověk a politik, postavil silný sociální stát – podle něho socialismus XXI. století. Sjednocoval státy Jižní Ameriky, naučil země nebát se amerických tajných služeb a v regionu vytvořil protiváhu USA. Po jeho smrti vyjádřil Obama naději, že Venezuela začne nové směřování své historie. Pochopitelně že s kandidátem opozice Caprilesem. I přes neskrývané vměšování a podvratnou činnost to nevyšlo. Byl zvolen příznivec Huga Chaveze Nicolas Maduro. Takže všechny za Chaveze uzavřené kontrakty s Ruskem, především ve vojensko-technickém a ropném sektoru, zůstaly v platnosti.
4. Ruská federace fungovala v šestici zprostředkovatelů, která podepsala s Íránem dohodu o sníženém obohacování uranu na 5 % s umožněním kontroly odborníků MAAE. Následovalo zmírnění hospodářských sankcí. Rusko bylo trvale proti tomu, aby Írán vlastnil jaderné zbraně. Na druhou stranu chápalo, že přílišné napětí škodí jeho zájmům – má s Íránem společnou mořskou hranici. Takto balancovalo mezi postojem Západu a Íránu. proto je výsledek dohody pro Rusko pozitivem, o válce mezi Íránem a Izraelem se už nemluví, stejně tak jako o válce mezi ním a Západem.
5. V únoru odstoupil papež Benedikt XVI. Příčinou nebyla nemoc nebo stáří, ale to, že ve své konzervativnosti nevydržel nátlak liberálních biskupů, včetně německých. Nedokázal se smířit s tolerancí k sodomii, abortu a s legalizací homosexuálních sňatků. Možná se mu protivilo i svěcení žen a homosexuálů. Bombou bylo zvolení papežem jezuity Jorge Maria Bergoglia z Buenos Aires. Ukázalo se, že jeho zvolení umožnila i dobře organizovaná mediální podpora "modré mafie".
6. Počátkem června začal The Guardian uveřejňovat odhalení spolupracovníka Národní bezpečnostní agentury Snowdena o totálním odposlechu a sledování celého světa vládou USA. Pro vnější obraz "nejdemokratičtější země světa" a jejího prezidenta to způsobilo ohromnou ztrátu. Špionáž se potom odůvodňovala hrozbou terorismu, jenže proč bylo třeba z tohoto důvodu odposlouchávat prezidenty, to vláda USA neobjasnila. Dá se z toho odvodit, že v USA je vytvořen systém totální kontroly a potlačování, který tvoří tajné instituce (tajné soudní rozhodování, koncentráky) a ty nejsou v souladu s ústavou. Z amerických prezidentů na sebe nikdo nevzal odpovědnost za vytvoření a fungování takového systému. Mýtus o USA jako o zemi demokratických hodnot sloužící civilizaci vzal za své.
7. Dvě bomby na bostonském maratonu, smrt tří lidí a 260 raněných. Podle vlády USA jsou pachatelé bratři Carnajevovi. Dodatečná úvaha po Snowdenově odhalení napovídá, že Národní bezpečnostní agentura, i přes veškerý totální dozor, pracuje neefektivně a Amerika je zranitelná. Anebo se jednalo o provokaci k ospravedlnění právě tohoto totálního špiclování agenturou. Že je případ bratří Carnajevů podivný, to dosvědčují i neustálá opakovaná odkládání soudního líčení mladšího z Carnajevů.
8. V červnu přijala Duma zákon o administrativní odpovědnosti za propagandu netradičních sexuálních vztahů mezi dětmi. Věc měla velký mezinárodní ohlas. Rusko ustálo neuvěřitelný nátlak "modré mafie", jíž se podřídil i papež. Na Rusko útočili i občané, sportovci a politici. Putin oznámil Federálnímu shromáždění, že Rusko bude nadále dodržovat tradiční hodnoty i přesto, že se v celém světě normy morálky a mravnosti přehodnocují. Řekl: "Ale my se budeme snažit být vůdci, ochraňujíce mezinárodní právo, domáhajíce se úcty k národní suverenitě, samostatnosti a svébytnosti národů." Rusku se podařilo se takovým vůdcem stát, jeho příklad následovaly další země. Indie obnovila článek trestního zákoníku, který kriminalizuje homosexuální vztahy, Austrálie zrušila zákony států, povolující homosexuální sňatky, Uganda přijala zákon o vězení za homosexualitu.
9. Rozšířil se počet zemí, které by rády vstoupily do Celní unie (TS), anebo s ní tvořily zóny volného obchodu. Vstupuje Arménie, je rozpracován postup pro Kyrgyzii. TS vede jednání o zóně volného obchodu s EFTA (Norsko, Island, Švýcarsko, Lichtenštejnsko), s Novým Zélandem, Vietnamem a Izraelem. Lavrov oznámil, že Rusko počítá s tím, že budou-li úspěšná jednání s Vietnamem, mohou se stát předlohou pro podobná jednání mezi TS a ASEAN (Sdružení národů JV Asie). Expanze v rámci TS má jak hospodářské, tak politické dopady, navzájem se prolínají. Rusku může rozšíření hospodářských svazků přinést i negativa, například náhradu ruských výrobků dovezenými. Proto je potřeba ohlížet se především na vlastní národní zájmy i podporovat integraci.
10. V Gruzii se konečně po prezidentských volbách ustavil nový politický systém. Strana Gruzínský sen převzala vládu a z jejích řad vzešel i nový prezident Georgij Margvelašvili. Saakašviliho Jednotné národní hnutí přešlo do opozice a sám jeho vůdce prchl do USA, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Bude vyučovat na jedné z amerických univerzit. Ruský prezident oznámil, že bude třeba obnovit diplomatické vztahy s Gruzií, což bude prvním krokem k jejich normalizaci. Cesta bude složitá, vždyť srpnová návštěva Putina v Abcházii vyvolala předání protestní nóty Gruzie Rusku. Gruzínská ministryně zahraničí Maja Pandžikidze označila návštěvu dotknutím se územní celistvosti Gruzie. Žádné známky uznání nezávislosti svých bývalých republik Gruzie neprojevuje. Co na tom, Rusko s Japonskem neuzavřelo mírovou smlouvu přes padesát let a nevadí to ani při pořádání společných mírových cvičení.
Převzato z Pravda.ru
***
Syrský džihád. Zplozeno v Americe
Prosinec 27, 2013
Arabské jaro nesplnilo očekávání Washingtonu. V Libyi se namísto slibované demokracie usídlila anarchie šaríjátu. Odchod vojsk z Iráku připomínal spíš úprk okupantů po porážce. Nová egyptská vláda, která nedostává podporu od USA, nyní otáčí zrak k Rusku a Číně. Také vynucený krok vstříc Íránu byl přijat jako znamení slabosti Obamovy administrativy.
Americký časopis The International Interest napsal: "Blízkovýchodní sázky Obamy padají. Saúdská Arábie je vyděšena jeho kompromisem s Ruskem. Egypt rozladěný zmenšující se vojenskou pomocí Obamy po svržení islámského prezidenta Mursího přijal nedávno ruskou delegaci. Ani Izrael nezakouší zvláštní štěstí."
Největší fiasko utrpěly Spojené státy v Sýrii. Asad unikl zahraniční agresi, přistoupil na zničení zásob chemických zbraní a jeho protivníci pokračovali v mírových jednáních "Ženeva 2". To se nestalo zásluhou, ale navzdory snaze Washingtonu. Jeffrey Goldberg z agentury Bloomberg přiznává: "Západ se může cítit morálně i strategicky poražený. Naši spojenci na Blízkém východě, kteří se stali svědky toho, jak USA dříve slibovaly pomoc při svržení Asada, toto nesplnily, budou pochybovat o americké návaznosti a přátelství a přeorientují svou politiku pro USA nedobrým směrem."
Časopis Foreign Policy zveřejnil fakta o tom, že v Sýrii proti vládnímu vojsku bojuje přes 5 tisíc zahraničních bojovníků, což je více, než v kterémkoliv předchozím konfliktu v muslimském světě. Do Sýrie se na džihád sletěli žoldáci z desítek zemí, přilákáni krví a dolary, teroristé, hrdlořezi a sadisté. Dnes tam existují tři velké skupiny radikálních islamistů: Islámská fronta, Islámský stát Iráku a Sýrie (ISIS) a syrská filiáka al-Kájdy Džabhat en-Nusra. Ti tak hbitě najeli na věc, že se objektem jejich útoku stala nejen armáda, jinověrci a civilisté, ale i spojenci ze Svobodné syrské armády (SSA).
Generál Salim Idris, velitel SSA, řekl v rozhovoru britským novinářům, že jeho lidé musí nyní bojovat na dvou frontách, s fanatiky z ISIS i s vojsky Asada. V obavách z "islamizace " syrského konfliktu Idris dokonce nevyloučil možnost spojenectví SAS s vládními silami kvůli zorganizování odporu proti skupinám napojeným na al-Kájdu. Jenže neuplynul týden, co chrabrý generál, dříve zradivší Asada, stěží přes Turecko a Katar utekl islamistům. Rozhodl se k útěku poté, co se bojovníci Islámské fronty zmocnili jeho štábních prostor a skladu, v němž byla velká část amerických zbraní.
Politici ve Wall Streetu a Londýně těžko prozřeli a těžko pochopili, jaké že to monstrum vytvořili, když chtěli "vztyčit prapor demokracie" nad přemoženým Damaškem. Avšak zpravodajské služby USA a Velké Británie dnes tvrdí, že největší teroristická hrozba pro Evropu a USA pochází ze Sýrie, kam se shromáždily stovky muslimů, kteří se chtějí připojit k džihádu. Přitom již před rokem střízlivě uvažující západní novináři před takovým zvratem událostí varovali.
David Enders z McClatchy Newpapers po vlastním šetření došel k závěru, že USA poskytují finanční, materiální a další pomoc teroristům z al-Kájdy, kteří zabíjejí americké vojáky v Iráku a Afghánistánu. Skupina Džabhat en-Nusra, napojená na al-Kájdu je ve válečných operacích povstalců bojujících se syrskou vládou rozhodující a její velitelé otevřeně říkají: "Jakmile skončíme s Asadem, pustíme se do USA." A jestli se senátor McCain chce přátelit a fotografovat s takovýmito mudžahedíny, kteří řežou hlavy civilistům a zajatým vojákům (tento sestřelený pilot miluje všelijakou sebranku), ve státní politice to není přijatelné.
Amnesty International nelze podezírat ze sympatií k Asadovi a přesto se ve svém posledním dokumentu věnovala porušování lidských práv a zločinům bojovníků ISIS. Na severu Sýrie, který ISIS kontroluje, jsou stanoveny kruté zákony šaríja, v sedmi věznicích jsou drženy stovky lidí, kteří denně podstupují tělesné trety, mučení a popravy. Je to středověká krutost, únosy civilistů i cizinců, mlácení dětí a mládeže. Takové jsou normy žití tam, kde vládnou za podpory USA náboženští fanatici. Randa Slim z washingtonského Middle East Institute říká: "Mnozí bývalí aktivisté se mi nyní přiznávají, že pokud by měli volit mezi ISIS a Asadem, volili by Asada."
Dokonce bývalý náčelník štábu izraelských ozbrojených sil Dan Halutz radí volit ze dvou zel to menší: "V současnosti musí mezinárodní společenství chápat, že svržení Asada ….povede k destabilizaci regionální bezpečnosti." S ním zcela souhlasí jeho americký kolega, bývalý ředitel CIA Michael Hayden.
Druhý světový specialista v této oblasti, redaktor britského oddělení deníku The Telegraph Con Coughlin vyzval západní země "připravit se na vítězství Asada". Konstatuje: "Takový výsledek oslabí ve světě pozici pana Camerona a prezidenta Obamy, kteří tak zarputile vyzývali ke změně režimu v Damašku. Upevní to vliv Íránu a Ruska, kteří nepodlehli mezinárodnímu nátlaku a neodmítli Asadovi pomoc."
Převzato z Ru.fbii.org
***
Pravdivá historie. Americké báchorky o vítězství
Jaroslav Butakov
Prosinec 19, 2013
Spojené státy vstoupily do druhé světové války před 72 roky. Američané jsou přesvědčeni, že tato skutečnost podmínila její konec. Obyvatelé USA jsou v převážné většině pevného názoru, že jejich účast zachránila Rusy před Hitlerem. Nyní už stejně smýšlejí i mnozí ruští spoluobčané.
Autor článku přiznává velký podíl USA na vítězství, zejména nad Japonskem, přiznává i pomoc dodávkami vojenského materiálu mezi roky 1941 až 1945. Chce však jenom přesně vymezit velikost amerického podílu.
Američané spolu se zeměmi Britského společenství uštědřili námořním i vzdušným silám Japonska velké porážky a rovněž tak válečnému průmyslu Německa. Významné byly i dodávky zbraní, přepravního zařízení, důležitých průmyslových výrobků, léků a potravin do SSSR. Po druhé světové válce se USA staly mocností dominující na velké části zeměkoule. Ztratily 322 200 občanů (I), téměř výhradně vojáků, neboť válečné události jejich vlastní území nepostihly. Jejich obyvatelé přitom neztratili nic ze své životní úrovně, naopak americká ekonomika po celou dobu války rostla.
Nemá smysl přikládat Spojeným státům ve druhé světové válce větší význam než je uvedeno zde. Dokládají to následující příklady.
1. "Arzenál demokracie"
V březnu roku 1941 přijal americký Kongres zákon o poskytování zlevněných účelových úvěrů na nákup zbraní a dalších vojenských materiálů u nich zemím, jejichž obrana byla důležitá vzhledem k zájmům USA. Za zbraně a materiál spotřebovaný v průběhu války se dluh odepisoval. Hlavním příjemcem ve smyslu tohoto zákona o půjčce a pronájmu Lend & Lease (L-L) po celou druhou světovou válku byla Anglie. Dostala 31,4 miliardy USD, Sovětský svaz 11,3 miliardy.
Zákon L&L byl na SSSR aplikován až 7. listopadu 1941. Faktické dodávky začaly dříve, poté,co Moskvu navštívil vyslanec prezidenta USA a ministr válečného průmyslu Velké Británie a byl podepsán první protokol o dodávkách.
Celkový objem dodávek podle L&L do Sovětského svazu bývá uváděn ve výši 4 % celkového HDP SSSR v této době. Objektivnější je diferencovaný ukazatel – podíl amerických dodávek jednotlivých druhů válečné produkce. Hlavní dodávky zbraní pro SSSR byly v letech 1941 až 1942, tehdy byly dodávány i potraviny. (II)
Neoficiálně ocenil úlohu dodávek podle L&L ve 2. světové válce maršál Žukov s tím, že bez nich by SSSR nemohl vytvořit své rezervy a nemohlo by se v tu chvíli ve válce pokračovat. (III) Šéf KGB o Žukovově vyjádření informoval Chruščova, což posloužilo jako jedna z příčin maršálova odvolání z funkce ministra obrany v roce 1957.
Zůstává však skutečností, že v nejtěžším období války, v létě a na podzim 1941 nebyly dle L&L žádné dodávky. Němečtí fašisté byli zastaveni v postupu na Leningrad a Moskvu výhradně sovětskými zbraněmi. Je správné uvést, že americká pomoc sovětské armádě (ve velkém objemu až od roku 1943!) urychlila konečné rozdrcení fašistických vojsk na východní frontě. Avšak bylo by chybou učinit závěr, že bez této pomoci by k vítězství nedošlo.
2. "Výsadek v Normandii byl rozhodující bitvou války"
Na Západě se mu přikládá rozhodující význam. Došlo k němu 6. června 1944. Tím se ovšem pomíjí skutečnost, že před výsadkem byl wehrmacht mnohokrát od prosince 1941 na východní frontě poražen. Od listopadu 1942, s výjimkou krátkodobých epizod pod Charkovem a v počátku bitvy pod Kurskem, byla německá vojska trvale ve strategické obraně. V létě 1944 už sovětská armáda osvobodila velkou část dříve Hitlerem podmaněného území SSSR. Závěrečné dokončení války už bylo mimo pochybnost na východní frontě.
S ohledem na celkový strategický obraz druhé světové války je zřejmé, že k vylodění anglo-amerických vojsk v Normandii došlo proto, aby se zabránilo rozdrcení wehrmachtu čistě sovětskou armádou.
Vývoj a síla střetů na západoevropském území v letech 1944 a 1945 se ani jedenkrát nepřiblížily svou intenzitou k tomu, co se dělo na východní frontě na samém konci války. Sovětsko – německá fronta zůstala v Evropě tou hlavní až do 9. května 1945.
V lednu 1945, kdy byl v Ardenách maximální počet německého vojska, bylo na Západě nasazeno 73 německých divizí (IV), zatímco na východě jich bojovalo 179. Na východ bylo vrženo 68 % německého dělostřelectva, 64 % tanků a 48 % letectva Luftwafe. (V)
Wehrmacht utrpěl rozhodující ztráty na východní frontě. Do války v Sovětském svazu bylo celkem nasazeno 70 % letadel, 75 % tanků a 74 % dělostřelectva. (VI) Složitější je zhodnotit množství lidských ztrát. Podle wehrmachtu bylo za všechna léta druhé světové války rozdrceno v bojích 130 německých pozemních divizí. Z nich 104, to je 80 %, porazila sovětská vojska. (VII)
3. "Výhradně USA porazily Německo na Západě a Japonsko"
Báje o rozhodující úloze USA ve druhé světové válce se snaží snížit nejen úlohu SSSR, ale i dalších účastníků antifašistické koalice – zemí Britského společenství a Číny. Hovoří-li se o místech bojů amerických vojsk, je potřeba si uvědomovat, že vždycky bojovali v koalicích a ne vždy v nich měli většinu.
Od Atlantiku na východ skutečně USA vystoupily jen vyloděním v Severní Africe 8. listopadu 1942. Byl to ale útok nikoliv proti Německu, ale proti Itálii a vichistické Francii. Řadu útoků "osy" v Severní Africe odrazily síly samotného britského společenství. El Alamein byl vyřešen před příchodem Američanů.
Americké dodávky zbraní a vybavení britským vojskům byly podstatně větší než sovětským vojskům. Ve druhé světové válce zahynulo 364 tisíc obyvatel Spojeného království (jedna šestina byli civilisté) a 109 tisíc obyvatel britských dominií a kolonií. (VIII) To bylo více než Američanů.
Do léta 1944 bojovalo na Západě a v Asijsko-tichooceánském regionu (na každém místě zvlášť i dohromady) neustále více vojáků Britské říše než amerických. (IX) Až po výsadku v Normandii došlo k mírné změně. V bitvě o Atlantik byla rozhodující účast britského námořnictva, které zničilo 525 německých ponorek. Američané jich mají na kontě jen 174. (X) V Asijsko-tichooceánském regionu bojovali Američané spolu s Australany a britskými koloniálními vojáky z Indie. Krom toho zde fungoval faktor Číny, který vázal přes polovinu japonského pozemního vojska a velkou část letectva. Byly to společně tyto síly a nejen Američané, které zajistily spojencům vítězství nad námořní a leteckou silou Japonska. Nakonec vstup SSSR do války proti Japonsku (nikoliv atomová bomba) byl posledním úderem, který donutil Japonce kapitulovat.
Takže ani na místech, na nichž bojovali západní spojenci, není možno v soustavě koaličních sil přičítat zásadní roli USA.
Odkazy uvedeny u originálu
Převzato z File-rf.ru
