Cosi o neúplné suverenitě Německa
Natalija Meden
Únor 17, 2014
Německý ministr zahraničí přicestoval do Moskvy jako starý známý. Sergěj Lavrov na společné konferenci s ním ujistil, že neexistují mezi oběma státy problémy, jejichž projednávání by bylo tabu. Jenomže německý tisk označuje návštěvu za "složitou misi" a porovnává ji "s chůzí po okraji propasti". (1)
F.-W. Steinmeier byl poprvé ministrem zahraničí v letech 2005 až 2009. Už tehdy se, na rozdíl od kancléřky, zasazoval o rozvíjení dvoustranných vztahů s Ruskem a předložil koncepci s názvem "Spolupráce pro modernizaci". Merkelová sice vyhlašovala za prvořadé v zahraniční politice Německa partnerství přes Atlantik, ale vůbec návrhy Steinmeiera nekritizovala. Byla k nim však skeptická. Vycházela z toho, že Rusko nikam nezmizí, potřebuje západní technologie, včetně těch pro těžbu ropy a plynu a zcela se obrátit na stranu Číny se obává, kvůli demografické zranitelnosti Sibiře a Dálného východu.
Od té doby nastaly změny. Když byl sociální demokrat Steinmeier v opozici, vedl diplomacii Westerwelle. Ze strany Německa se směrem k Rusku nic nového neobjevovalo. V koaliční smlouvě bylo Rusku věnováno dost místa, ale žádná jednotná strategie koaličních partnerů v tomto smyslu nebyla. Myšlenky byly dobré (otevřený dialog, široká spolupráce), ale nebyla koncepce. Tu měl Schröder. Podle něho mohou být EU i Evropa protiváhou USA nebo Číny jen spolu s Ruskem. (2)
Dnes se vedoucí němečtí politici distancují od "politiky omezování", připisované Westerwellemu. Zahraniční politika SRN dnes směřuje do Afriky a také k podpoře protivládních akcí ukrajinské opozice. Je vidět, že místo Ruska v nových souřadnicích německé politiky ještě nebylo určeno. Pokud doktrína Merkelové o organizování transatlantického partnerství zůstane v platnosti, je těžko věřit v úspěch jednání Berlína s Moskvou. Ukázala to i návštěva německého ministra zahraničí v Moskvě.
V průběhu návštěvy byl jediný návrh Berlína, aby se prostředníkem na Ukrajině stala OBSE. Moskva to nepřijala. Má svou zkušenost (negativní) se zprostředkováním "zmrazených konfliktů" v postsovětském prostoru. Zdá se, že podobný dopad si Berlín zrovna přál.
Jediný výsledek jinak neplodného setkání obou ministrů zahraničí byla výměna názorů. Steinmeier takto i uzavřel své expozé když řekl, že setkávat se a projednávat je lepší než mlčet. Avšak na kritiku Lavrova týkající se intervencí Německa do ukrajinských záležitostí Steinmeier bez ohledu na svou proklamaci mlčel. Není jasné, zda mlčení má být souhlas, nebo přání neodpovídat. Bylo by vhodné, aby německý ministr naznačil svůj názor na korzování Westerwelleho s bratry Kličkovými po Majdanu a jeho podporu protivládních sil na Ukrajině. Gernot Erler, současný koordinátor německého zahraničně politického úřadu pro Rusko, "Východní partnerství" a Střední Asii, považuje Westerwelleho akci za chybnou. (4) Steinmeier k tomu nic neřekl a rovněž se ani slůvkem nedotkl skandálního telefonického hovoru Nulandové.
Ovšem německý ministr se nestyděl projevovat své pobouření nad tím, jak prý Rusko využilo trudného postavení Ukrajiny. Hned po nástupu do úřadu dal Moskvě kázání a její činnost nazval "mimořádně pobuřující". Týkalo se to ruské pomoci Ukrajině (úvěr 15 miliard dolarů a sleva na plyn). Německý odborník na východní politiku H.-H. Schroeder to shrnul: "Steinmeier nehledí na to, že o Rusku neříká téměř nic pozitivního." (5) Jak potom takový postoj ladí se Steinmeierovou tézí, že "bez Ruska se nic neobejde". (6)
Zdá se, že příčina dvojakosti tkví v tom, že Berlín se chce vyhnout novým komplikacím, které mohou vzniknout v transatlantickém partnerství. Ale zároveň nemá zájem o konfrontaci s Ruskem.
Jakékoliv změny v zahraniční politice Berlína žárlivě střeží USA. Věta "Německo pro nás bylo vždy problémem" (7) hovoří o ledasčem. Němci chápou omezení svých možností, jak konečně spolkový ministr i přiznává: "Po osmém květnu jsme v Německu nikdy nebyli zcela suverenní" (8) Neúplná suverenita se projevuje i ve vztazích k Rusku.
Američtí experti z centra Stratfor (9) zhodnotili německou politiku na Ukrajině jako cynickou a zbytečně razantní. .. Američany udivuje, že Berlín až moc otevřeně podporuje "svého" Klička, a ne Jaceňjuka, k němuž má sympatie Nulandová. Možná, že Stratfor chce vše svalit na Berlín a současně podnítit čelní střet Němců a Rusů. Z výkladu šéfa Stratforu probleskuje varování německým vysoko postaveným: Přestanete-li nás poslouchat, můžete zůstat osamoceni. Jižní Evropa vás nenávidí kvůli tvrdým požadavkům na rozpočtové úspory, Francouzi se obracejí k Velké Británii a touží po novém "Entente cordiale" (srdečné dohodě) jako protiváze k německé hegemonii v Evropě. Rusy pak dráždí snaha odtrhnout Ukrajinu.
Berlín pochopil americký signál a Jaceňjuk tam nabývá stejné postavení jako Kličko. Merkelová je oba pozvala do Berlína.
Přes veškerou protiruskou propagandu ve sdělovadlech existuje mezi německou veřejností požadavek na normální sousedské vztahy s Ruskem. Nasvědčuje tomu i to, že se Steinmeier stal v SRN populárnější než Merkelová. (10) Nezávisle uvažující Němci odmítají nátlak Západu na Ukrajinu. Na internetu se šíří petice s podpisy, v níž mimo jiné stojí: "Toto vměšování – ještě jeden krok k rozpoutání třetí světové války. .. potřebujeme mír a přátelství se všemi zeměmi, obzvláště s Ruskem, proti němuž je toto vměšování namířeno!" (11)
Historické paralely s Balkánem, o kterých se zmínil Steinmeier, navozují přirovnání Ukrajiny k sudu prachu. V Německu si nejlépe dokáží představit nebezpečí existence sudu prachu v Evropě, což by samo o sobě mohlo posloužit jako výchozí bod k obnovení německo-ruských vztahů.
Odkazy uvedeny u originálu.
Převzato z Fondsk.ru
***
Balkán: druhá fáze změny politické mapy
Anna Filimonova
Únor 18, 2014
V devadesátých letech došlo k první etapě intervence Západu na Balkán. Federativní republika Jugoslávie byla zvenčí rozdrobena na šest států a republiku Kosovo. Mírové dohody v podstatě ustálily systém protektorátů různého stupně podřízenosti. Dnes Západ opakovaně (vedle Sýrie a Ukrajiny) Balkán podněcuje. Jedná se o druhou etapu změny mapy jihu Balkánu. Opěrné body jsou Bosna a Hercegovina (dále jen BaH) a Černá Hora.
Mezi prvními znepokojujícími signály bylo prohlášení amerického velvyslance v Srbsku v březnu 2013. Řekl: "Washington si nepřeje vytvoření nové Republiky Srbské v Kosovu, neboť tento model nepřinesl v BaH nic pozitivního." Má být model vytvořený mezinárodním společenstvím v BaH objektem nové pseudolidové revoluce? Odpověď je jasná: model je charakterizován ostrou disproporcí: chorvatsko-muslimská federace BaH není ekonomicky životaschopná a je závislá na zahraničních dotacích. Oproti tomu je postavení Republiky Srbské zcela pevné a má hlavně všechny atributy státnosti, přičemž je její pravomoc mnohem větší než pravomoc BaH. Funguje parlament, vláda, ústavní soud, justice i místní správa. Pracuje zde instituce vysokého představitele (vykládá Daytonskou dohodu a pomáhá stranám při aplikaci jejích ustanovení). První vysoký představitel Paddy Ashdown vzpomíná: "Přijel jsem do BaH kvůli bourání Daytonské dohody. V aparátu vysokého představitele jsem měl 870 úředníků, k dispozici kancelář a měsíčně 36 milionů EUR. Pomáhala mi EU. Bylo-li potřeba zlomit odpor Srbů, napsal jsem příteli Chrisu Pattenovi (komisař pro zahraniční vztahy EU) dopis a žádal jej, aby mi sdělil, jaký je evropský požadavek, co EU chce. … Tak jsem Srby a Republiku srbskou lámal." Nyní vidíme snahu o dokončení díla Ashdowna.
V této době se odtrhují části srbského životního prostoru jedna za druhou: odloučení Černé Hory od Srbska a její zatahování do NATO, likvidace srbských státních institucí na území Kosova a Metohije a vytváření Republiky Kosovo, posilování muslimů na území Rašky, včetně jejich požadavků na autonomii Sandžaku, plány na spojení Albánců z jihu středního Srbska s Kosovem a snaha o vytvoření Republiky Vojvodina, neustálý útok na práva Republiky srbské.
Bývalý hlavní muftí BaH Cerič vyzval své soukmenovce k vyvolávání nepokojů a k nepodřizování se orgánům republiky. Podle srbského analytika je Republika srbská hlavní překážkou na cestě k vytvoření islámského státu v Evropě. Vůdci Celosvětového kongresu Bosňáků Cerič a sadžakský muftí Zukorlič utvořili jednotný krizový štáb k mobilizaci muslimských sil BaH a části Srbska – Rašské oblasti (Sandžaku).
V roce 2011 se do BaH vrátil bývalý hlavní ideolog mudžahedínů, egyptský šejk al-Misri (Eslam Durm) a od té doby zde zesílilo nejradikálnější hnutí wahhábistů. Koncem 20. století, v období místních válek v BaH, tady bylo přes 4,5 tisíce bojovníků, vyznačujících se mimořádně zvěrskými činy vůči Srbům. Al-Misri přicestoval do BaH ze Saúdské Arábie. V Egyptě byl odsouzen k 10 letům vězení za terorismus, ale odpůrci prezidenta Mubaraka mu dali svobodu.
Al-Misri je veden Radou bezpečnosti OSN v seznamu teroristů, ale přesto se vrátil do BaH a ihned zahájil velkou agitaci mezi muslimským obyvatelstvem. Představuje radikální směr, a ten jde postupně, leč s jistotou, mezi islámskými směry v BaH do popředí. Je zde dalších více než 100 poboček skupiny Ibrahim Milat, zakázané v roce 2012 v Německu a 6 saláfistických organizací, zakázaných Výborem pro boj s terorismem RB OSN.
Radikální islamisté se snaží o destabilizaci BaH tlakem na Republiku srbskou ke změně ústavy, podněcují strach a napětí ve společnosti tak, aby mohli převzít společensko- politickou kontrolu a aby konečně došlo na přeměnu teroristické sítě na politickou strukturu a byla legalizována v celé BaH.
Současně započala destabilizace Černé Hory. Patnáctého února proběhly v Podgorici hromadné protesty , došlo ke střetu demonstrantů s policií, přičemž byla přivolána na pomoc speciální policie. Protestující přešli ze sociálních požadavků na politické – na změnu vlády. Protestujících bylo sice jen asi 200, avšak byli velmi agresívní a policie musela použít slzný plyn. Vše se zorganizovalo přes Facebook pod názvem Revoluce v Černé Hoře – všichni na ulici. Krom toho se představila i obdoba bosenského Udaru. Dalším krokem má být blokáda silnic do Podgorice.
Rakouský ministr zahraničí prohlásil, že "trpělivost EU k Bosně je u konce" a požadoval od tamních politiků urychlenou reformu justice a změnu ústavy státu. Je naplánováno zapojení do řešení uměle vyvolané krize EU, která svou podporou "profesionálních demonstrantů" dovede věc až k internacionalizaci konfliktu. Člen předsednictva BaH Izetbegovič už vyzval Turecko k pomoci ve vyřešení této krize. BaH má ohromné zásoby zbraní a munice a je třeba očekávat rozsáhlé ozbrojené provokace.
Růst dalšího nátlaku na Republiku srbskou ve struktuře BaH je nevyhnutelný. Západ a islámské hnutí má společný cíl – další drobení srbského světa, úbytek Srbů a jejich asimilaci v cizích komunitách.
Převzato z Fondsk.ru
***
Černá Hora: mafie jako garant euroatlantické aliance
Boris Alexis (Srbsko)
Únor 22, 2014
Třicátého dubna roku 1999 bombardovala letadla NATO malé černohorské lázně Murino. Zahynuli při tom civilisté, mezi nimi byly i tři žáci základní školy. Patnáct let nato ohlásil černohorský diktátor Džukanovič, že je z hlediska politického prvořadé, aby Černá Hora do NATO vstoupila. Má být připravena do září tohoto roku, kdy bude ve Velké Británii shromáždění NATO, na němž se bude jednat o rozšíření na východ.
Podle vlády Černé Hory se tato země za posledních 15 let změnila. Podgorica uznala nezávislost Kosova a Metohije a na mrtvé z náletu zapomněla. S finanční pomocí Německa je připravena postavit památník hitlerovcům, kteří ji za druhé světové války okupovali a na vojenském letišti Golubovci má být rekonstruován hřbitov německých nacistů.
Dřívější i noví nacisté mají společnou nenávist k Srbům a Rusům. Kdysi Hitler rozvalil Společnost národů a NATO svou agresí proti Jugoslávii podstatně snížila roli OSN a podkopala její ústavu. Americkou rozvědku tvořili po druhé světové válce Hitlerovi specialisté.
Djukanovič byl svého času předurčen k roli ideálního partnera NATO. Spojené státy se při akcích v Itálii za druhé světové války opíraly o místní mafii. Dnes to není jiné. Švýcarský profesor Ganser upozornil, že propojení mafie a USA a mafie a NATO existuje dosud. Washington využívá služby kriminálních struktur k likvidaci protivníků, nezávislých politiků a novinářů v Evropě. Rovněž na Balkáně se USA i NATO opírají o mafii. V Kosovu a Metohiji vytvořili vládu teroristů, obchodníků s drogami a lidskými orgány.
V archivu italské prokuratury jsou doklady, že Djukanovič je dlouhou dobu napojen na italskou a americkou mafii. Italská prokuratura vznesla obvinění s podrobným, 409 stran čítajícím dokumentem. Prokurátor oficiálně oznámil, že Djukanovič je hlavním bossem celé černohorské mafie.
V osmdesátých letech minulého století byl jedním z organizátorů dodávek heroinu z Itálie do USA italský mafián del Torre. Podílel se na praní špinavých peněz z tohoto obchodu prostřednictvím švýcarských bank. Američané proti němu nic nepodnikli za podmínky, že bude spolupracovat s jejich tajnými službami. S Djukanovičem začali spolupracovat v roce 1996. Na černém obchodu s cigaretami vydělala krom mafiánů také americká špionážní služba. Mnozí novináři, kteří pátrali po pravdivých informacích, byli zavražděni, například redaktoři Jovanovič a Pukanič.
Podle amerického senátora Lugara, který do NATO navrhuje Gruzii, Bosnu a Hercegovinu, Makedonii a Černou Horu, má takové rozšíření zásadní význam pro bezpečnost a demokracii ve východní i střední Evropě a na Balkáně. Po setkání s Djukanovičem v říjnu 2013 řekl, že "Černá Hora je vůdcem a kandidátem č. 1 pro vstup do NATO".
Italský prokurátor operující nezvratnými důkazy o zločinných aktivitách Djukanoviče byl obviněn ze zneužívání služebního postavení. Washington přislíbil Džukanoviči beztrestnost, pokud dovede Černou Horu do NATO.
Agresí proti Jugoslávii v roce 1999 došlo k těžkému zločinu proti světu. Dnes je logickým následkem vytvoření zločineckých režimů na jejím bývalém území.
Převzato z Fondsk.ru
