Olympiáda v Soči jako zrcadlo amerického úpadku
Únor 19, 2014
"Vládnoucí media" v USA se doposud neodpoutala od studené války. Na všech stranách soustavně Rusy očerňují. Jejich propaganda je naprosto úpadková.
V článku "Lež o Rusku" v The Nation promluvil Stephen Cohen o tom, jak vysvětlování ruských událostí americkým tiskem degraduje, a to už mnoho let. Nestoudné praktiky se ve sdělovacích prostředcích staly normou.
Cohenova stať takto pojednává o přístupu amerických medií k olympiádě:
"Výjimky existují, ale je evidentní obecná šablona. Dokonce i ve vážených denících New York Times a Washington Post se autoři redakčních článků a komentářů nedrží tradičních novinářských standardů, nepředávají důležitá fakta, nedávají věci do kontextu, nedělají jasný rozdíl mezi reportážemi a analytickými články, nedávají alespoň minimálně dva politické a expertní náhledy a v komentářích nezveřejňují dvě protikladná hodnocení. Dnes informují americká media o Rusku méně objektivně, méně vyváženě a s velkým konformismem. V současnosti je v nich ideologie jen nepatrně méně než v dobách sovětského Ruska a studené války."
Na Putina útočí centristická, liberální i pokroková media (New York Times, Washington Post, New Republic, CNN, HSNBC i HBO). Na jednom z kanálů nazvala osoba, která toho o Rusku moc neví, Putina banditou.
Jedovaté materiály se dlouhodobě týkaly olympiády. Před zahájením se v New York Times vytvořil nový sportovní blok o Soči "Dystopie v sovětském stylu", v záhlaví měl uvedeno: "Terorismus a neklid, nikoliv sport a radost". V den zahájení olympiády zveřejnily tři protiputinovské články a úvodníky.
Americké hlavní sdělovací prostředky užívaly hrozbu terorismu v Soči natolik nestydatě, až to připomínali pornografii. Zosobněním těchto manýr byly Washington Post. Kterýsi analytik dokázal přetvořit olympiádu na jakousi "soutěž síly vůle" mezi hanebnou putinskou banditokracií a teroristickými povstalci. Američtí novináři předem přiřkli vítězství teroristům.
"Jak pohlížet na to, že se Obama rozhodl vyslat do Soči podřadnou delegaci a zařadit do ní vysloužilé sportovce – penzisty? "Loni v srpnu Putin doslova zachránil Obamu ve funkci prezidenta, když přesvědčil Bašara Asada, aby zničil své chemické zbraně. Potom Putin přispěl k široce propagované snaze Obamy ohledně Íránu. Ten měl přece Soči osobně navštívit, aby ruskému prezidentovi vyjádřil vděčnost a ukázal solidaritu s ním pro boj s terorismem, který v našich zemích útočil. Proč nejel – protože se chytil do své krátkozraké politiky k Rusku, nebo proto, že americká media představila skutečnosti ve falešném světle: azyl Edwardu Snowdenovi, rozepře ohledně Blízkého východu, práva homosexuálů v Rusku a nyní Ukrajina? Ruští intelektuálové říkají, když se potýkají se dvěma špatnými alternativami: obě jsou nejhorší".
Nedávno uveřejnila kanadská rychlobruslařka Brittany Schuslerová na Twitteru svůj společný snímek s Putinem. Strašné: nejen že se vyfotografovala s "tyranem" a utlačovatelem buzerantů, ale dokonce ona sama požádala ruského prezidenta o snímek. Západními šosáky byla okamžitě odsouzena. Vyčetli jí, že podporuje "tyrana, který pronásleduje homosexuály". Štvanice nabrala takových rozměrů, že musela snímek z Twitteru stáhnout.
Našli se i takoví, kteří vystrašenou sportovkyni podpořili. Její kritici byli jedním jejím příznivcem označeni za "netolerantní pitomce", jimiž rozumí ty, kteří vidí jen jeden aspekt a jsou přesvědčeni o své pravdě. Takovým lidem radí, aby se vrátili pod balvan, zpod něhož vylezli.
Když se to vezme podle pravdy, tak právě homosexuálové postrádají tolerantnost ke druhým lidem, přestože sami ji urputně vyžadují. Jejich postoj je takový: Kdo se fotografuje s Putinem – je stoupenec tyrana. Kdo se těší z přijetí v Soči – je nepřítel modrých (homosexuálů). Ruský vliv je obecně zhoubný. Avšak my, buzeranti, jsme v pořádku.
Kritika v takovém duchu je už degradace osobnosti, úplný rozpad. Schizofrenie. Všechno interpretováno v úzkém slova smyslu, podřizuje se jen této interpretaci. Naprostá netolerance čehokoliv.
Další kamarád Brittany doporučil, aby se neomlouvala, jestliže si druzí myslí, že "svět je povinen točit se hlavně kolem gayů", když ve skutečnosti tomu tak není. Hlas skandalistů byl však silnější než hlas rozumu.
Brittany není jediná postižená z Kanady. Manželka kanadského krasobruslaře Gladys Stojková rovněž stáhla fotografie s Putinem. Kanaďané ji tak vystrašili, že stáhla zároveň i účet.
Nedávno podnikaví Moskvané vytvořili stránky "Zvěsti Soči", kde jsou klasifikovány a očíslovány falešné zprávy o olympiádě v Soči. V USA se píše o rezavé vodě a kohoutcích a předvádějí fotogalerie z Twitteru. Jenže snímek je z Ukrajiny z roku 2012 a měl předvést špatnou kvalitu pitné vody právě tam. Jiná zpráva je o hromadném ubíjení toulavých psů v Soči. Tato ilustrace je rovněž z Ukrajiny, od Doněcka a je také z dřívější doby.
Převzato z Topwar.ru
***
Lukašenko: "Jsem přátelský k prvním "majdanovcům", máme stejné cíle jako Ukrajina"
Únor 24, 2014
Za Janukovyče přivedla vláda Ukrajiny zemi do beznadějného stavu. Proto došlo k "majdanu". V Bělorusku byl podobný vývoj událostí odvrácen v roce 2010. V tomto smyslu promluvil Alexandr Lukašenko po slavnostním ceremoniálu ke Dni obránců vlasti v Minsku.
Běloruský prezident promluvil o sociálních problémech – nízké prestiži učitelského stavu, potížích drobných podnikatelů atd. a poté se věnoval Ukrajině. Řekl: "Nejsem pro majdan. Pro to se netrapte. Jak jsem vyšel z auta, už jsem to pociťoval. Jakési divoké myšlenky ve vás hlodají."
"Mají své problémy. Majdan není nový, není poprvé. S prvními jsem byl dosud v přátelském vztahu – Viktor Juščenko a ostatní. Mají své a my také své. S Ukrajinou máme stejné cíle. Ukrajina musí být celistvá. Nikdo tu velkou zemi nesmí rozškubat. Není pro nás cizí. Není třeba se bát, že se něco stalo tam a u nás že to přijde také. Musíme pamatovat na to, že tam jsou naši lidé a že je to těžká krize. Je to moc těžké a je to teprve začátek! Dnes je možno pěkně řečnit na náměstí, vyzývat ke všemu možnému. Ale zítra začnou problémy v hospodářství, s penězi, lidé musejí dostat penze, mzdy a musejí mít práci, třeba jen za 30 dolarů. Při mé první návštěvě kdysi před dvaceti léty přede mnou žena plakala. Padla na kolena a řekla: "Třeba 30 dolarů, není čím krmit děti". Tak takové otázky zítra vyvstanou před revolucionáři!"
Lukašenko pokračoval, že "V Bělorusku zkoušeli majdan v roce 2010. Víte, zde je jediné, o čem já často přemýšlím, podívejte naši lidé nyní pochopili co by se mohlo stát, pokud bychom to nechali běžet. My jsme tehdy nikoho nepolévali, nepoužili slzný plyn, nikoho nezranili. Ale pokud by se někdo dotkl vojáka, milicionáře, příslušníka speciálního oddílu, který vás chce dostat od sebe – byla by odpověď okamžitá." Dodal: "Copak mohu dovolit, aby vojákovi plivali do obličeje – jsou to naše děti! A ke všemu ještě zabíjeli. Proto se upokojte, neprožívejte to – všechno bude normální. Nic jsme jeden druhému nevzali, nic neukradli a žádný luxus na cizí účet nepořizovali. Tam dovedli lidi do stavu, že v lepším případě je jim všechno fuk! Někteří mávli rukou, že "hůř už nebude".
Devatenáctého prosince 2010 v Minsku těsně před uzavřením volebních okrsků (volba prezidenta) započala mnohatisícová manifestace nespokojených s nepřetržitou vládou Alexandra Lukašenka (od roku 1994). Desítky tisíc lidí šli v pokojném pochodu z Říjnového náměstí na náměstí Nezávislosti, kde je sídlo vlády a kde zasedá ústřední volební komise. Vůdci prozápadní opozice vyhlásili, že vláda nekontroluje město, že Lukašenko ztratil kontrolu nad republikou a že vládu bere do rukou opozice. Vyzývali občany k setrvání v protestu a k pozvání dalších. Oznámili úmysl vejít v jednání s vládou ve vládním domě, jenže se jim to nepovedlo. Neznámá skupina začala rozbíjet skleněné dveře budovy, ve které byla speciální jednotka ministerstva vnitra. Ta vyrazila na náměstí a demonstranty bez váhání rozehnala. Mnohé nastrkala do antonů. Něco se dostalo za mříže. Jeden prezidentský kandidát odmítl Lukašenka žádat o milost a dosud sedí. Prozápadní opozice v Bělorusku, snažící se likvidovat Svazový stát Běloruska a Ruska, žádající odchod republiky z Celní unie a integraci s EU, horlivě podporovala ukrajinský euromajdan a svými publikacemi se účastnila informační války proto Janukovyčovu režimu.
Převzato z Regnum.ru
***
Evropský parlament se může stát protiamerickým
Únor 25, 2014
V květnových volbách do Evropského parlamentu se očekává porážka příznivců euroatlantické integrace. Protiamerické síly stojí na svých pozicích národního konzervatismu a patří k euroskeptikům. Euroskeptici jsou odpůrci federalizace, Evropské unie, jednotné měny a společné ústavy. Spojeným státům soustavně vytýkají jejich politické, hospodářské a vojenské zasahování do věcí suverénních států a vyvolávání střetů mezi vlastními spojenci.
V centru hybných sil antiamerikanismu je francouzská Národní fronta, vedená Marine Le Penovou. Podle ní "Američané využívají EU jako nástroj k dominanci ve světě, přičemž likvidují samostatnost a identitu Francie." Do květnových voleb vede Národní frontu doktor geopolitiky Americas Chopard, který je přesvědčený, že útoky 9. 11. byly úmyslným činem Washingtonu, který tak chtěl získat možnost vést válku proti celému světu. Očekává se, že Chopard stane v čele skupiny Národní fronty v Evropském parlamentu.
Nejbližší spojenec Francouzů ve volební kampani je nizozemská Strana pro svobodu. Jejímu vůdci Geertu Wildersovi nevyhovuje americké zahrávání si s islámským světem. Podle něho ponechal Obama Izrael, tuto výspu západního světa, aby se postaral o sebe sám.
Do bloku patří také rakouská strana Svobodných, jejíž vůdce svého času tvrdil, že Bush je stejný jako Saddám Husain.
S uvedenými stranami spolupracuje také belgický Vlaams Belang.
Všechny čtyři strany získávají ve volbách asi čtvrtinu křesel. Protože jsou příliš radikální, nacházejí těžko koaliční partnery. Nemohou tak vytvořit národní vlády. Ovšem na celoevropské úrovni by se jim mohlo podařit vytvořit silnou skupinu. Soudí se, že francouzská strana Marine Le Penové získá ve Francii první místo. Výsledky dalších z uvedené skupiny budou asi podobné.
Členy protiamerického bloku nejsou jen národní konzervativci. Samostatně jde do voleb britská Strana nezávislosti (UKIP), bulharská ATAKA, řecká Zlatá záře a pod. Antiamerikanismus není výsadou jen pravice. S Bruselem a Washingtonem jsou v různé míře nespokojeni všichni.
V roce 2012 napsal profesor humanitních věd Stanfordské univerzity Russell Berman: "Je třeba přiznat, že zdánlivý klid mezi Evropou a USA není klid spolupráce, nových iniciativ nebo průkopnických perspektiv. Naopak nejsou žádné podpory svazku mezi kabinetem Obamy a EU v daňové a rozpočtové politice, v otázkách životního prostředí a bezpečnosti. Navíc, klidné transatlantické vztahy jenom překrývají hluboký relativismus."
Snowdenova odhalení byla jako výbuch sopky. Svět se dozvěděl o rozsahu podvratné činnosti amerických tajných služeb, která postihla i takové, které Washington označoval za spojence a dobré partnery. CIA a NSA měly zařízené odposlechy v osmdesáti ambasádách a konzulátech ve Spojených státech, v sídle štábu NATO i ve správě EU.
Dnes již jen 35 % Němců považuje USA za spojence Německa, přes 60 % tomuto státu nevěří. Americkému prezidentovi nevěří polovina Němců, 80 % jich je přesvědčeno, že odposlechy pokračují.
Italská La Repubblica si všímá nebezpečné nadutosti Spojených států. Obama nereaguje na požadavky evropských představitelů proti odposlechům proto, že nejednají společně, ale každý jen za sebe. Španělský list El Pais považuje americkou aroganci k EU za nepřijatelnou.
Evropský parlament sice nemá zákonodárnou moc, ale pokud se poslanci dohodnou, mohou jakákoliv doporučení Bruselu narušovat. Může se například odmítat dohoda o volném obchodu EU s USA, nebo revidovat podmínky dvoustranné dohody o boji s terorismem, jak uvádí La Repubblica. El Pais přitakává: "Evropský parlament musí omezit předávání bankovních údajů na žádost USA."
Logicky se dá předpokládat, že po nástupu nových poslanců, zvolených na vlně protiamerických nálad, se začnou podobné akce uvádět do života po dobu nejméně pěti let.
Převzato z Ru.fbii.org
***
Viktor Janukovič a Mezinárodní trestní soud
Alexandr Mezjajev
Únor 28, 2014
Nejvyšší rada Ukrajiny přijala dne 25.2. rozhodnutí o obvinění prezidenta Janukoviče u Mezinárodního trestního soudu v Haagu (ICC). Je to přinejmenším neobvyklé, neboť tak Rada předvádí právní neznalost. Co především brání předání věci Janukoviče do Haagu je to, že neexistuje právní podklad pro její přijetí tímto soudem.
ICC je často považován za instituci, k níž je možno podat stížnost, anebo jejím prostřednictvím vystrnadit svržené vedení země. Mnohdy takové chápání podporují media, která si pletou ICC s jinými mezinárodními soudy v Haagu. Jenže ICC má velmi omezenou pravomoc. Situace na Ukrajině do ní nezapadá.
První podmínkou je přiznání pravomoci ze strany toho kterého státu. Je tedy dobrovolná. Statut ICC podepsalo 153 států světa, ale jen 122 jej ratifikovalo. Ukrajina ho podepsala v roce 1998, ale dosud neratifikovala, není tedy účastníkem úmluvy. Nejvyšší rada se 25. února snažila změnit situaci. Ukrajinští poslanci uznali pravomoc ICC podle článku 11. a 12. statutu ICC.
V pravidlech dobrovolnosti je výjimka. Změna situace týkající se ICC v jakékoliv zemi musí projít Radou bezpečnosti OSN. Musí souhlasit všichni stálí členové RB. Dále se musí věc týkat situace a nikoliv určité osoby.
Druhým omezením je nemožnost retroaktivního užití práva. Jednání o přestupku musí předcházet uznání pravomoci ICC. Jednoduše řečeno, nelze soudit za to, co nastalo dříve, než stát uznal pravomoc ICC. Takže urychlené přijetí nemůže dát ICC právo soudit kohokoliv z Ukrajiny za činy, které se staly před 25. 2. 2014.
Třetí důležité omezení pravomoci ICC spočívá v tom, že může přijmout k projednání jen takové akty, které jsou spojeny s "rozsáhlými" a "těžkými" zločiny. Nejvyšší rada prohlásila, že v průběhu tří měsíců justiční orgány na Ukrajině z příkazu vyšších státních úředníků neoprávněně použili opatření fyzického působení, speciální prostředky a zbraně vůči účastníkům pokojných akcí. Následuje výčet nesprávných postupů, dle mínění Nejvyšší rady.
Poslanci se snažili zbytečně. Mezinárodní trestní soud potřebuje nejen jednoduše oznámit "masovost" a "vážnost" zločinu, ale musí se to rovněž dokázat. Dokázat teror a masové zločiny. ICC má zpracován výklad uvedených termínů a události na Ukrajině s nimi mají málo společného.
Čtvrté vážné omezení jurisdikce ICC spočívá v tom, že soud je jen doplňkovým zařízením. Národní soud nenahrazuje, ale doplňuje jej. Věc může k projednání přijmout, jen pokud nejsou schopny tu kterou záležitost posoudit národní soudy. ICC může svou pravomoc realizovat jen tehdy, když se vláda snaží vyloučit osobu, o kterou se jedná, z odpovědnosti, například vyhlášením amnestie, nebo dokonce soudním procesem, při němž bylo uděláno všechno, aby se obviněná osoba nezákonně zprostila viny. Pojem "nezpůsobilost" státu realizovat trestní řízení se týká rozbití soudního (nebo politického) systému státu.
Situace na Ukrajině neodpovídá ničemu, co je v pravomoci ICC. Ovšem je důležité ukrajinským povstalcům jejich činnost za pomoci globální vlády požehnat a jedním z nástrojů je ICC. Ten má dost takových soudců, kteří nebudou rozhodovat podle zákona, ale na přání, či rozkaz. Už několikrát se ukázalo, že soudci dokáží cokoliv, jestliže je to politicky účelné. Například kde nejsou svědci, může se řízení donekonečna prodlužovat a obviněný je stále vězněn. Takové je věznění prezidenta Pobřeží slonoviny Gbagba, který čeká na nalezení svědků už tři roky. V záležitosti vůdce Demokratické strany Republiky Kongo Katangy se zase stalo, že soud mu oznámil, že ač je zproštěn obvinění, neznamená to, že není vinen. Stává se, že soud vynese rozhodnutí bez jakéhokoliv podkladu. Prostě tak rozhodl a basta. Někdy sdělí, že odůvodnění bude vydáno později, po vynesení rozsudku, což je u mezinárodního soudu obzvláště komické. Obvinění pak bývá sděleno až po zákonné lhůtě k podání odvolání.
K případu Janukovyč a ICC má Ukrajina i jiná omezení. Podle její ústavy otázky zahraniční politiky nerozhoduje parlament, ale prezident. Takže uznání pravomoci ICC (jde o přistoupení k zahraniční dohodě) je v rukách prezidenta, a ne parlamentu (čl. 106 ukrajinské ústavy). (1) Vyhlášení Rady k ICC nemá právní sílu. Možná však ICC zavře oči, pokud dostane rozkaz zasáhnout.
Převzato z Fondsk.ru
