Stalin v pavučině liberálního spiknutí
Nil Nikandrov
Červen 20, 2011
Velmi znepokojujícím signálem pro Rusko je postupná revize důležitých výsledků druhé světové války. Až dosud totiž nebyly v Rusku snahy o ztotožnění úlohy Stalina a Hitlera, o jejich stejnou odpovědnost za rozpoutání druhé světové války tak vytrvalé. Západ ke svým cílům využívá propagandistickou manipulaci se skutečností, že Stalin byl totalitní politik.
Zákulisní manévry Západu ve třicátých letech minulého století směřovaly k provokování německo-sovětského konfliktu. Nacistické monstrum podnítila k agresi především politika uklidňování a stálých ústupků Londýna a Paříže. Po serii vítězných kampaní v Evropě přišel 22. červen 1941 a vpád wehrmachtu na sovětské území. Začal se realizovat plán Barbarossa ke zničení SSSR a plán OST k vylidňování země. Místní, kteří přežili byli určeni jako otroci německých nadlidí a pracovní síla pro Němce. Vypadá to tak, že militantní liberální historikové chtějí ospravedlnit blitzkrieg. Dnes se Západ snaží vylíčit nejvyšší činitele sovětského období a především Stalina jako zločince, kteří si zaslouží svůj "Norimberk". Postupně a systematicky dochází k vymývání mozků. Centra této činnosti jsou v USA a v Londýně. Je jich hodně a jsou bohatě financovaná. Jejich teze, že SSSR byl totalitní a že nese stejnou odpovědnost za vznik druhé světové války jako Třetí říše se metodicky protlačuje lidem do vědomí. Tato "osvětová činnost" se se zvláštní vybroušeností vede na postsovětském území. Cílem snahy je dosáhnout uznání stejné viny Ruska, jakožto nástupnického státu SSSR, na vzniku druhé světové války jako má Německo. Dřívější odpůrci Stalina se neodvážili dávat rovnítko mezi něj a Hitlera. To se má změnit.
Je jasné, že přijetí "destalinizace" vlastní historie a národní identity ruskou elitou a vnucený odsudek si národ zaplatí. Nyní chce západní společenství ztrestat Rusko za totalitní historii a nevykořenitelné sympatie národa ke Stalinovi. Západ předpokládá, že opuštění vlastních postojů v tomto ohledu a kapitulace je navyklý stereotyp "věrchušky" od dob Gorbačova. Metodika k dosažení cíle je neměnná a vždy založená na předpokladu, že jsou pro ni peníze vždy důležitější než státní zájmy.
Zemí Stalinem poškozených a cizinců postižených represemi není málo. Problém s dokazováním nebude. V Rusku je dostatek "pragmatických" historiků a politologů závislých na štědrých grantech západních vědeckovýzkumných center. Ve všech ruských mediích převládají jejich hlasy. Trvají na vině Stalina ve spiknutí s Hitlerem a nutnosti to odčinit. Mnozí liberální hostorikové se živí v zahraničí "kálením do vlastního hnízda". Ignorují to, že Stalinova popularita v samotném Rusku roste. Dotvrzuje to i TV akce "IMJA ROSSIJI", kde se mezi nejuctívanějšími osobnostmi historie umístil Stalin na třetím místě.
Autor článku píše, že sám při své práci v Latinské Americe prošel mnoho knihoven jihoamerických metropolí a zjistil, že ve válečných letech byl Stalin v Jižní Americe přijímán jako hrdinné ztělesnění boje proti hitlerovcům a symbol odporu, historického optimismu a sociálního procesu.
Komunisté byli považováni za důsledné bojovníky s hnědým morem. Proto se zpravodajci USA v Latinské Americe snažili o kontakty s vedením komunistických stran a angažovali je do boje s nacistickým podzemím. Stalin schválil v roce 1943 rozpuštění Kominterny, aby se vztahy mezi spojenci upevnily spolu s protihitlerovskou koalicí. Byl zastáncem konstruktivních vztahů se Západem, žádal mezinárodní dialog a snažil se o důvěru ve světě. Ovšem politika Západu se po skončení druhé světové války otočila. Projev Churchilla ve Fultonu v roce 1946 znamenal nástup studené války a označení Stalina za totalitárního nepřítele západní civilizace. To trvá doposud.
Ideologové neoliberalizmu v Rusku musejí být připraveni na to, že stejné postupy nevybíravého hanobení ruské historie, ke kterým dnes dochází, se mohou vrátit jako bumerang. Ruská Pátá kolona je si toho vědoma a pracuje na plné obrátky, aby Stalina definitivně odepsala.
Převzato z Fondsk.ru
***
Doktor Asad
Ivan Jakovina
Červen 20, 2011
Syrský prezident se potřetí za půl roku obrátil k národu v TV vysílání a snažil se objasnit, co se děje v jeho zemi zachvácené nepokoji a jak se s nimi poprat. Proslov byl obsažnější než předešlé, ale mnoho otázek zůstalo bez odpovědí.
Asad k funkci prezidenta nebyl předem jeho otcem Hafízem připravován. Tím připravovaným byl jeho starší bratr Basel, který vedl otcovu bezpečnostní službu, pořádal kampaň proti korupci a znal všechny jemnosti vedení arabské země.
Bašár studoval na damašské universitě a stal se očním lékařem. Stážoval v Londýně a tam by také pravděpodobně zůstal. Prezidentské ambice neměl. Jenomže playboy Basel neočekávaně v roce 1994 zahynul při autohavarii. Osudnou se mu stala jízda v mlze na damašské letiště. Nešťastný otec povolal Bašára z Londýna domů. Ten se musel rychle naučit jinou profesi – tvrdého východního tyrana. Měl na to do roku 2000 šest let. Tehdy Hafíz zemřel. Bašár se stal prezidentem. Mnozí od něho čekali reformy, které po zkušenostech z Londýna slíbil. Jenomže otcovi přátelé a příbuzní, kteří měli v rukách všechny silové složky a hospodářské i politické záležitosti, objasnili nezkušenému lékaři, že systém pracuje a není třeba v této otázce nic vyvolávat.
Konec zavedeného pořádku přišel v Sýrii začátkem roku 2011. Lidé začali demonstrovat a žádali demokratizaci politického systému, potření korupce a přítelíčkování a zlepšení životních podmínek. Asad reagoval neočekávaně. Slíbil reformy a něco z toho splnil. Byl zrušen výjimečný stav, dosud nesvéprávní Kurdové dostali pasy a byl zrušen politický soud. Avšak lidem to nestačilo. Žádali také účast na správě státu, t.j. zrušení cenzury a zorganizování spravedlivých voleb. Měli jednoduché heslo: „Chceme svobodu“.
Protože demonstranti z balíku reforem, který prezident předložil, nic neviděli, zesílili tlak na vrchnost. Asad se obrátil o pomoc ke staré gardě. Ti ze země nejdříve vyhostili všechny zahraniční novináře. Potom nechali obklíčit odbojná města vojskem a střílelo se. V současnosti už existuje řada komunikačních kanálů, proto nebylo možno situaci utajit. O střelbě se dozvěděla jak celá Sýrie, tak svět. Přišly další demonstrace, tentokrát na podporu obklíčených obyvatel a s požadavkem odstoupení prezidenta. Po celé zemi se tvořily protivládní ozbrojené oddíly z místních obyvatel a z dezertérů. Do sousedního Turecka se valilo množství uprchlíků. Byly jich tisíce. Některé oblasti se vylidnily. Ankara neměla chuť živit takové množství běženců a Damašku předkládala ostré námitky.
Syrské potíže s armádou spočívají především v tom, že vláda může důvěřovat jenom 4. armádní divizi, které velí prezientův bratr Maher Asad. Ostatní vojsko je nespolehlivé. Z tohoto důvodu pracuje 4. divize podobně jako hasiči. Přesouvá se od jednoho rebelujícího města ke druhému. Účinkování armády s použitím tanků a vrtulníků je také drahé. Sýrie není příliš bohatá a její rozpočet se začal tenčit. Navíc lidé místo práce rebelovali, i to se na rozpočtu projevilo. Situace se zhoršovala, až se dostala do slepé uličky. Asad se nemohl spolehnout ani na mladé reformátory, ani na svou skupinu zkušených bezpečnostních služeb, tak si vzpomenul na svou původní profesi. Vzal věc z medicínské stránky a začal promlouvat k národu. Začal stejně jako ostatní diktátoři, když se dostanou do úzkých. Tvrdil, že národ je balamucen cizími podvratnými živly, místními diverzanty a tzv. inteligencí. Všechny dohromady nazval "mikroby". Oznámil, že úplná desinfekce je nemožná, ale rozvinout se nemoc může jenom v oslabeném organismu. Proto není nutno bojovat se škůdci, ale je třeba posílit imunitu. To může nastat tehdy, když bude život v blahobytu, když bude důvěra v sebe i v hodnotu občanů. Podle prezidenta bude spokojený člověk sám extremisty odmítat i s jejich myšlenkami. Musel však přiznat, že Sýrie je těžce nemocná. Extrémisté využili chudobu a nespokojenost lidí, které podnítili k protestům. Proto stát použil nejen policii, ale i armádu. Národ je nespokojen, hospodářství je před kolapsem a nepřátelé se radují.
Prezident naordinoval terapii na stanovenou diagnozu: národní dialog spolu s bojem s korupcí a reformy. Plán je následující: Sejde se stovka lidí z různých sociálních vrstev a zpracují nové zákony. Vypracují novou ústavu. Tito zástupci budou mluvčí lidu. Vláda se mezi ně nebude vměšovat. Předložené změny budou uvedeny v život. Počítá se se změnou volebního systému a s většími pravomocemi regionů. Má být zrušen článek o vedoucí roli strany Baas a má dojít ke změně v cenzuře.
Prezident požádal spoluobčany o malé strpení v záležitosti korupce a "jánabráchizmu". Brzy prý bude ustaven zvláštní výbor, který nastoupí do nemilosrdného boje proti těmto sociálním neduhům a potře je. Reformy budou zaváděny postupně. Ovšem splnění svých slibů podmínil Asad ukončením nepokojů s odůvodněním, že s bandity a vandaly se vést dialog nedá. Požádal Sýřany, aby se se spiklenci vypořádali.
Asadův projev byl dobrý, základní problémy byly pojmenovány a cesty k nápravě načrtnuty. Jenomže tento projev měl být pronesen na počátku nepokojů v březnu. Dnes už je důvěra k prezidentovi malá. Jeho medicínské příměry jsou zajímavé, ale technokratické podrobnosti (vytvoření výborů, rad a komisí, konzultace atd.) nejsou k ničemu. I zvolená chvíle pro projev není dobrá. Stovky lidí už zahynuly, tisíce jich jsou ve vězení, ještě více jich uprchlo za hranice a ve městech jsou tanky. Situace už došla tak daleko, že se od hlavy státu očekává více, než v tuto chvíli slíbil. Lidé chtějí návrat armády do kasáren, ukončení násilí, volební reformu, svobodné volby a skončení s cenzurou.
Sýřané Asadovi neuvěřili a znova vyšli do ulic s heslem: "Žádný dialog se zabijáky". MUDr. Asad vypracoval správnou diagnozu, ale nedostatečnou léčbu pro těžkou chorobu jeho země.
Převzato z Lenta.ru
***
Ch. Alias: Kaddáfího síly sestřelují vrtulníky NATO
Sergej Balmasov
Červen 21, 2011
Podle západních medií rozvíjejí protivládní jednotky v Libyi už čtyři měsíce útok na Tripolis, jenomže nepostupují. O situaci v Libyi poskytl Pravdě rozhovor představitel Výboru obrany Libye a Sýrie, doktor politických věd Chalid Alias.
NATO zesiluje bombardování Libye, čímž poskytuje krytí povstalcům. Dnes už aliance netají bombardování obytných domů, při nichž hynou stovky civilistů. Krom toho ničí NATO občanskou vybavenost, zemědělské farmy a plantáže. Útočníci chtějí vyvolat odpor proti plukovníkovi prostřednictvím hladu. Situace v Libyi má být obdobná tomu, co se dělo v Jugoslávii.
Nepřátelé mají určité výhody, ale ne takové, jak by si přáli. Libyjci jsou na Západ silně rozhořčeni a národ se stmeluje kolem Kaddáfího s každým dalším bombardováním pevněji. S vůdcem je solidární a s nepřáteli si přeje utkat se na zemi. Není pravda to, co tvrdí NATO a západní novináři, že byla zničena armáda a na straně plukovníka je jen asi 800 vojáků. Naopak, na jeho straně je celý národ. Jen jeho milice má kolem milionu lidí. Jak aliance selhává, je vidět pouhým okem. Anglie a Francie vyslaly na Libyi před měsícem 40 vrtulníků a k žádnému průlomu v událostech nedošlo. Naproti tomu se ale dnes podařilo Kaddáfího vojákům zničit 4 vrtulníky.
Povstalci se nedokázali probít do nitra Libye, a to ze žádného směru. Misuráta se z větší části nachází v rukách Kaddáfího. Není možné ji osvobodit zcela, protože si povstalci vzali rukojmí. Děti.
Libyjský vůdce má mezi lidmi takovou podporu, že i ženy vzaly do rukou zbraně k obhajobě Libye. Mají na paměti doby, kdy se staral o děti z chudých rodin. Ženy v Libyi jsou v bojích velmi platné. Mají totiž vojenský výcvik. Jsou cvičeny od dob revoluce ve snaze o to, aby se dokázaly v případě potřeby samy ubránit. V době italského kolonialismu byly často zneužívány.
Kaddáfí není osamocený, jak tvrdí Západ. Například Alžírsko uzavřelo svůj vzdušný prostor pro letadla NATO. Dostává pomoc i z dalších afrických a arabských zemí, ale oficiálně to nikdo nepřizná. Pomoc přichází od sousedů, především od stoupenců panarabisty Násira. Alžířané splácejí dřívější pomoc, kterou dostávali od Kaddáfího, když bojovali proti Francii v letech 1954 až 1962.
Je podezření, že se agresoři nezastaví u Libye, ale zaměří se i na Sýrii. Všechny země už musely pochopit, že dnes jde o Libyi a zítra že třeba půjde o ně. Dnes vykrádají peníze z libyjské pokladny. Zítra mohou vykrádat jejich peníze.
Proti Libyi stojí jednoznačně jenom Katar a Spojené arabské emiráty. Jsou to malé státy s prodejnou elitou, ochraňovanou Západem za to, že podporovala teroristy ze Severního Kavkazu, jako byl Šamil Basajev, jehož teroristické útoky přivedly smrt stovkám lidí. Cílem podpory teroristům bylo oslabit Rusko. Pozoruhodné je, že Západ, který tolik prosazuje demokracii, ochraňuje nedemokratické režimy. Jistě, když jejich vládci dodávají Západu výhodně ropu a za to dostávají souhlas se vším, co dělají. Nynější katarský vládce svrhl za podpory Američanů svého otce a za to se jim odvděčil tak, že je nechal na svém územ vybudovat mnohé vojenské základny. Jeho lid jej nazývá, krom jiného i "žoldák USA a Izraele".
Tak zvaná Přechodná národní rada je mimořádně rychle vybudovaná struktura, v níž se především hašteří o peníze a vliv. Jsou tam lidé nazývající se liberálové – buď zrádci z Kaddáfího úřednictva, anebo stoupenci radikálního islámu. Je tam i malá skupina banditů zverbovaná i z jiných arabských zemí. Lidé je nazývají krysy. Snaží se zmocnit se ropy a plynu. Prakticky denně se v obsazených městech konají masové akce Kaddáfího stoupenců.
Povstalci v Libyi zahájili teror proti nearabským národnostem, především proti černým Libyjcům. V Libyi žijí celé černé kmeny. Vyvražďovali je šmahem, nehleděli na jejich víru. Je to důkazem toho, že povstalci nehájí islám, ale že to jsou bandité.
Převzato z Pravda.ru
Poděkování Clair, která mě na článek upozornila.
