Většina lidí v ČR má patrně cynický a destruktivní pohled na politiku. Chápou ji jako špinavou a nepoctivou činnosti, do které je lépe se neplést, protože to podle nich nemá cenu, případně se snaží urvat pomocí politiky, co se dá. Úslovím “kdo nekrade, okrádá svou rodinu” a podobnými, i když ne takto přímo artikulovanými hesly je naše společnosti do značné míry prolezlá.
Pokud však zkoumáme historii, zjistíme, že určitá společensko-politická tendence, je-li dohnána do krajnosti, narazí na svou hranici a vyvolá vlnu odporu právě v opačném směru. Toho jsme svědky i teď – politická nepoctivost a špinavost, pramenící ze stranického monopolu moci, klamně vydávaného za demokracii, přináší sice krátkodobě hmotný zisk menšině obyvatel země, poškozuje však zájmy většiny. To si lidé postupně začínají uvědomovat. V ČR je projevem uvědomění zejména Valachův návrh Občanské Ústavy a Czaschův Vnitrostátní offset. Oba tyto dokumenty jsou projevy Revoluce poctivosti. Lidé začínají pomalu chápat, že poctivost je nejen morálně nadřazena nepoctivosti, ale že se i vyplácí. Věřím, že až dozraje čas a lidé dosáhnou určité úrovně informovanosti a moudrosti, tak tyto myšlenky zvítězí, jakkoliv se to teď jeví nepravděpodobné.
Je důležité uvědomit si, že nejsme sami. To, co děláme my, dělají různí průkopníci i jinde, a to dokonce daleko radikálněji. V knize Federica Toniniho, což je náš nejnovější spojenec, si můžeme přečíst i toto:
“Dali jsme si za úkol zrevolucionalizovat systém politické vlády země, eliminovat korupci plozenou stranami, obnovit důvěru Italů ve vlastní prostředky a svou budoucnost … nepoužíváme pušky, chceme dělat revoluci mnohem silnější zbraní: Vaším hlasovacím lístkem … Všechno je zorganizováno tak, že se vám tato situace jeví jako přirozená a nesporná, a že vás nikdy ani nenapadne, že vláda země by byla možná bez zásahu stran … Existence a role stran nejsou inherentní v našem politickém systému. Ústava je zmiňuje jen jednou, a to mimochodem … Co tedy jsou strany? Jsou to jednoduše sdružení soukromých osob, jejichž prostřednictvím někteří občané uchvátí moc a předstírají, že ji používají jako reprezentanti občanů, jakožto jediní a výhradní držitelé moci. Dělají to pod záminkou, že dostali tuto moc od lidu. Během šedesáti let existence Republiky se strany šířily jako olejový flek v kaluži, zaplavujíce všechno možné, od státních a polostátních institucí až po orgány sídlišť … Je to hladová smečka stranických darmošlapů, parazitů, zkrachovalých právníků, povalečů a drobných kriminálníků, kteří si vytvořili báječnou základnu pro pohodlný život, chráněný před ekonomickou krizí a požadavky výkonnosti.”
Před několika dny jsem dostal od svého přítele a dlouholetého spolupracovníka v USA, Lee Gottlieba, právě vydanou knížku, kde strhává škrabošku mýtu o USA jako vzoru demokracie, kde odhaluje skutečné pohnutky aktérů a zájmových skupin od Prohlášení nezávislosti až po neokonzervativní imperialismus. Lee přináší důkladně propracovanou strukturu budoucí “fikční Ameriky”, založené na stejných myšlenkách, které prosazujeme my v ČR, Federico v Itálii a řada jiných. Opět Revoluce poctivosti!
V této reformní vlně lze citovat řadu dalších – americké profesory Beckera a Behrouziho, exsenátora Mike Gravela, v Kanadě George Sagiho a Miroslava Koláře, Dienelovy Plánovací buňky i Jeffersonovo středisko pro demokratické procesy, jakož i klasická hnutí Za iniciativu a referendum ve Švýcarsku, Německu, Holandsku, Belgii a jinde.
Nynější politické strany začaly vznikat ve druhé polovině devatenáctého století jako představitelky do značné míry homogenních skupin obyvatelstva uvnitř jednotlivých zemí – své strany si zakládali dělníci, podnikatelé, živnostníci, zemědělci… Nikdy nešlo a ani dnes nejde o demokracii, nýbrž o prosazování skupinových zájmů, včetně zájmů oligarchie, která se na tomto základě etablovala. Parlamentární a prezidentské systémy, fungující na principu vlády politických stran, byly pokrokem proti feudalismu, fungujícímu na základě dědičných privilegií. V době internetu, globalizace a ekologických hrozeb se však vláda politických stran stává stále více zastaralou a neudržitelnou. Do popředí vystupuje jednotlivý občan místo anonymní součástky toho kterého kolektivu. Nejde nám prozatím o vytvoření plně přímé demokracie – neustálého hlasování všech o všem, jak si mnozí mylně představují. Jde o vybudování systému, který by byl v souladu se základními zájmy a požadavky občanů všeobecně, místo aby byl jen v zájmu těch, kteří se dokáží organizovat a strhávat na sebe pozornost. Vybudovat takový systém je dnes možné, ba dokonce nezbytné.
I v etablovaných mediích se začíná mluvit o krizi zastupitelské demokracie. Za sto let se bude vláda politických stran jevit jen jako přechodná forma organizace společnosti, jako přechod mezi diktaturami různých typů a v té době již plně rozvinutou skutečnou demokracií.
Historie hnutí: V září 1998 byla v českém městě Příbrami uspořádána první mezinárodní konference o přímé demokracii v dějinách. Pozvánky si všiml americký profesor politické vědy, Ted Becker, díky jehož kontaktům se na konferenci sjeli úcastníci ze všech světadílů kromě Afriky. Na konferenci se dostaly do popředí dva různé směry v tomto hnutí: směr I&R (Iniciativa a Referendum) a Občanská deliberace.
Klasickým reprezentantem prvního z těchto směrů je Švýcarsko, kde občané mají právo vynutit si peticí (iniciativa) hlasování v referendu o kterékoli otázce. Mohou takovým referendem i zvrátit zákon vyhlášený parlamentem.
Zakladatelem a nestorem deliberativního přístupu (deliberace = rokování) byl světoznámý německý profesor sociologie Peter C.Dienel (na konferenci nebyl osobně přítomen), zakladatel procedury, kterou nazval Plánovací buňka (die Planungszelle).
Stoupenci směru I&R na konferenci byli zejména M.Dane Waters, president amerického Institutu pro Iniciativu a Referendum, dva představitelé německé organizace Mehr Demokratie e.V. , největší toho druhu na světě, představitelka University v Ženevě a někteří jiní.
Stoupenci deliberativního směru byli především Ned Crosby, zakladatel Jeffersonova Institutu pro demokratické procesy, prof. Lyn Carson, profesorka na Universitě v Sydney a sám prof. Becker.
Nejvíce renomovanou osobností byl bývalý americký senátor Mike Gravel (senátor za Aljašku v letech 1969 – 1981). Senátor Gravel založil organizaci Národní Iniciativa za Demokracii, která má za cíl přímým hlasováním občanů přijmout doplněk k ústavě USA, který by dával občanům právo navrhovat a přijímat zákony mimo Kongres. Senátor Gravel byl jedním z méně významných prezidentských kandidátů v minulých volbách. Dostal se až do televizních debat, kde v jedné “setřel” i Baraka Obamu.
Někteří političtí myslitelé vyvíjejí grafickou formou komplexní modely budoucích demokracií. Devět takových modelů jsem postupně uveřejnil.
Konference zahájila éru intenzivní mezinárodní spolupráce, zejména mezi americkými a evropskými aktivisty, kteří namnoze o sobě dříve nevěděli. V následujících letech byly uspořádány další konference – v Řecku, v Mnichově, v Budapešti, v Praze, v Bratislavě a jinde. Hned po příbramské konferenci jsem začal vydávat čtvrtletně mezinárodní bulletin (Worldwide Direct Democracy Newsletter), který vychází dosud, v tištěné formě i na webových stránkách dvou aktivistů (Bernard Clayson, UK a Lee Gottlieb, USA – www.voicesfordd.com). Brzy mne kontaktoval prof. Peter C.Dienel a začal mi posílat pro zveřejnění své materiály. V roce 2008 vyšla v mém překladu jeho kniha Die Planungszelle pod názvem Plánovací buňka v nakladatelství Marek Belza. V roce 2003 mne prof.Dienel pozval na sympozium pořádané na Univerzitě ve Wuppertalu u příležitosti jeho osmdesátých narozenin. Při té příležitosti jsem úcastníkům předložil anglický překlad českého návrhu Občanské ústavy. Profesor Dienel jím byl nadšen.
Neustále se vynořují nové a nové iniciativy, organizace, webové stránky i politické strany prosazující PD. Tyto myšlenky se vyskytují v poslední době i v zemích, kde by to sotva kdo čekal – na Ukrajině, v Singapuru, Nepálu, Jihoafrické republice i jinde. V ČR bylo založeno z iniciativy podnikatele Petra Czasche Hnutí Demokracie DK.
