Nedávno jsem zde v diskusi vyslovil pochybnost o správnosti vize profesora Oskara Krejčího o evropsko-ruské "kooperaci namísto konfrontace" s poukazem na problém spolehlivosti a trvalosti tzv. motivace prospěchem a ziskem. Ačkoliv ani dnes nevidím důvod na svém názoru něco měnit, přesto mám pocit, že cosi ještě vyřčeno nebylo a zasluhuje si, aby bylo analyzováno důkladněji. Je to otázka důvodů někdejšího vzniku EU v porovnání s realitou soudobé Unie jako amerického politického satelita.
Důvody vzniku EU byly nepochybně mnohoznačné přesto, že mnoho zakládajících euroatlantických politiků mělo na první pohled stejný cíl. Jenže motivace mnohých z nich byla odlišná stejně tak, jako i jejich odhad budoucího světového vývoje. Nota bene, ten odhad byl možná i poněkud amatérský. Nuže tedy, jaké asi byly politické motivační varianty pobídek a tlaků na státy západní Evropy k vytvoření soudobé Evropské unie? Unie z pohledu dnešního nezúčastněného pozorovatele, který k volbám do Evropského parlamentu z dobrých důvodů nechodí?
Oficiální zdůvodňování smyslu EU, od začátku prezentované propagandou je, že EU má být po válečných zkušenostech v 19. a 20. století zárukou evropského míru, přičemž se zejména zdůrazňuje, že Německo a Francie již nyní navždy budou jen spojenci a nikoliv jako dříve, nepřátelé a rivalové. (Kupodivu, o budování podobného mírovém vztahu Německo versus Rusko se naopak zásadně mlčí). Dalším, již poněkud skrytějším důvodem nepochybně je, že založení EU umožnilo Spojeným státům americkým snadnou vlivovou kontrolu západoevropské politiky, obzvláště za podmínky členství všech států EU v NATO. Nu a pravděpodobně mediálně nejskrytějším důvodem pro vznik tohoto politického spolku může být i snaha amerických a britských finančních kruhů o těsné kontinentální euroatlantické propojení, propojení mnohem důkladnější, než tomu bylo dosud.
Politika USA má problém
Problémy však přinesla nejen politika USA a západní Evropy v posledních dvou desetiletích, ale zejména jiný vývoj evropské ekonomiky, než např. očekávaly a přály si Spojené státy americké. Proč? Jak je totiž známo, Evropa byla a je již po celá desetiletí závislá na dovozu mnoha důležitých surovin, zejména těch energetických. Již za dob SSSR byly z Ruska přes Ukrajinu budovány ropovody, později i plynovody a Západ očekával, že na přelomu tisíciletí bude politický vývoj v Rusku pokračovat v Jelcinově kursu.
Přišla však Putinova éra a ekonomika Ruska jakožto státu začala být řízena a daňově spravována vlastenecky, sociálně a přísně státnicky. Putin si rychle uvědomil jelcinovský totální rozvrat a chaos ruského hospodářství a obranyschopnosti – a začal věci dávat do pořádku. Naděje USA na budoucí velikou ruskou euroasijskou neokolonii s obrovskými přírodními zdroji se zakrátko rozplynula a naopak bylo čím dál tím jasnější, že světu v Ruské federaci znovu vyrostla skutečná supervelmoc a vedle Číny jeden z nejsilnějších politických konkurentů dosud planetárního vládce a mezinárodního četníka – USA.
Jako by těch zklamání pro Ameriku však nebylo dost, Evropská unie a zejména sjednocené Německo se samy začaly čím dál tím víc ekonomicky propojovat s ekonomikou Ruska silným nárůstem objemů vzájemných dlouhodobých obchodních transakcí. Obchod stále ještě probíhal v dolarech, ale už bylo očekávatelné, že časem by mohl být dolar opuštěn a nahrazen jinou měnou, přičemž podíl zisků západních nadnárodních bank na evropských obchodech by se tak mohl podstatně snížit. Co bylo však ještě horší, to byl právě ten pozvolna vznikající fenomén vize profesora Krejčího – fenomén možnosti dlouhodobé mírové kooperace západní Evropy s Ruskem namísto konfrontace a propagandistických pomluv.
Soudobý problém Ameriky s evropským Východem má totiž podstatu v tom, že ruské a ukrajinské oligarchy je vždy možné si korupčně koupit. Státníka a vlastence Putina však rozhodně ne.
USA si tudíž začaly uvědomovat konkurenční nebezpečí nárůstu politického vlivu Ruska na celou Evropu právě přes onu eventualitu silného ekonomického propojení. Začaly být proto pečlivě hledány a sledovány jakékoliv možnosti vzniku obchodních sporů, rozporů a arbitrážních tlaků směrem k oslabení postavení "státního" ruského Gazpromu vůči zemím EU (Německo, Polsko, Litva, Itálie, Francie, Rakousko) a vyvíjeny snahy k tlumení dovozu ruských energetických surovin do Evropy. Jako jedna z hlavních politik začala být vlivově prosazována masivní podpora koncepce obnovitelných zdrojů elektřiny v Německu a např. v Česku vyvíjena zesílená snaha o získání americké zakázky na rozšíření JETE o další bloky pro firmu Westinghouse. Smůlou pro záměry USA rovněž bylo, že některé kontrakty na dodávky ruského plynu, např. s RWE Transgas, stále ještě mají platnost až do roku 2035. Bylo jasné, že ekonomické a právní nástroje k oslabení ekonomického vlivu Ruska na EU by proto později již vůbec nemusely stačit.
USA mají nápad – dovážet do EU suroviny přes oceán
USA proto značně snížily ceny svého uhlí a plynu a začaly přesvědčovat Evropu, že pro ni bude výhodnější, když bude dovážet tyto suroviny až z USA přes celý Atlantik. Byla rovněž snaha alespoň částečně vyřadit Rusko jako dodavatele ropy do Evropy tlakem na Saudskou Arábii na zvýšení produkce ropy při zesíleném embargu Iránu tak, aby světová cena ropy poklesla (což se zatím nezdařilo). Všechna tato opatření již delší čas signalizovala, že ze strany USA tu jde nejen o tichou cenovou a politickou válku, ale také, že Spojené státy mají obavu ze ztráty svého vlivu v Evropě kvůli příliš velké ekonomické propojenosti politicky nesuverénní EU s již opět plně politicky suverénním Ruskem. Lze si domyslet, že klidný a oboustranně výhodný byznys Evropy s Ruskem by totiž měl za důsledek dvě důležité věci: Za prvé budoucí možnou politickou neutralitu EU a nárůst sympatií obyvatel Evropy vůči Rusku jako největšímu dlouhodobému ekonomickému partnerovi. Za druhé pak, možný krach původní velmocenské koncepce USA ovládnout ruské surovinové zdroje tak, aby na ně Putinův mocenský státní establishment neměl pražádný vliv. A to byl ten největší problém.
Akce Majdan a polská kolaborace
Dnes je už naprosto jasné, že tomu všemu Putinova prozíravá politika předešla. USA proto pod záminkou boje proti terorismu masivně zesílily obkličování Ruska vojenskými základnami ze všech dostupných směrů. Byl podnícen konflikt zdánlivě nacionalistický a náboženský v Jugoslávii, bylo dobyto a odtrženo Kosovo a vznikla tam další americká vojenská základna. Zejména v Polsku a nyní už i v ČR se rozjela protiruská propaganda a vzrostly Západem placené politické provokace v ruském vnitrostátním prostoru. Zesílila činnost amerických tzv. nevládních organizací v Rusku – a Putin je v podstatě ze země vykázal. Politika uplatňování vlivu USA se proto zorientovala ještě silněji na pobaltské státy, Polsko a Ukrajinu. Polsko začalo již před víc jak rokem na popud USA nezvykle silně zbrojit a personálně se v něm připravoval výcvik lidí pro násilný rozval politického zřízení Ukrajiny s cílem tam uskutečnit převrat, politicky Ukrajinu ovládnout, usadit se vojensky na Krymu a dobýt tak prostor Černého moře pro USA.
Nu a to už jsme v dnešní době a vývoj dobře známe. Loni na podzim se za pět miliard amerických peněz rozjela akce Majdan s plnou parádou, pak přišel kyjevský palácový převrat, střelba snajperů na Majdanu podle mustru praxe najatých střelců ve Venezuele a padli první mrtví. Nakonec přišlo obsazení původně ruského Krymu opět už zase Ruskem, čemuž se nelze divit, když tím si Rusko vlastně jen chránilo svůj domácí zadní dvorek a ruské občany v něm. Nelze se také ani divit lidem z jihovýchodu Ukrajiny, že už amerického vměšování do ukrajinských vnitřních záležitostí mají rovněž dost.
Jediné mírové řešení ukrajinské krize
Až se tedy politicky zfederalizuje, rozdělí a zneutralizuje dnešní z poloviny fašistická Ukrajina – a jinak to zřejmě nepůjde, než ústupem politiků USA za domácí ruskou červenou čáru – teprve pak tu bude příležitost k míru pro Evropu, možná i podle té vize profesora Krejčího. Sama Evropská Unie má totiž dnes už jen dvě možnosti: Buď si na Americe vydobude skutečnou vlastní reálnou evropskou suverenitu, dostane politický rozum a začne s Ruskem spolupracovat, anebo budou pokračovat politicky hloupé sankce proti Rusku – a pak EU bude v létě mnohem častěji chodit pěšky a šetřit (nejen pohonné hmoty), nebude rozmařile vozit potraviny v kamionech přes celý kontinent a v zimě bude mít problém s nevytopenými byty obyvatel. Ono totiž, když bude málo plynu, ten zbývající plyn z Norska a z Ameriky – ten bude pěkně tržně drahý. Inu uvidíme, jak se věci vyvinou, ale iluze o ochotě USA starat se jen o své domácí problémy (a že jich i tam mají dost), takové iluze raději nemějme.
Doplňkový zdroj zde
