Neúspěch kodaňského summitu může vést k tomu, že v dohledné době pod hladinou oceánů zmizí celé ostrovní státy. A to může zamíchat kartami světové politiky a přispět k další izolaci Spojených států. „Jste sami a v izolaci!" zvolal vítězoslavně v listopadu 2008 kubánský ministr zahraničí Felipe Perez Roque na adresu Bushovy vlády. Stalo se tak krátce před tím, než Valné shromáždění OSN hlasovalo o rezoluci vyzývající USA k ukončení embarga vůči Kubě. Jeho triumfální pocit byl oprávněný – od roku 1992 se o této otázce na půdě OSN hlasovalo už šestnáctkrát a podpora rezoluci za tuto dobu narostla z 59 států na prozatímních 185. USA ale rozhodně proti rezoluci nebyly samy, jak tvrdil kubánský ministr, neboť Washington ve štychu nenechaly jeho věrné opory: kromě Izraele tehdy hlasovalo proti také souostroví Palau, zatímco Marshallovy ostrovy a Mikronésie se hlasování sdržely.
Palau, Marsahllovy ostrovy a Mikronésie, někdejší svěřenecká území Spojených států, jsou na mezinárodní scéně už protřelí – a předvídatelní — hráči. V roce 2004 byly kupříkladu mezi šesti státy (spolu s USA a Izraelem), které ve Valném shromáždění hlasovaly proti rezoluci vyzývající Izrael, aby se podřídil verdiktu mezinárodního tribunálu a strhnul zeď, která odděluje Izrael od palestinských území. A v roce 2006 pak USA, Izrael, Palau a Marshallovy ostrovy hlasovaly proti utvoření komise OSN pro lidská práva. Loni v listopadu tyto tichomořské státy zase hlasovaly proti rezoluci, která by umožnila vyšetřování válečných zločinů v pásmu Gazy, tentokrát se k nim ovšem přidalo také několik evropských zemí včetně České republiky a například i Nauru. Tento nejmenší samostatný stát na světě (29 kilometrů čtverečných) si to ale nechce nejspíš rozházet ani s druhou světovou velmocí, a tak počátkem loňského prosince — údajně výměnou za sumu v přepočtu zhruba 900 milionů korun — udělal radost i Rusku a uznal nezávislost Abcházie a Jižní Osetie.
Podle statistik je — vedle Izraele — nejvěrnějším kývalem Spojených států právě souostroví Palau (zájemci ho na mapě najdou v nejzápadnější části severního Pacifiku, východně od Filipín či Indonésie). „Víte, Spojené státy jsou velmi vlivné," prohlásil už v roce 1995, rok po získání nezávislosti, tehdejší palauský prezident Kuniwo Nakamura. „Vzhledem k našim historickým vazbám si myslím, že budeme dál udržovat dobré vztahy a spolupracovat s nimi. Budeme Spojeným státům nablízku," vysvětlil, proč jeho souostroví s 20 tisíci obyvateli a s rozlohou 458 kilometrů čtverečných hlasuje o otázkách kupříkladu Blízkého východu proti prakticky celému světu. Nelze se proto divit, že letos Palau přijalo 17 ujgurských vězňů z Guantánama a před časem vstoupilo i do Bushovy protiirácké „koalice ochotných", byť samo ani nemá ozbrojené síly.
Tato věrná spolupráce by mohla trvat věčně, nebýt toho, že nejvyšším bodem Palau je „hora" Ngerchelchauus, která sice ční do výše 242 metrů, nicméně většina území je prakticky na úrovni hladiny moře. V zásadě totéž platí i pro Mikronésii a Marshallovy ostrovy, a tak se zdá, jako by neúspěch klimatického summitu v Kodani pomalu – a fakticky – začal americké spojence vymazávat z map. Na aktuálnosti tím navíc ztrácí i hořký vtípek, který před časem při pohledu na výběr světových spojenců koloval v Izraeli: „Až to tady prohrajeme, tak nám pořád ještě zbývá Mikronésie!"
Nikdo zatím neví, co by se mělo stát s obyvateli ostrovních států, jejichž domovy míří pod hladinu, nicméně jejich vlády nezahálejí. Zatímco Palau loni vyhlásilo své vody chráněnou přírodní žraločí rezervací, Mikronésie (prozatím na mapě stále ještě k nalezení pár centimetrů na sever od Austrálie) v polovině loňského prosince projevila přání zúčastnit se mezinárodního posuzování modernizace tepelné elektrárny v Prunéřově. V čích barvách asi tak Mikronésané kopou?
Publikováno v Literárních novinách
Převzato z Czech Free Press!
