Nejprve bychom si možná měli vyjasnit pojmy: Co vlastně jsou ta povolání, jimž se přisuzuje charakter "veřejné činnosti" a "veřejné služby"? Zřejmě by to měly být profese, jimiž ten dotyčný profesionál něco systémově a celospolečensky užitečného ostatním lidem dává a od nich si za to pak bere jakousi mzdu. Mzdu, přiměřenou té své "veřejné činnosti".
Pravda, taková definice je sice hezká, ale poněkud nás zavádí na myšlenkové scestí. Při přísně formální logice bychom totiž brzy museli dojít k závěru, že "veřejnou službou" je vlastně činnost jakákoliv, jež neslouží výhradně a jen potřebám jednoho jediného aktivního individua. Ale proč vlastně?
Protože potom by za veřejnou službu musela být považována každá činnost, pokud by neplnila jen nutné potřeby jednoho jediného jedince. Například každá činnost dělníka v továrně či rolníka na poli, holiče v oficíně a lékaře na středisku … až po po veřejnou službu podnikatelského manažéra ředitelství či nějakého ministerstva.
Dokonce je zřejmé, že pak bychom za veřejně činného museli například považovat i majitele dolů, protože i jejich veřejná služba by spočívala v údajném a dnes tak rozšířeném přesvědčení, že oni jsou rovněž veřejně činnými, protože oni přece "dávají těm horníkům práci". Což by ale zrovna příliš systémové jistě nebylo, jak uvidíme dále.
Takže, ačkoliv soudobá ideologie hlavního proudu hlásá, že všechno na této planetě je z podstaty individualistické a každý pomyslný fotbalista kope především jen za sebe, nakonec sama příroda nám ukazuje, že je to ideologie scestná, protože zkrátka – jeden bez druhého se žádný neobejde. Smutné však je, že pán tvorstva člověk se to dodnes zdráhá přiznat, zatímco (nejen) mravenci a včely to vědí již po tisíce let.
Když se pokusíme hledat motivy, kdo a proč se již od mládí tak moc snaží být "veřejně činným", zjistíme zajímavé souvislosti:
– Někdo nemůže vydržet samotu, musí mít společnost
– Jiný zas objevil, že nejen prací fyzickou, ale i duševní činností může být živ
– Další zjistil, že má talent k tvůrčí činnosti a některým dovednostem a chce je ukázat
– Jiný u sebe objevil talent vědomostí a nevadí mu (a naopak ho to baví), je druhým předávat
anebo jinak:
– Jeden chce slabším a bezmocným pomáhat
– Druhý naopak chce ty slabší a bezmocnější využívat
– Někdo potřebuje být mezi lidmi, protože právě tak je mu dobře
– Někdo se naopak chce předvádět, strhávat na sebe pozornost a manipulovat
A proč? Protože objevil, že při realizaci tzv. veřejné činnosti
– Není důležitý motiv k duševní činnosti, ale důležitý je prospěch
– Komunikace a promyšlená kooperace s druhými může být výhodným zdrojem zisku
– Dovednou loajalitou se silnějšími se lze na jejich síle a vlivu přiživit
– Chytrou organizací života druhých lze získat nad nimi moc, protože stane-li se někdo držitelem moci, může druhé donucovat a vykořisťovat je
Co ještě "veřejně činný" človíček přitom zjistí? Zjistí, že patří-li někdo mezi držitele moci, pak je mu "směrem dolů" dovoleno vše, co dovolí ten, který se nachází v mocenské hierarchii od něho výš. Také při tom zjistí, že pro získání a udržení moci je třeba mít splněny tyto podmínky:
– Moc je podmíněna vlastnictvím co největšího majetku, bez ohledu na jeho zbytečnost
– Moc je podmíněna vlastnictvím práva tisku prostředků směny zboží (peněz)
– Moc je podmíněna vlastnictvím práva ustanovit ostatním pravidla jejich chování
– Je třeba zaplatit vymahače práva určovat ostatním pravidla jejich chování
– Organizace systému moci musí být taková, aby nikdo vlivu Systému nemohl uniknout
Jak to všechno "veřejně činní" lidé dokáží zařídit a hlavně pak, jak takový Systém dále "obsluhují", aby jeho funkce trvala co nejdéle?
1/ Tvorba zákonů vládců, čili pravidel chování pro ovládané, se musí řídit principem činnosti šroubu: Nejprve je nutné utáhnout šrouby na samu mez pevnosti materiálu. Poté je účelné čas od času šrouby maličko povolit, což hloupější část ovládaných bude okamžitě považovat za další "svobodu", kterou jim právě ten Systém poskytl.
2/ "Veřejně činní" držitelé moci musí včas a promyšleně vytvořit mediální obraz virtuálního nepřítele. Proto je vždy politicky předvídavé, aby v každém Systému existovalo cosi na způsob virtuálního dobra a virtuálního zla, což v soudobých podmínkách velice dobře suplují pojmy "pravice" a "levice", nebo také kapitalismus a socialismus.
Smůla soudobého kapitalismu však sice nastala s oficiálním mezinárodním mocenským pádem "tábora socialismu" vlivem zrady a rezignace sovětského gorbačovského a jelcinovského administrativního byra, nicméně novodobý kapitalismus si okamžitě našel internacionálního světového náhradníka, když vytvořil iluzi tzv. mezinárodního terorismu. Iluzi, kterou poctivě neokolonialisticky hmotně živí a propagandisticky podněcuje.
Důvod pro vytváření a udržování alternativního možného držitele moci a momentálního virtuálního politického nepřítele je velmi jednoduchý, jak si ukážeme na názorném příkladu:
Veřejně činní představitelé politické moci, moci která by si byla oficiálně natolik sebejistá, že by ji mocensky nemohla nahradit vláda jiné skupiny dalších ambiciozních politiků, tak právě tato moc by odsoudila momentálně vládnoucí politiky k trvalé budoucí zodpovědnosti za to, co právě dnes činí. Jinými slovy, všechny své politicky manažérské chyby by právě jen oni museli opět napravovat sami a tím by i ty vlastní chyby jasně přiznávali. Kam by se však potom poděla jejich autorita a víra ovládaných v neomylnost vládců?
V současných podmínkách proto musí být například tvrdá konzervativní pravice vždy po dokončení svých systémových "reforem" na čas vystřídána u vesla nějakou žluťáckou levicí, aby zodpovědnost za důsledky předchozí systémově destrukční činnosti pravice padla právě na ramena té alternativní levice, která ji vždy na určitý čas – ochotně politicky vystřídá.
Jak je tedy vidět, je činnost soudobých "veřejně činných" lidí úlohou vlastně velmi jednoduchou, přestože vlastně rolí morálně tragickou. Brzy uvidíme, jak si s tím vším, nad čím mají vskutku skutečnou vládu vždy jen zákony přírody – i tým nové zajímavě koaliční české vlády v budoucnosti poradí.
