Tragické selhání postkomunismu ve Východní Evropě

Březen 08, 2011





http://2.bp.blogspot.com/__EAZkM_6VUk/TRR38FBKGJI/AAAAAAAAAm4/wSXGpkipz6A/s1600/ADRIAN-SOBARU+2.jpgPřed vánoci v r. 2010 rozrušený technik veřejné televize, který tím protestoval proti kontroverzní ekonomické politice vlády, skočil z balkónu v rumunském parlamentu při projevu premiéra. Muž, který pokus o sebevraždu přežil, údajně před skokem křičel: “Berete chléb od úst našich dětí! Zabíjíte jejich budoucnost!“ Protestující byl později v nemocnici identifikován jako jedenačtyřicetiletý Adrian Sobaru, jehož autistický dospívající syn nedávno přišel v rámci nedávných rozpočtových škrtů rumunské vlády o finanční podporu. Jeho sebevražedný pokus byl sledován v živém přenosu ve veřejné televizi při projevu premiéra Emila Bocu před neúspěšným pokusem opozice o vyslovení nedůvěry jeho konzervativní vládě. Fiskální a platy omezující opatření, proti kterým Sobaru protestoval, zahrnují 25% snížení platů ve státní sféře a výrazná omezení sociálních příspěvků rodičům se zdravotně postiženými dětmi, které tito až do nedávna dostávali. Podle rumunské zpravodajské agentury Agerpres mužovy zoufalé výkřiky v parlamentu byly ozvěnou těch, jež se ozývaly v r. 1989 během protikomunistické revoluce, která svrhla rumunský autoritativní (a přitom v podstatě prozápadní) režim Nicolae Ceauşeska.

Ekonomický zmatek

Sobarův tragický skok, přenášený později do televizí celého světa, vyvolal příznivý ohlas u mnoha Rumunů, kteří v něm viděli symbol krutých nerovností a nespravedlností během postkomunistického období. Rumunsko se topí ve vážné recesi a odhaduje se, že její potlučená ekonomika v roce 2010 klesla nejméně o 2 %, poté co v předchozím roce spadla dokonce o 7,1 %. Vláda v Bukurešti, která je sužována korupcí, bratříčkováním a nepotismem, místo snahy o pomoc nezaměstnaným a sociálně slabým srazila o čtvrtinu platy ve státním sektoru a ořezala všechny sociální výdaje sociálně slabým a nezaměstnaným stejně jako příspěvky v mateřství a pro tělesně postižené. Současně stouplo DPH z 19 na 24 %, protože vláda se snaží snížit státní deficit na 6,8 %, aby splnila přísné fiskální požadavky EU, kam bylo Rumunsko přijato v lednu 2007. 

Tato tvrdá politika rozezlila milióny Rumunů, kteří stěží přežívají ve státě, kde je měsíční průměrný příjem na hlavu pouhých 400 USD.  Zlostné pouliční protesty, na kterých se podílejí desítky tisíc Rumunů, odrážejí hlubokou nespokojenost s hromadným zbídačováním a pokračující ekonomickou krizí, která přivádí Rumunsko na kraj bankrotu. „Tohle není kapitalismus, v kapitalistických zemích máte střední vrstvy,“ řekla reportérovi AP manažerka bukurešťské samoobsluhy.  Stěžovala si, že rumunská společnost je rozdělena na malou minoritu velmi bohatých a množství zubožených.

Zatímco lidská tragedie, které jsme byli svědky v rumunském parlamentu před vánoci, je symptomatická pro setrvávající bídu a zničenou tohu po lepším životě v této balkánské zemi, mohla se snadno odehrát v kterémkoliv jiném krizí postiženém postkomunistickém státě, který trpí stejně vysokou nezaměstnaností, masivní chudobou, klesajícími mzdami a rozsáhlými škrty veřejných výdajů, způsobujícími pokles životní úrovně. V období, kdy Rumun Subaru provedl svůj tragický čin, mnoho českých nemocničních lékařů ohlásilo masivní odchod ze zaměstnání, aby protestovali proti rozhodnutí vlády premiéra Nečase, která mají omezit veřejné výdaje včetně výdajů na zdravotnictví nejméně o 10 % s cílem udržet státní finance nad vodou. Kampaň „Děkujeme, odcházíme“ vyvolaná nespokojenými lékaři v celé zemi byla zaměřena tak, aby vyvolala tlak na vládu s cílem zvýšit jejich nízké platy a zlepšit pracovní podmínky v nemocnicích. Tváří v tvář nejhorší krizi ve zdravotnictví v historii této postkomunistické země, která by mohla ohrozit životy mnoha pacientů, pohrozila česká vláda zavedením mimořádného stavu, který by donutil lékaře vzít své výpovědi zpět nebo čelit tvrdým právním a finančním postihům.

Je možno si připomenout i příliš nezmiňované hladové bouře v Lotyšsku v roce 2009, západními médii oslavovaném „Baltském zázraku“, kde silně nepopulární premiér  Valdis Dombrovskis byl v roce 2010 znovuzvolený přesto, že tvrdě omezil veřejné výdaje a zhoršil  již tak jako tak nízkou životní úroveň Lotyšů (volební kampaň se zaměřila na střet mezi nacionalisty a výraznou ruskou menšinou). Podle profesora Michaela Hudsona z Univerzity Missouri výrazné škrty v sociální oblasti, vzdělávání, zdravotnictví, veřejné dopravě a rozvoji narušují politickou stabilitu; mladí lidé se rozsáhle snaží o emigraci, aby si zlepšili svůj život a netrpěli v ekonomice bez pracovních příležitostí. Dokladem toho je skutečnost, že více než 12 % lotyšského obyvatelstva (a mnohem větší procento jejich pracovní síly) nyní pracuje v zahraničí.

Když „neoliberální“ bublina v roce 2008 praskla, lotyšská konzervativní vláda si, podle profesora Hudsona, rozsáhle půjčovala od EU a MMF za tvrdých splátkových podmínek, které vyvolaly silně úspornou politiku, takže lotyšská ekonomika klesla o 25 % (i sousední Estonsko a Litva zaznamenaly stejný ekonomický pokles), a nezaměstnanost, která nedávno dosáhla 22 %, stále roste. Nyní tedy více než desetina obyvatelstva pracuje v zahraničí a posílá domů vše, co může ušetřit, jen aby zajistila přežití svých rodin. Lotyšské děti (a je jich stále méně, protože v zemi klesá jak počet sňatků, tak porodnost) jsou ponechávány doma jako „sociální sirotci“, což vede sociology k obavám, aby tento malý národ s 2,3 milióny lidí demograficky přežil. To jsou výsledky postkomunistických úsporných rozpočtů, které srážejí obyčejné lidi na kolena, zatímco zahraniční úvěrové ústavy a domácí bankéři jsou vládami vyváděni z krize.

Vzestup pravicového populismu

http://2.bp.blogspot.com/_nLeeOMxKwx0/S95ygWSId7I/AAAAAAAAAt0/Wk0e3C57wC8/s1600/ArrowCross2.jpgHluboká ekonomická krize a stoupající nezaměstnanost v celém postkomunistickém světě přivádí k moci i radikální politické strany a politiky, zastávající pravicové nacionalistické názory. Maďarská strana Fidesz (Maďarská občanská unie), bez zástěrky pravicová nacionalistická strana, získala ve volbách v dubnu 2010 52,73 % hlasů. Strana Jobbik (Hnutí za lepší Maďarsko), xenofobní silně pravicová strana, byla ve volbách třetí s 16,67 % hlasů. Uprostřed katastrofického ekonomického poklesu získala nacionalistická pravice většinu hlasů obvyklým maďarským obětováním menšin a obviňováním Židů a Cikánů, že jsou příčinou nezaměstnanosti a bídy. Když Oszkár Molnár, jeden z vůdců strany  Fidesz zvolený do parlamentu, prohlásil „já miluji Maďarsko, miluji Maďary a dávám přednost maďarským zájmům před globálním finančním kapitálem nebo před kapitálem židovským, který chce ovládnout celý svět a zvláště Maďarsko“, nebyl nijak odsouzen svými stranickými kolegy.

V prosinci 2010, dvoutřetinová parlamentní majorita strany Fidesz dovolila protlačení drakonického zákona o mediích, což dalo vládě volnost, aby zavedla tvrdou kontrolu v privátních médiích. Tento nový kontroverzní zákon vyvolal demonstrace v ulicích Budapešti, kdy mnoho Maďarů neslo prázdné transparenty, aby tak protestovali proti navržené vládní cenzuře.   Zákon vyvolal i kritiku Evropského parlamentu (Maďarsko je členem EU od května 2004) ve smyslu, že „je hrozbou svobodě tisku“ a „vážným nebezpečím pro demokracii“ tím, že umožní vysoké pokuty a jiné penalizace mediím i webovým stránkám, které si dovolí publikovat nebo vysílat „nevyvážené“ nebo „nemorální“ informace, zvláště takové, které budou kritické ke vládě státu, kde každý třetí občan žije pod hranicí chudoby. Kritici si stěžovali, že nejrestriktivnější zákon v Evropě omezí pluralitu názorů a ohrozí demokracii v tomto bývalém komunistickém státě.

Zvláště německý tisk napadal premiéra Viktora Orbána za to, že se snaží zadusit místní media, ale i za to, že se snaží opět o vládu jedné strany (Fidesz) a přeměňuje Maďarsko v totalitní “Führerstaat” (maďarští komentátoři si stěžovali na plíživou „Orbanizaci“). Károly Vörös, šéfeditor maďarského deníku Népszabadság, konstatoval, že nový mediální zákon chce vnést „strach do duší novinářů“ a že „maďarský konstituční stát se systematicky rozpouští“. Ale Orbán (populista podobný Berlusconimu) cítí silnou podporu veřejnosti (antikapitalistické, antievropské a antiamerické nálady obyčejných Maďarů, chycených do víru globalizace) zaujímá, tak jako již v minulosti, vzdorný postoj a varuje EU, aby se nepletla do maďarských vnitřních záležitostí. Říká „je to EU, která se musí přizpůsobit Maďarsku a ne Maďarsko EU“, Maďarsko totiž od ledna 2011 oficiálně řídí EU. Mnoho Maďarů ovšem má podezření, že nový zákon je pouze chytrá intrika, dobrá pouze k tomu, aby odpoutala zájem veřejného mínění od těžkých ekonomických problémů země.

Jiná autokratická figura Bojko Borisov, bývalý šéf policie s temnou komunistickou minulostí a údajnými vztahy k místnímu kriminálnímu podsvětí, vládne Bulharsku, které se stalo členem EU v lednu 2007 přesto, že se jedná o stát s největší korupcí a kriminalitou ze států bývalého východního bloku kromě notoricky známého Kosova, ovládaného mafií (což je přitom další skandální kandidát na vstup do EU s předpokládaným vstupem v roce 2015). Volební úspěch siláka Borisova, připomínající éru Mussoliniho, ve volbách v červenci 2009 nebyl překvapující v zemi, jejíž osud na postkomunistické trajektoriiza současné nespokojenosti je ukázkový pro tento region. Podle téměř každého ekonomického indikátoru je nyní Bulharsko v horším stavu než za komunistické minulosti.

Oficiální statistiky ukazují, že roční hrubý národní produkt a příjem na hlavu prudce klesl, sociální síť se rozpadla a je ohroženo i fyzické přežití mnoha zubožených Bulharů. Okamžitým důsledkem tržně orientovaných reforem byla destrukce bulharského průmyslu a zemědělství, nezaměstnanost, inflace, narůstající nerovnost příjmů, chudoba a i podvýživa. Organizovaný zločin a šířící se korupce ve formě kmotrovství a jánabráchismu, úplatkářství, zpronevěry, využívání insiderů, pašování, racketýring, ilegální hazard, prostituce a prodej pornografie to vše způsobilo veliké ztráty na postkomunistickém životním standardu. Jiným nešťastným efektem je rozšířené zanedbávání ekonomických a sociálních práv obyčejných Bulharů, když pro mnoho z nich je osmihodinová pracovní doba nyní jen vzpomínkou.

Katastrofické ekonomické prostředí následně generovalo velice křehké a nepředvídatelné politické klima. Žádná vláda, zvolená během bouřlivého postkomunistického období, nepřežila jediné volební období (někdy ani to ne). Tato nejistota ilustruje nestabilní a nepředvídatelnou povahu bulharské politiky v důsledku katastrofické ekonomické situace a viditelné neschopnosti existujících stranických elit nabídnout věrohodné řešení této situace. Bulhaři mají plné zuby ekonomického poklesu, nezájmu vlády, zlodějny ve vysokých kruzích, zločinu a korupce a proto opět a opět vhazují ve volbách protestní hlasy proti nekompetentním klikám stranických politiků, sledujících jen osobní zájmy. Ale konec jejich mizérie je vzdálený, zvláště poté, co Borisovova vláda zavedla drakonický státní rozpočet, snižující veřejné výdaje o 20 %. 

Současně se politika stává zdaleka nejvýnosnějším byznysem – ziskovějším a méně riskantním než jakékoliv jiné obchodní aktivity. Tím se politické strany transformovaly do něčeho jako obchodní společnosti s ostrými žraločími zuby – dobře organizované party bezzásadových a dravčích hledačů zisku, aspirující na převzetí otěží moci s cílem se obohatit při zneužití letargické, ovčí populace, a tak vyždímat bulharské zdroje, zvláště nyní, kdy může země počítat se zahraniční pomocí a investicemi z EU. Silné ekonomické zájmy, často s kriminálním pozadím, se skrývají v pozadí a financují všechny hlavní politické strany, takže přidávají plutokratické prvky k tomu, co v podstatě je kleptokratická mafiánská oligarchie. Proto obyčejní lidé nevidí žádný rozdíl mezi jejich zkorumpovanou vládou a dobře organizovanými bulharskými kriminálními syndikáty. Není překvapivé, že Bulhaři označují svou zemi jako „mafiánský stát“, „banánovou republiku“ a „absurdistán“. Stále čekají na „normální“ kapitalismus a „normální demokracii“, kde by byla zajištěna osobní ekonomická jistota a platy, ze kterých bude možno uživit rodinu, dále slušný životní standard, který by odstranil dnešní nezaměstnanost, chudobu, bezdomovectví a sociální zmalomyslnění. Asi 1,2 miliónu Bulharů (16 % obyvatelstva), většinou mladí lidé, již volili svými nohami a vyhledali zelené pastviny v zahraničí (bídou způsobená emigrace způsobila pokles počtu obyvatel z necelých 9 miliónů v r. 1989 na dnešních 7 miliónů).

Kolaps veřejné podpory

http://img.bleskovky.sk/92441.jpgBrzy po pádu komunismu byly země bývalého sovětského bloku a ostatní bývalé komunistické státy v regiónu ekonomicky zliberalizovány (několik se jich i teritoriálně rozpadlo) a s výjimkou malých místních prozápadních elit jejich obyvatelstvo kleslo mezi chudé Třetího světa. Skoro všechny z těchto 28 euroasijských zemí zažily dlouhodobý ekonomický pokles katastrofických rozměrů (jen Polsko překračuje nyní svůj HDP z komunistické éry).  Značný ekonomický pokles, zakořeněná korupce a široké obecné rozčarování z potíží a strádání nekonečné postkomunistické přeměny, to vše podminovává prestiž nových autorit a i důvěru obyvatel v demokracii západního stylu a tržního kapitalismu. 

Nový chov hrabivých a bezohledných plutokratů s neukojitelnou chutí po bohatství a moci vydrancoval  – nespravedlivým a korupčním procesem privatizace – aktiva bývalé státní ekonomiky a následoval nejhorší excesy Dickensovského kapitalismu 19. století, jako kdyby sociální pokrok století dvacátého nikdy neexistoval. Uprostřed šířící se nezaměstnanosti, chudoby, podvýživy a snad i hladu, se objevila multimilionářská privátní sídla ve všech velkých městech jako palácové symboly neprávem nabytých zisků a nezaslouženého bohatství v očích obyčejných lidí, kteří bojují o to, aby získali práci, mohli splácet denní výdaje a mít slušné bydlení. Tato „nová třída“  (političtí nouveau riche s luxusním stylem života  podle filmu La Dolce vita) se zdá být připravena spáchat jakýkoliv zločin v zájmu zisků a rychlého obohacení podle hesla krále Ludvíka XV „ Po mně potopa“. Všude se potlačují naděje lidí na zlepšení života a modernizaci jejich zemí, což vidí u „civilizovaných“ národů. Jediný obor, který, jak se zdá, kvete v mnoha „ vyvíjejících se ekonomikách“ je organizovaný zločin, který je skrytě svázán s kleptokraty ve vládnoucích kruzích.

Zatímco tato parazitická vrstva „nových bohatců“ den za dnem více bohatne – částečně pomocí úniků zdanění podle nově adoptovaného systému „rovných daní“ (které jsou ve skutečnosti regresivní) – občané bývalých komunistických států musí platit ze svých kapes vše to, co bylo dříve bezplatné, platí státem poskytované zdravotnické služby, ačkoliv platí i daně z příjmů, nemovitostí a DPH – něco, co za komunistických režimů neexistovalo. Dochází i k zpoplatnění dříve bezplatné školní výuky, zvláště na vyšších stupních škol a na školách privátních, kde studenti musí platit i za přijímací zkoušky a jiné povinné testy na všech úrovních.  Státní příspěvky na vše počínaje zdravotnictvím, vzděláním až po bydlení, energie a veřejnou dopravu mizí v úsilí umenšit sociální výdaje a ořezat rozpočty, což dále ztěžuje obyčejným lidem přežívat v každodenním boji o existenci. Region se stal zkušebním polem pro ověření, v jakém rozsahu mohou být pracující zbaveni svých sociálních a ekonomických práv jako jsou minimální mzdy, placené dovolené, volný a universální přístup ke zdravotní péči, vzdělání a právním službám. Dochází ke zvyšování věku pro odchod do důchodu ze současných 60 let u mužů a 55 let u žen i k zabraňování odborářským aktivitám. I přes rostoucí nezaměstnanost a železnou disciplinu tržního prostředí a nedostatek sociální solidarity, se však zdá, že starý vtip z komunistické éry „Vláda předstírá, že nás platí, a my předstíráme, že pracujeme“ je dnes pravdivější než tehdy. Lidé necítí nutnost pracovat nyní více pro nové privátní (a časti zahraniční) byznysmeny, kteří mají jediný zájem – vyždímat z nich pomocí nízkých platů a omezených benefitů co největší zisky.  Přitom náklady na veřejné vzdělávání, vědu i umění a kulturu jsou omezovány ve jménu „šetření peněz daňových poplatníků“ (např. akademie věd jsou v řadě těchto ekonomik rušeny nebo omezovány).

V těchto krizí postižených zemích, kde klesá životní úroveň v důsledku nezaměstnanosti, chudoby, kriminality a zvyšování konzumace alkoholu a drog spolu s neúnosným růstem cen za potraviny, bydlení a paliva, je veřejná spokojenost s konáním vlád na minimu. Tam, kde je velký rozdíl mezi veřejným očekáváním a konáním vlád, a tak je tomu skoro ve všech postkomunistických zemích, klesá věrnost demokratickým zásadám. Nekonající režimy, které nejsou dlouhodobě schopny plnit veřejné očekávání, mohou rychle ztratit svou legitimitu a riskují systémové krize a nestabilitu (připomeňme si z historie Německou výmarskou republiku).  Vidí-li své životní a pracovní podmínky, mnoho občanů v postkomunistických zemích ztrácí svoji dávnou víru v západní kapitalismus a liberální demokracii.  Mnoho z nich už odmítá i myšlenku, že jejich postkomunistické režimy jsou skutečně demokratické. Toto negativní vnímání nemůže způsobit nic jiného než pochyby o demokracii (jak je vnímána), a proto roste tak zvaný „demokratický deficit“ v celém regiónu.   Místní vládní elity pomalu ztrácejí legitimitu vládnout

Výsledkem je růst veřejných protestů a sociálních nepokojů, včetně tuctu tak zvaných „barevných revolucí“ – úspěšných i neúspěšných podle rozsahu podpory ze Západu – proti regulérně zvoleným, ale hluboce nepopulárním vládám.  Na příklad v lednu 2011 bylo během protivládní demonstrace v albánském hlavním městě Tiraně zastřeleno několik demonstrantů a 150 jich bylo raněno. Albánský konzervativní premiér Berisha přísahal, že nedovolí svržení vlády, opozice přesto uspořádala nové demonstrace v Tiraně a dalších albánských městech a přislíbila, že bude v demonstracích v budoucnu pokračovat.  Příznivci opoziční Socialistické strany obviňují vládu z finanční neschopnosti, rozšiřování zločinnosti a korupce, poklesu ekonomiky a viditelného poklesu přístupu obyvatelstva k nejdůležitějším veřejným statkům. Rovněž žádají konání nových voleb, obviňují vládu z rozsáhlých volebních machinací během posledních voleb v roce 2009, ve kterých Berishova vládnoucí Demokratická strana zvítězila jen nejtěsnějším rozdílem. Napětí dále eskalovalo, když Berisha veřejně nařkl své socialistické oponenty z pokusu o obdobu „tuniského převratu“. Obdobné protivládní protesty se pravidelně konají v Gruzii, i přes snahy „demokratických“ orgánů potlačit veškerý disent. Nespokojená opozice obviňuje Saakashviliho  z katastrofické války s Ruskem v roce 2008 a zchudnutí země. Většina národa je na pokraji bídy. „V Gruzii nefunguje nic kromě policie,“ řekl vůdce opoziční Konservativní strany Lasha Chkhartishvili  zahraničním novinářům  v únoru 2011 během protivládních demonstrací u budovy parlamentu ve Tbilisi. „Saakashviliho diktátorský režim je předurčen ke zhroucení, protože trpělivost lidí je u konce.“

V této chvíli se všichni dívají na islámský svět a na to, do jaké úrovně demokracie se úsilí arabských národů na Blízkém Východě a Severní Africe přetransformuje. Ale troud pro taková povstání existuje i jinde, zvláště v postkomunistickém světě. Doutnající nepokoje na protest proti chudobě, nezaměstnanosti a sociální zlodějně po více než 20 letech nekompetentního, korupčního a podvodného postkomunistického vládnutí   – spolu s katastrofickým ekonomickým experimentem v celém postsovětském bloku – vytváří v regiónu nestabilitu, kdy přežití některých ze Západu podporovaných režimů je stále více a více ohroženo. To je potvrzováno bezprecedentními neformálními vyjádřeními – např. komentáři na místních mediálních fórech silně připomínajícími období před pádem komunismu – o nestabilitě a možnosti zvratu postkomunistického řádu a jeho nahrazení revoluční demokracií jihoamerického typu. Toto vnímání nejistoty režimů a jejich křehkosti je ještě v některých postkomunistických státech zesíleno vlnou nostalgie po minulosti.

Komunistická nostalgie

http://2.bp.blogspot.com/_3vcG_VNbOo0/R7MhP6BZNVI/AAAAAAAAAak/YHhUIyQACxU/s320/Berlin+trabis.jpgVznikla veliká zklamání z porušených slibů revolucí v r. 1989, když došlo k rychlému poklesu životní úrovně většiny bývalých komunistických občanů. Šířící se znechucení ze zchudnutí, korupce, pouliční   kriminality  a sociálního chaosu, což doprovázelo přechod na tržní hospodářství a demokracii západního stylu, vytvořilo určitou nostalgii po komunistické minulosti mezi obyčejnými lidmi, kteří se dívají zpět na „staré dobré časy“ se zvyšující se přízní  – nepříjemný trend v regionu ve smyslu  „sovětské je chic“.

Podle nedávno publikovaného rumunského průzkumu věří 45 % Rumunů, že by žili lépe, kdyby se antikomunistická revoluce neuskutečnila. 61 % účastníků průzkumu uvedlo, po 21 letech rušného postkomunistického života, že nyní žijí v horších podmínkách než za Ceauşeska a jen 24 % řeklo, že je na tom nyní lépe. Pokud by se mělo věřit těmto výsledkům (průzkum proběhl na konci roku 2010 na vzorku 1476 dospělých s přípustnou chybou odhadu 7 %), Ceauşescu se stal mučedníkem, který je sympatický většině Rumunů. Nejméně  84 % respondentů věří, že jeho poprava bez slušného veřejného procesu byla chybou a  60 % dokonce jeho smrti lituje. Podle jiného průzkumu si 59 % Rumunů myslí, že komunismus je dobrá myšlenka, 44 % si myslí, že to byla dobrá myšlenka, jen špatně aplikovaná, ovšem jen 15 % si myslí, že byla uplatňována správně. Jen 29 % Rumunů se stále na komunismus dívá jako na špatný. Nejsou přitom podstatné rozdíly mezi muži a ženami, ale kladný pohled na komunismus je vázán na věk a bydliště tázaných.  Většina starších než 40 let považuje komunismus za dobrou myšlenku (u starších 60 let je to dokonce 74 %). Avšak u mladé generace, která Ceauşeskův režim nepamatuje, je příznivý pohled mnohem nižší (49 % ve věku  20-39 a jen 31 % mladších než 20 let). Venkov má mnohem příznivější názor  – jen 21 % považuje komunismus za špatný ve srovnání s 34 % respondentů ve městech.  Mnoho Rumunů si to totiž připomíná jako dobu, kdy měli jisté zaměstnání, levné bydlení, bezplatnou zdravotní péči a placené dovolené na pobřeží Černého moře. „Lituji pádu komunismu – ne kvůli mně, ale když vidím jak veliké úsilí musí vyvinout mé děti a vnoučata, aby měly dobrý život“, říká 68letý důchodce – strojník. „Měli jsme jisté zaměstnání a slušné mzdy. Měli jsme co jíst a každoroční dovolené s našimi dětmi.“

Nostalgie po minulosti je populární mezi obyvateli bývalého Východního Německa, kde se o tom mluví jako o „ostalgii“. Podle článku v konzervativním německém časopise Der Spiegel je „glorifikace NDR po dvou dekádách od pádu berlínské mzdy na vzestupu. Mezi těmi, co odmítají kritiku Východního Německa jako nelegitimního státu, jsou i mladí i ti, co se mají dobře.“ V nedávném průzkumu, který  Der Spiegel cituje, více než polovina (57 %) bývalých východních Němců brání NDR. „NDR měla více dobrých stránek než těch špatných. Byly problémy, ale žilo se dobře,“ tvrdí 49% dotázaných. Osm procent zcela odmítá jakoukoliv kritiku své bývalé vlasti nebo souhlasí s názorem, že „NDR měla hlavně dobré stránky. Život tam byl šťastnější a lepší než dnes ve sjednoceném Německu.“ Tyto výsledky, publikované k 20. výročí pádu Berlínské zdi, odhalují, že nostalgie po NDR je hluboko v srdcích mnoha východních Němců.  Nejsou to jen staří lidé, kteří teskní. „Vznikla nová forma ostalgie“, říká historik  Stefan Woll. „Touha po idealizovaném světě v bývalé diktatuře není jen mezi bývalými příslušníky vládnoucích kruhů“, stěžuje si Woll. „I mladí lidé, kteří s bývalou NDR nemají žádnou vlastní zkušenost, si  ji dnes idealizují.“

„Méně než polovina mladých ve východním Německu popisuje NDR jako diktaturu a většina věří, že Stasi byla normální výzvědná služba,“ říká politolog Klaus Schroeder, ředitel výzkumného ústavu na Svobodné berlínské univerzitě, ve studii z r. 2008 o mládeži východního Německa. „Tito mladí lide nemohou – ale ve skutečnosti ani nechtějí – uznávat temné stránky NDR.“ Schroederův vlastní výzkum dává šokující náhled do myšlení mnoha bývalých občanů NDR. „Z dnešního hlediska věřím,  že když padla Zeď, byli  jsme vyhnáni z ráje“, říká východní Němec, zatímco jiný, starý 38 let, děkuje Bohu, že žil v NDR, protože až po sjednocení Německa viděl bezdomovce, žebráky a ubožáky, kteří se třesou o přežití.  Dnešní Německo je mnoha východními Němci popisováno jako „otrocký stát“ a „kapitalistická diktatura“, zatímco mnozí sjednocení naprosto odmítají, protože je příliš kapitalistické, příliš diktátorské a určitě ne demokratické. Schroeder považuje tyto názory za alarmující. „Bojím se, že většina bývalých Východních Němců se vůbec neidentifikuje se stávajícím politickým systémem.“ Podle jiného názoru občana z východního Německa, citovaného ve stejném článku Der Spiegel, „byly v minulosti kempingy místem, kde si lidé pospolu užívali svobodu.“ A to, co nejvíc postrádá, je „pocit kamarádství a solidarity“. Jeho výrok k NDR je jasný: „Co se mne týče, to co bylo tehdy, byla menší diktatura, než je dnes“. Nejen že by chtěl znovu rovné platy a penze jako v NDR, ale rovněž si stěžuje, že lidé podvádějí a lžou, a že dnešní nespravedlnost se projevuje mnohem vynalézavěji než kdysi v NDR, kde hladové mzdy a pouliční zločin byly neznámou věcí.

O reakci na v regiónu se šířící nostalgii a na změny domácího názorového klimatu svědčí i to, že poslední komunistický vůdce, generál Jaruzelski, je populárnější než bývalý vůdce Solidarity, laureát Nobelovy ceny a bývalý president Lech Walesa – polští zuřiví antikomunisté revidovali trestní zákon, aby zahrnoval oficiální zákaz všech komunistických symbolů. Podle nového zákona, hodného středověké katolické inkvizice, mohou být nyní Poláci pokutováni a uvězněni, pokud jsou chyceni při zpěvu Internacionály, nebo pokud nesou rudou vlajku, rudou hvězdu či insignie se srpem a kladivem a dalšími symboly komunistické éry nebo dokonce mají-li triko s obrazem Che Guevary. Podobně se konzervativní síly v Česku snaží zakázat KSČM (i když tato získala v parlamentních volbách v květnu 2010 11 % všech hlasů a má zastoupení v obou komorách parlamentu), a to výslovně proto, že vedení strany odmítá vypustit svatokrádežné slovo „komunistická“ ze svého názvu. Někteří poslanci parlamentu EU nedávno žádali Brusel, aby byl vyhlášen celounijní zákaz popírání nebo zlehčování zločinů starých komunistických režimů. „Právní principy musí zajistit spravedlivé zacházení s oběťmi všech totalitních režimů“, napsali ministři zahraničí ČR, Bulharska, Polska, Maďarska, Lotyšska,  Litvy a Rumunska v dopise komisaři spravedlnosti EU, ve kterém trvali na tom, že „veřejné schvalování, popírání a trivializace totalitních zločinů“ musí být trestným činem v každé zemi EU.  Na popud antikomunistických poslanců z postkomunistických zemí již Evropský parlament přijal kontroverzní rezoluci „ o totalitě“, která srovnává komunismus s nacismem a fašismem. Ale všechna tyto trestná opatření neovlivnila epidemii komunistické nostalgie: nejpopulárnějším tričkem mezi východními Berlíňany je to s nápisem: „Vraťte nám zeď! A udělejte ji o dva metry vyšší!“

Jsou na řadě postkomunistické země?

http://www.cmkos.cz/data/pictures/IMG_8315_2.jpgPozornost západních vlád i veřejnosti je nyní soustředěna na výbušnou situaci a konflikty v arabském světě, a lidé mají tendenci přehlížet a zapomínat na krizi, která ovlivňuje postkomunistické státy. Nekontrolovaná nerovnost, zubožování, korupce a organizovaný zločin, což charakterizuje tyto země, znamená neméně výbušnou situaci než v Severní Africe a na Blízkém Východě a jednou se může stát, že dojde k většímu otřesu, než si můžeme představit. Je Tunis, Egypt nebo Libye možným budoucím scénářem pro tento región?

Nyní trpící a trpěliví občané těchto zemí zatínají zuby a doufají, že již příští volby přivedou k moci mesiášského spasitele na bílém koni, který – se štědrou pomocí ze Západu (jenž má určitě bezedné kapsy) – konečně vyprostí jejich krachující zuboženou společnost z hlubin, do kterých upadla. Obyčejní lidé v postkomunistické části světa věří, že jejich velká očekávání od demokratické revoluce byla zrazena, ukradena a unesena různými „černými silami“ počínaje bývalými komunistickými elitami, které nahradily svou bývalou politickou moc mocí peněz, přes korupční aliance mezi místními pseudodemokraty (jak to vidí levičáci) a hrabivými západními kapitalisty až po konspirátory, zahrnující MMF, Světovou banku, Sorosovu nadaci a „mezinárodní židovské finančníky“  (jak to vidí pravičáci). Jak říká Sir Robert Chiltern v komedii Oscara Wildeho Ideální manžel: „Když nás Bůh chce trestat, vyhoví našim modlitbám.“

Jenom čas nám řekne, jestli se vyslyšené modlitby postkomunistických národů projeví jako trest shůry. Na druhou stranu, mohou se otevřít nové možnosti pro tyto národy, aby vzdorovaly mezinárodním bankám a nadnárodním korporacím tak, že přijmou progresivní reformy, zaměřené na vytvoření demokratického světového pořádku bez globalizačních mogulů a lokálních kompradorských elit, které jim slouží.

Převzato z Global Research

Překlad: onlooker

 

 

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments