Trh s potravinami a hladovějící svět

Když se v roce 2008 vyšplhaly světové ceny potravin na rekordní úroveň za několik posledních desetiletí, vedlo to k radikálnímu růstu chudoby, podvýživy a v řadě zemí, například v Kamerunu, Haiti a Egyptě, i k hladovým bouřím a nepokojům. Uplynuly pouhé tři roky a podobná situace se opakuje znovu.

Po relativním uklidnění situace na trhu s potravinami v roce 2009 došlo mezi červnem 2010 a únorem 2011 k prudkému růstu jejich světových cen, který šel ještě nad úroveň léta 2008.

Zatímco během předchozího maxima dosáhly ceny potravin 190 % svého průměru z let 2000-2006, v současnosti již atakují hodnotu 225%. Není žádným tajemstvím, že vysoké ceny potravin sehrály významnou roli v letošních lidových revoltách a smetení diktátorských režimů v severní Africe během tzv. arabského jara, což je ovšem asi jediný jejich vedlejší pozitivní dopad.

Důvody toho, že ceny potravin atakují rekordy, jsou v mnoha případech stejné, jako tomu bylo v roce 2008: Hlavní viníky představuje tržní spekulace, honba agrobyznysu za vyššími zisky z využívání půdy na produkci biopaliv, vysoká cena ropy a růst domácí poptávky v zemích jako je Čína a Indie. Kritiku sklidila také americká centrální banka (FED), jejíž měnová politika podporuje přesun kapitálu právě ke komoditám. Celosvětovým problémem je rovněž stále větší vyčerpanost půdy intenzivním zemědělstvím. Absence jakékoliv tržní regulace neřku-li plánování ve výrobě potravin vedla k tomu, že současný svět má jen minimální zásoby jídla, což pochopitelně dále tlačí ceny vzhůru.

Index nominálních světových cen potravin Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) se tak v únoru letošního roku vyšplhal na historicky nejvyšší hodnotu 238 bodů a od těch dob se drží již několik měsíců na této vysoké hladině. Hlavní potraviny na světových trzích během posledního roku (do června 2011) podražily v průměru o více než 39%. Meziroční růst cen jednotlivých komodit pak dosáhl v červenci 2011 u kukuřice 84%, u cukru 62%, u pšenice 55% a u sojového oleje 47%.

Tento vývoj světových cen se dramatickým způsobem podepsal na vývoji cen potravin v jednotlivých zemích, zejména pak v chudších státech Třetího světa. Ceny pšenice se například od června do prosince 2010 zvýšily v Kyrgyzstánu o 54%, v Mongolsku o 33% a v Pákistánu o 16%, ceny rýže se zvýšily ve Vietnamu o 46% a v Indonésii o 19%, ceny kukuřice v Brazílii se zvýšily o 56%, ceny kasavy v Demokratické republice Kongo o 20% atd…

Devastující efekt tohoto nárůstu cen lze rámcově vyčíst z údajů o kalorickém podílu daných zemědělských produktů na výživě společnosti. Pšenice se v Kyrgyzstánu, Mongolsku i Pákistánu podílí na kalorickém přijmu obyvatel země zhruba ze 40%, rýže dodává 60% energetického příjmu Vietnamců a 50% energetického příjmu Indonésanů, na kasavu připadá 53% potravních kalorií obyvatel Konga apod. Tyto podíly ovšem u chudé a nejchudší části společnosti dosahují ještě vyšších hodnot.

Výsledkem tedy nemůže být nic jiného než rapidní zhoršení životní úrovně, podvýživa obyvatelstva a v krajním případě i hladomor. Dokonce i Světová banka přiznává, že nedávný růst cen potravin zapříčinil skoro čtyřiačtyřiceti milionový čistý nárůst lidí žijících v naprosté chudobě. Prudké zhoršení životní úrovně postihlo řadu zemí střední Asie, Blízkého východu a Afriky.

Nejhorší situace panuje aktuálně v oblasti tzv. Afrického rohu, kde se k zhoubným vlivům působení trhu přidala i strašlivá sucha a léta trvající ozbrojené konflikty. Vážné problémy s opatřováním potravin má v této oblasti 12 milionů lidí (4,6 milionů v Etiopii, 3,7 milionů v Somálsku a 3,5 milionů v Keni).
Nejméně 30 tisíc dětí mladších pěti let zemřelo do začátku srpna pouze v Somálsku přímo v důsledku hladomoru a dalších 600 tisíc dětí je kvůli hladu v ohrožení života. V oblasti se navíc začínají šířit spalničky, malárie a cholera. Podobně katastrofická situace panuje i v Jižním Súdánu, který nedávno dosáhl dlouho očekávané nezávislosti.

Alarmující vývoj potravinového trhu vede některé osobnosti a instituce k snahám o nalezení globálního řešení, nebo alespoň k výzvám tohoto druhu.

K okamžitému přehodnocení politiky podpory výroby biopaliv vyzval – čtyři roky po Fidelu Castrovi – například generální ředitel FAO, Senegalec Jacques Diouf. Tato „ekologická“ politika, donedávna nadšeně propagovaná lidmi jako Al Gore, vede každý rok k přesunu zhruba 120 milionů tun obilovin od potravinářského k energetickému využití. Vlády USA a zemí EU přitom navíc tento zločin na chudých každoročně podporují 13 miliardami dolarů subvencí z veřejných rozpočtů.

Ba i papež Ratzinger vyjádřil své znepokojení nad současnými dopady fungování kapitalismu v oblasti produkce jídla: „Jak můžeme zůstat zticha, když se již i potraviny staly předmětem spekulace, nebo jsou bez jakýchkoli regulací vázány na trh, který, zbaven morálních principů, se zdá být propojen pouze s účelem zisku.“

Tyto proklamace a vzdechy ale samy o sobě krizi neukončí. Naopak, výhledy jsou více než pesimistické. Pokud nedojde k zásadní, systémové změně ve světové organizaci výroby a distribuce potravin, mají se podle údajů renomované humanitární organizace Oxfam jejich ceny do roku 2030 zvýšit až o 150% nad nynější úroveň. Pro svět by takový vývoj znamenal katastrofu.

Zdroj: Antikapitalista.cz


0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky