Pokud ještě někdo stále netuší, co že se to kolem té Libye vlastně odehrává, nemusí se za to stydět, neb je to stav vcelku normální.Jedni jako vysvětlení nabízejí vojenskoprůmyslový komplex a jeho snahu vydělat, další ukazují na prostou touhu po ropě (byť tenhle nápad vyvrací argumentačně zajímavý text Jamese Petrase) a nově do toho všeho přichází obvykle dobře informovaný Pepe Escobar z Asia Times, podle něhož USA a Saúdská Arábie uzavřely kšeft – Američané nechají Saúdy, aby si zmasakrovali Bahrajn a zbytek „jejich" Perského zálivu výměnou za to, že Liga arabských států podpoří bezletovou zónu nad Libyí. Mimochodem, z 22 členských států ligy bylo jednání přítomno jen jedenáct, z nichž Sýrie a Alžírsko hlasovaly proti, zatímco pro bylo jen šest královsko-šejkovských členů Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), a tak Saúdům zbylo uplatit jen tři zbylé přítomné. A proč se chtějí USA zbavit Kaddáfího i za cenu spolupráce s libyjskými mudžáhidy? Podle Escobara proto, že Libye (vedle Zimbabwe, Západní Sahary, Eritreje a Súdánu) je africkou zemí bez vojenských základen USA či NATO. Z tohoto pohledu prý navíc ve finále postačí, když nezávislost na Kaddáfím vyhlásí na ropu bohatý západ Libye a Kaddáfímu může zbýt hladové Tripolitánsko. Nu což, uvidíme. (A perlička: Po víkendových zprávách o amerických a egyptských specialistech, kteří cvičí libyjské rebely, se ukazuje, že mezi „trenéry" je i Libyjec, který si šest let pobyl v kleci na Guantánamu kvůli podezření z terorismu). BTW, na podporu Escobarovy teze se na arabských blozích objevují náznaky, podle nichž Katar – ve stále větším područí Saúdů — pověřil Al Džazíru, aby na území libyjských rebelů pomohla stvořit fungl novou a hlavně „nezávislou" televizi…
A zatímco USA na žádost NATO obnovily své útoky na Libyi, nový šéf GCC, bahrajnský generál Abdallatíf bin Rašíd Zajání si celou situaci, jak už se tak poskládala, pochvaluje. Vyzdvihl útoky států GCC v čele se Saúdskou Arábií na bahrajnské občany jako důkaz, že to GCC myslí s udržením „bezpečnosti a stability" v regionu vážně. Prý je to navíc důkaz „slavného pochodu" k větší kolektivní bezpečnosti a „všeobecné komplementárnosti". Zajánímu obzvláště dělá radost těsná spolupráce se Západem, která státům GCC umožnila vyhnout se nějakému většímu zkoumání masakrů v Bahrajnu, a tak přesný počet obětí z řad tamních demonstrantů není ani znám. Obecně se ale mluví nejméně o čtyřech stovkách mrtvých. Pokud by měl někdo zájem o důležité – a hlavně zatím ještě běžící — twittery z Bahrajnu, pak jsou zde. (Mimochodem, Zajání je absolvent Britské královské vojenské akademie, titul má i z technologického institutu amerického letectva a PhD si udělal na Postgraduální škole amerického námořnictva.)
V Jemenu to pro osvědčeného spolubojovníka USA ve „válce proti teroru", prezidenta Sáliha, po měsících soustředěného odporu mas a s narůstajícími počty vojáků přebíhajících na stranu opozice vypadá přece jen o něco hůř. Bílý dům tak usiluje domluvit Sálihovi „řízený odchod", po němž by moc v zemi převzal předvybraný generál (a současný Sálihův viceprezident) Abd Mansúr Hádí a v čele „prozatímní" vlády by připravil nespecifikované „reformy", které by vedly k volbám, o jejichž datu nikdo ani nemluví. Hádí je ale Sálihovi po boku už od roku 1994, a tak lze dopředu říci, že jeho převzetí moci davy rozhodně neuklidní, nemluvě už o tom, že už vůbec není jasné, jakému zbytku jemenského území by to vlastně velel. A jen pro úplnost, o víkendu Sálihovi lidé zabili další dva demonstranty.
Na káhirském Tahríru se sice nestřílí, ale lidé si tam instalovali obří obrazovky a pouštějí na nich záběry mučených a vězněných z Mubarakovy éry. Nejspíš i proto, že si čím dál víc uvědomují, že Mubarak sice padl, ale jeho režim ovládá zemi dál, jak neustále dokola varuje Muhammad Baradej. Je otázkou, zda je tento muž ale stále ještě miláčkem spíš jen západních médií, nebo zda už mu konečně začala naslouchat i egyptská ulice, faktem ale je, že od revoluce už vojenská junta stihla zatknout a uvěznit stovky lidí, obzvláště účastníků prodemokratických demonstrací. Aby vše ale nebylo tak jednoduché, v Egyptě začaly řádit „gangy" (lepší slovo mě nenapadá) saláfistů, kteří útočí na všechny a vše, kdo nechce žít podle islámského práva šaríja. Pálí i islámské svatostánky, a to v takovém rozsahu, že média píší o „vlně teroru" a Muslimské bratrstvo, kterého se po revoluci Západ tak bál, volá po tom, aby s nimi takříkajíc „bylo zatočeno".
Málo medializovanou tvář Blízkého východu nabídl izraelský Ynet, web deníku Jediot Achronot. „Izraelské zákony umožňují obchodovat s Tuniskem, ačkoli tuniské to zakazují, a tak se obchody provádějí v tichosti. Izraelský vývoz do Tuniska – chemikálie a komunikační prostředky – dosáhl v roce 2010 sumy 101 tisíc dolarů, zatímco dovoz – vesměs ropa – činil dva miliony dolarů. Oboustranně je povolený obchod Izraele s Marokem a Spojenými arabskými emiráty. Izraelský vývoz do Maroka dosáhl loni hodnoty 13,4 milionu dolarů, zatímco import v podobě oděvů a potravin 5,1 milionu dolarů. Vývoz do SAE dosáhl hodnoty 11,4 milionu dolarů a dovoz 4,1 milionu. Vývoz do Kataru měl hodnotu asi jednoho milionu a dovoz 1,9 milionu."
Pro úplnost ještě pár videí ze Sýrie, na jednom z nichž je vcelku dobře vidět i odstřelovač střílející ze střechy do demonstrantů.
A na závěr nezapomínejme na Irák. Americký senátorský pravičák Lindsay Graham vyjádřil „hluboké znepokojení" nad možností, že by americká válka v Iráku mohla podle platných dohod teoreticky skončit už letos v prosinci. „Pokud nebudeme tak šikovní, abychom s Iráčany nedohodli, že i v roce 2012 bude v Iráku 10 až 15 tisíc amerických vojáků, může jít Irák do pekla," prohlásil.
A basta.
Převzato z Literárek
