Rozhovor s tureckým politologem připravil Petr Roženko a realizoval 20. června 2010.
Po rozpadu Sovětského svazu se Spojené státy snaží pod heslem globalizace zlikvidovat národní státy, které jsou hlavní překážkou jejich eskalace. Chtějí změnit národy Eurasie na společenství bez státnosti.
Mehmet Perinçek je jeden z velkých a velmi známých mladých tureckých vědců, politolog a orientalista. Je vědeckým spolupracovníkem Institutu principů Atatürka a historie turecké revoluce, kde dokončuje práci na doktorské disertaci. Publikoval díla: „Rozhovory Ataturka se sovětskými státníky,“ „Tureckoarménská střetnutí očima Boryana,“ „Euroasijství: teorie a praxe v Turecku“ a jiné další. Je přesvědčen, že „ideje“ euroatlantictví a snaha o EU jsou chybné. Proč je tomu tak a proč turecký lid nechce jít touto cestou, to je téma rozhovoru.
Jak v Turecku odpověděli na změnu kursu v Kyjevě?
Ta odpovídá národním zájmům Turecka. Hlavní ohrožení naší bezpečnosti přichází z USA. „Barevné“ revoluce hrozí všem, včetně nás, proto je oslabení amerického vlivu v oblasti všem k užitku.
Oficiální turecké vlády sdělily, že pro svou bezpečnost nevidí hrozbu ze strany ruské Černomořské flotily v Sevastopolu. Můžeme proto hovořit o tureckém schválení dalšího setrvávání Černomořské flotily v Sevastopolu?
Ano. Černé moře je skutečně jedinečné v tom, že tam dosud nejsou americké flotily. Není jim umožněno se tam dostat. Pokusy Američanů uchytit se v Černém moři, které byly podniknuty v období irácké a později jihoosetinské války selhaly. Jenom vyloučení pokusů Spojených států zasahovat může v dlouhodobé perspektivě zajistit stabilitu černomořské oblasti. Jestliže dojde k opaku, čekají náš region krize a války. Osud Černého moře musejí určit černomořské státy, a ne Amerika.
Kemal Atatürk porozuměl velkému významu vytvoření geopolitické osy Moskva – Ankara, proto za jeho vlády Turecko usilovalo o nastolení konstruktivních vztahů se SSSR. To dráždilo západ. Nakolik jsou dnes silné protiamerické nálady mezi tureckými elitami? Je připravena určitá část tureckých politiků zlepšovat vztahy s Ruskem i ke škodě vztahů s USA?
V průběhu celé historie se plány západu v našem regionu opíraly především o ruskoturecké rozpory. Jakmile obě strany bojovaly, tak či onak vítězily imperialistické západní mocnosti. Naopak v období dobrých přátelských sousedských vztahů mezi oběma zeměmi dokázaly tyto uspět v realizaci svých národních zájmů.
Chci obrátit vaši pozornost na historickou podobnost procesu získávání nezávislosti a uvědomování v Turecku a u vás (v Rusku, pozn. red.). V roce 1905 vaše země prošla první revolucí. Následně na to, v roce 1908, prošlo i Turecko Mladotureckou revolucí. Turecký odpor britským a francouzským námořním a pozemním silám v Gallipoli dal předpoklad ke svržení ruského carského režimu. Výsledkem Říjnové revoluce byl rozpad třístranného paktu imperialistických sil Velké Britanie, Francie a Ruska, které se dohodly na rozdělení Turecka, a objevilo se revoluční Rusko Lenina.
Takto si turecká revoluce zajistila spolehlivé zázemí. Za těchto podmínek osvobozenecká válka v Turecku uspěla a přešla v kemalistickou revoluci. Sovětská a turecká revoluce šly ruku v ruce. Vaše vlna kolektivizace, započatá v roce 1929, šla paralelně s populistickou (zde patrně myšleno prolidovou – pozn. překl.) politikou v Turecku ve stejném období. Sovětský svaz a kemalistické Turecko byly dva nejdynamičtěji se rozvíjející a prosperující země s plánovanou ekonomikou.
Po druhé světové válce se proces obrátil. Turecko, které se začlenilo do NATO, skoncovalo s odkazem kemalistické revoluce a chruščov-brežněvovské období v SSSR znamenalo odklon od linie socialismu. Lze zaznamenat, že jak turecká tak ruská revoluce se svými vzestupy a pády mají podobné osudy. Je to přirozené.
Naše země jsou podobné i ve svém sociálním a kulturním dědictví, v tradicích. Spolu jsme schopni sehrát důležitou úlohu v osvobození lidstva od hegemonie západu a v rozvíjení nové civilizace v Asii, která se již prosazuje. Eurasijská civilizace 21. století bude populistická (prolidová), orientovaná společensky a vzdělanostně. 21. století bude věkem Turecka, Ruska, Íránu, Indie a Číny. Určitě i latinskoamerické země jako Brazílie a Venezuela a taktéž státy Afriky budou součástí této humanistické civilizace.
Na Ukrajině se periodicky diskutuje téma vstupu Kyjeva do EU. V tutéž dobu rozdělila otázka vstupu Turecka do EU tureckou společnost. Mnozí uvažují o hrozbách, kterým bude vystavena turecká kultura, v mnohém ještě tradiční, a turecká ekonomika, v mnohém ještě nezávislá na vnějších vlivech. Jaký je váš pohled na tuto záležitost?
Pokus o vstup Turecka do EU je stoprocentně americký projekt. Zde jsou důležité dva důsledky. První: Francie a Německo chtěly vytvořit seriozní svazek schopný konkurovat Spojeným státům. Američanům to nevonělo a tak neústupně připojují muslimské Turecko se sedmdesátimilionovou populací ke křesťanské Evropě s cílem zlikvidovat její jednotu. Druhá strana otázky: USA kontrolují Turecko a nepustí je na východ, zatímco ono sedí u dveří EU. My jsme se sami uzavřeli do polohy „ani sem, ani tam“.
V období studené války se USA a Londýn všemožně snažily využít Turecko ke svým politickým hrám. Vztah mezi SSSR a Tureckem nebyl tehdy právě nejlepší. Co podle vás dnes představuje hlavní hrozbu bezpečnosti Turecka?
Po rozpadu SSSR se snaží USA pod heslem globalizace zlikvidovat národní státy, které jsou hlavní překážkou jejich eskalace. Chtějí změnit národy Eurasie na společenství bez státnosti. Pod záminkou dodržování lidských práv lidská práva porušují, využívajíce náboženskou reakci a šovinismus, poštvávají národy i náboženství proti sobě, ustavují loutkové vlády, prostřednictvím tzv. nevládních organizací oslabují ve státech Eurasie státní struktury a vyvolávají proamerické vládní převraty. Politický systém vytvořený USA po likvidaci národních států v zemích Eurasie není demokracie, ale režim mafií a sekt. Washington v Eurasii podporuje etnickosektářské separatistické organizace. Turecko od roku 1999 čelí krok za krokem postupujícím plánům Spojených států.
USA vyhlásily první a druhou iráckou válku, aby rozdělily Irák na tři části. Týmy Bushe, Rumsfelda, Wolfowitze, Jamese Woosleye a Perleho v dopise zaslaném Clintonovi ještě před převzetím vlády Bushem (od 29.5.1998) uvedli : Aby bylo možno vyhlásit nezávislost severního a jižního Iráku, je nutno využít vojenskou sílu. Jako výsledek poslední irácké války USA a Izrael ustavily v severním Iráku loutkovou vládu v souladu s projektem velkého Blízkého východu. Cíl USA – kontrolovat a v případě nutnosti rozdělit země v regionu a využít severní Irák jako vojenskou základnu proti státům Eurasie. Dokonce americké polooficiální stránky a časopisy nevidí žádné problémy ve zveřejnění map, na nichž je Diyarbakir označen jako hlavní město „Velkého Kurdistánu“.
Je třeba podtrhnout, že kontrola severního Iráku USA je hrozbou nejen pro Turecko, ale i pro celé území od západní Evropy po východní Asii, neboť severní Irák je pro USA nejen oporou pro kontrolu energetických zdrojů, ale navíc bude odrazovým můstkem k vojenským operacím proti Eurasii. Vzhledem k hlavní americké strategii dobytí střední Asie, ohrožuje loutková vláda přirozeně nejen územní celistvost Turecka, Sýrie a Íránu, ale navíc i stabilitu celé Eurasie.
Další snaha po územním rozšíření atlantismu je na Kypru. Spojené státy i Izrael provádějí politiku ohrožující Turecko prostřednictvím Kypru. To, že Europarlament nazval tureckou armádu okupantem Kypru, dokazuje: atlantismus je schopen použít zbraně i proti Turecku. USA se snaží zavést kontrolu na Kypru prostřednictvím Evropy. Chtějí přeměnit celý Kypr na vojenskou základnu (jako základny Agrotur a Dickel v jižním Kypru). Proto jednotný Kypr a Velký Kurdistán znamenají rozdělení Turecka.
Ale ten tak zvaný „jednotný Kypr“ také hrozí Eurasii. Pokud bude celý ostrov pod kontrolou USA v důsledku sjednocení severního Kypru s jižním, potom se stane strategickou vojenskou základnou Spojených států – jako Gruzie na Kavkaze.
Není tajemstvím, že ukrajinské nacionalistické skupiny jsou financovány ze zahraničí s cílem dalšího využití západem k jeho prospěchu. Jak je tomu v Turecku? Lze říci, že některé strany u vás se staly nástrojem vlivu západu na vyrovnání sil uvnitř samotného Turecka?
Ano. Jak jsme mohli zaznamenat, tak od roku 2004 až dosud Tayyip Erdogan 33x uvedl to, že „je spolupředsedou amerického projektu velkého Blízkého východu“. Ve svých projevech uváděl, že jej jmenovali do této funkce a že se předpokládá učinit centrem tohoto amerického projektu Diyarbakir. Po tom co USA zaútočily na Irák, 2. dubna 2003 se Abdullah Gül náhodou ve svém projevu uřekl a prozradil to, že „uzavřel v Ankaře tajnou dohodu s americkým státním tajemníkem Colinem Powellem, sestávající z devíti článků na dvou stranách“ (noviny Vatan 24.5.2003). V tomto tajném ujednání se o všech „průlomech“ vlády hovoří. V průběhu sedmi let se všechny články, jeden za druhým, proměnily v život, všechny předpovědi se potvrdily. Pokud se plán USA uskuteční, potom Turecko skončí svou existenci, bude rozděleno. Prožijeme události opakující scénář posledních dnů Jugoslávie.
Dzhyuneyt Zapsu, jeden z Erdoganových blízkých, který se vypravil do USA, se na ně obrátil s prosbou „neodkládat Erdogana do odpadu, ale využít ho“. Ozbrojené síly této vlády byly představeny americkou armádou okupující Irák, šestou flotilou USA ve východním Středomoří a ekonomickou hrozbou USA Turecku. Spojené státy vidí nepřítele v tureckém národnostním státu, a proto staví na přední místo reakční a separatistické síly. Do mafie zapletení turečtí oligarchové podporují tuto operaci, neboť jsou svou existencí závislí na USA.
Američtí stratégové chápou, že jakýkoliv druh politických a vojenských bloků a svazy v Eurasii jsou pro jednopolární svět orientovaný na Washington nežádoucí. Existuje pro jednopolární svět nějaká alternativa? Jestli ano, jak ji vidíte? A jaká zde bude role Turecka?
V Eurasii určitě existuje odpověď proti atlantismu. Je to euroasijství. Ne soupeření, ale spolupráce euroasijských zemí v politické, ekonomické, vojenské a kulturní sféře bude zajišťovat národní bezpečnost, ekonomický rozvoj a zachování národní kultury našich států.
Chci vyslovit důvěru, že Turecko udrží svůj národní stát, odmítne proces integrace do EU, odejde z NATO a zaujme své místo v rodině států Eurasie. Turecko nemůže nadále prodlužovat svou existenci coby součást atlantického systému. V rámci tohoto systému nemůže Turecko najít řešení hospodářské krize ani zabránit demoralizaci armády. Síla, která jej může vyvést z krize, se upevňuje. Turecká společnost už je zviklána bojem, který vedli pracující. Úředníci, hasiči, obecní zaměstnanci, dělníci v cukrovarech, zemědělci, horníci, potravináři, farmaceuti, právníci i kurdští křesťané bojující za půdu v Bismile. Dnes je pozorováno sblížení národnostního republikánského hnutí a hnutí pracujících. Blíží se konec proamerické politiky. Turecko tonoucí v Atlantiku se staví v Eurasii na nohy.
Z ruského originálu přeložila Zajoch.
