Ukrajina: Velký posun sil (Část I )




 

Březen 16, 2010

 

Rozhodný hlas proti NATO

 

14. února ukrajinská volební komise prohlásila Viktora Janukoviče vítězem v rozhodujících prezidentských volbách této bojovně naladěné země, ve kterých porazil dřívější premiérku a strůjkyni oranžové revoluce Julii Tymošenkovou. Navzdory tomu, že se Washington snaží události líčit v růžových barvách, znamená to ve skutečnosti definitivní konec vnucené ukrajinské „oranžové revoluce“.

 

Relevantní otázkou na této křižovatce je, co porážka ukrajinské oranžové revoluce znamená pro budoucnost Srdce Euroasie, jak nazval oblast britský geopolitik Halford Mackinder. Nebo ještě přesněji, co to znamená pro dvě desetiletí trvající snahy Pentagonu oslabit a nakonec ochromit Rusko coby vojenskou mocnost, pro děsnou a přehnaně ambiciózní politickou doktrinu Washingtonu s názvem  Full Spectrum Dominance.

 

Abychom pochopili dlouhodobý význam ukrajinských voleb pro budoucí celosvětovou geopolitickou rovnováhu sil, musíme se vrátit k původní oranžové revoluci v roce 2004. Viktor Juščenko byl vybraným kandidátem Washingtonu, a to speciálně neokonzervativci z okolí Bushovy vlády, kteří se pokusili zpřetrhat historické a ekonomické vazby Ukrajiny s Ruskem a zavléci zemi, spolu s nedalekou Gruzií, do NATO.

 

 

Ukrajinský ekonomický a politický zeměpis

 

Pohled na mapu ukáže, jak strategická Ukrajina je, jak pro NATO, tak pro Rusko. Nejenže země na východě přímo sousedí s Ruskem, ale také přes ni vedou trasy většiny tranzitních plynovodů, dodávajících zemní plyn do západní Evropy – asi 80 % všeho ruského exportu plynu, který zemi přináší dolary, takže se pro Rusko jedná o životně důležité ekonomické spojení.

 

Snad stejně životně důležitými pro Rusko jsou, pokud jde o jeho schopnost uchovat si přesvědčivou obrannou sílu proti stále sílícímu obklíčení své země Severoatlantickým paktem, ruská nájemní práva na ukrajinský černomořský přístav Sevastopol, domovský přístav ruské černomořské flotily. Flotila si podle dohody mezi Ruskem a Ukrajinou pronajímá ještě další domovský přístav v Oděse. Tato politicky citlivá dvojstranná dohoda o umístění černomořské flotily platí do roku 2017, kdy je třeba ji obnovit. Následně po rusko-gruzínském konfliktu v srpnu 2008 ukrajinský prezident Juščenko začal vykřikovat o předčasném ukončení smlouvy, a tedy o připravení Moskvy o strategicky nejdůležitější námořní základnu. Ruské vojenské lodě používají Sevastopol od roku 1783, kdy Rusko oblast obsadilo.

 

Východní část Ukrajiny, sousedící s Ruskem, je domovem více než 15 miliónů etnických Rusů, a stále je doslova obilnicí východní Evropy, s nejúrodnější půdou na Zemi.

V roce 2009 byla Ukrajina třetím největším světovým vývozcem obilí po USA a EU, před Ruskem a Kanadou. [1][1]Proslulá ukrajinská černozem, čornozem, je považována za nejúrodnější na světě a pokrývá dvě třetiny Ukrajiny.[1][2]Oblast kolem řek Dněpru a Dněstru je jediným místem na světě, kde šířka pásu takzvané „sladké“ černozemě dosahuje 500 km. Tato půda je výjimečná tím, že dává velmi kvalitní úrodu a patří k národnímu bohatství. Západní zemědělské společnosti jako Monsanto, Cargill, ADM a Kraft Foods údajně slintají nad vyhlídkou ukončení ukrajinského vnitropolitického patu v nadějích, že by mohly využívat tyto zdroje.[1][3]

 

Ukrajinská Doněcká oblast ve východním Doněckém bazénu či Donbasu je politickou základnou nově zvoleného prezidenta Janukoviče. Je to nejlidnatější oblast Ukrajiny a centrum jejího uhelného a železářského průmyslu, průmyslu zpracování neželezných kovů, vědeckých center a universit. V ukrajinském Donbasu jsou zásoby 109 miliard tun uhlí a také ropy a zemního plynu.

 

Úhrnem, Ukrajina je jednou z nejbohatších oblastí v celé Evropě, pokud jde o přírodní zdroje, včetně žuly, tuhy a soli. Poskytuje bohaté zdroje pro metalurgický a chemický průmysl, výrobu porcelánu, keramiky a stavebních hmot. [1][4]

 

Krátce, obsazení Ukrajiny v roce 2004 bylo pro Washington výhrou strategického geopolitického významu ve snaze o to, co Pentagon nazývá „Full Spectrum Dominance“ – ovládnutí celé planety: země, vzduchu, oceánů, blízkého i vzdáleného vesmíru. Jak britský otec geopolitiky sir Halford Mackinder napsal ve své známé knize z roku 1919, Democratic Ideals and Reality:

Kdo vládne východní Evropě, ovládá Srdce,

kdo vládne Srdci, ovládá Světový ostrov

kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět. [1][5]

 

Pro Mackindera Srdce integrálně zahrnovalo Ukrajinu a Rusko. Odseknutím Ukrajiny od Ruska v de facto Spojenými státy provedeném puči, nazývaném oranžová revoluce, se Washington ocitl o obrovský krok blíže k naprostému ovládnutí nejen Ruska a Srdce, ale také celé Euroasie, včetně toho, co by se stalo obklíčenou Čínou. Není divu, že Bushova a Cheneyova vláda investovala tolik energie, aby dosadila svého muže, Juščenka, jako prezidenta a de facto diktátora. Jeho úkolem bylo zavléci Ukrajinu do NATO. Co udělá svým krajanům, Bushovy plánovače naprosto nezajímalo.

 

Juščenkovi se to téměř podařilo, nebýt nedomyšleného dobrodružství gruzínského dosazeného prezidenta růžové revoluce Michaila Saakašvilliho v srpnu 2008, kdy poslal vojska, aby obsadila odpadlé oblasti, Jižní Osetii a Abcházii, jen pár týdnů předtím, než měli ministři NATO hlasovat o členství Ukrajiny a Gruzie v NATO. Rychlá ruská vojenská odezva, která zastavila gruzínský útok a zahnala Saakašvilliho chatrná vojska, také zlikvidovala jakoukoli možnost, že by Německo nebo jiné země NATO souhlasily s členstvím Ukrajiny a Gruzie v NATO, a spolu s tím i se závazkem přijít Gruzii nebo Ukrajině na pomoc ve válce s Ruskem.[1][6]

 

 

Význam oranžové revoluce

 

„Revoluce“, která dostala Viktora Juščenka k moci na vlně amerických dolarů a za podpory americkou vládou ovládaných nevládních organizací, byla původně vymyšlena ve Washingtonem financované korporaci RAND. RAND studoval vzorce rojení včel a podobné jevy, a výsledky aplikoval na současnou komunikaci mobilem, posílání textových zpráv a občanské protestní akce, jako taktiku pro změnu režimu a skrytou válku.[1][7]

 

Jak jsem popsal ve své knize Full Spectrum Dominance: Totalitarian Democracy in the New World Order, transformace Ukrajiny z nezávislé bývalé ruské republiky do pro-NATO orientovaného amerického satelitu bylo dosaženo takzvanou oranžovou revolucí” v roce 2004. To byla ta věc, na níž dohlížel John Herbst, americkým velvyslanec na, jenž byl jmenován v květnu 2003, jen pár měsíců předtím, než se události daly do pohybu. Takto americké ministerstvo zahraničních věcí eufemicky popisovalo jeho aktivity:

 

Ve své funkci pracoval na zlepšení americko-ukrajinských vztahů a pomáhal zajistit provedení spravedlivých ukrajinských prezidentských voleb. V Kyjevě byl svědkem oranžové revoluce. Předtím byl velvyslanec John Herbst americkým velvyslancem v Uzbekistánu, kde hrál důležitou roli při zakládání americké vojenské základny, potřebné pro vedení operace Trvalá svoboda v Afghánistánu. [1][8]

 

Muž, kterého se Washington rozhodl podporovat ve své inscenované změně režimu na Ukrajině, byl Viktor Juščenko, padesátiletý dřívější guvernér Ukrajinské centrální banky, který byl na Ukrajině hlavním představitelem divoké „šokové terapie“ MMF a odprůmyslnění země během devadesátých let. Juščenkův program MMF, měl pro jeho krajany devastující následky. Za tohoto jeho programu MMF z roku 1994 byla Ukrajina donucena vzdát se kontroly kurzu a nechat padnout měnu. Na vývoj měny dohlížel jako šéf centrální banky, která nechala během několika dní vzrůst cenu chleba o 300%, cenu elektřiny o 600%, veřejné dopravy o 900%. Do roku 1998 ukrajinské reálné platy klesly o 75% ve srovnání s rokem 1991, kdy země vyhlásila nezávislost. Byl jednoznačně mužem Washingtonu pro to, co chtěli na Ukrajině provést. [1][9]

 

Juščenkova žena Katerina, americká občanka narozená v Chicagu, byla úřednicí jak v Reaganově vládě, tak ve vládě George H. W. Bushe, i na americkém ministerstvu zahraničních věcí. Na Ukrajinu přišla jako zástupkyně americko-ukrajinské nadace, v jejíž správní radě byl také Grover Norquist, jeden z nejvlivnějších konzervativních republikánů ve Washingtonu. Norquist byl nazýván „generálním ředitelem nejtvrdší pravice“, a byl klíčovou politickou postavou, která stála za sjednocením pravicových organizací na podpoře prezidentské kandidatury George W. Bushe.[1][10]

 

Hlavním cílem Juščenkovy slizké prezidentské kampaně bylo prosadit členství Ukrajiny v NATO a v Evropské unii. V jeho kampani se používalo velkého množství transparentů, vlajek, plakátů, balónků a jiných rekvizit oranžové barvy, což nevyhnutelně vedlo média k tomu, aby ji nazvaly oranžovou revolucí. Washington zaplatil „prodemokratické“ mládežnické skupiny, aby sehrály obzvláště důležitou roli v organizování velkých pouličních demonstrací, které mu pomohly vyhrát při opakování zpochybněných voleb.

 

Projuščenkovské hnutí na Ukrajině vystupovalo pod názvem Pora (Je čas!), a přivezlo si lidi, kteří pomáhali organizovat „růžovou revoluci“ v Gruzii: předsedu gruzínského parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost Givi Targamadzeho, dřívějšího člena gruzínského Institutu svobody, a gruzínskou mládežnickou skupinu Kmara. Vůdci ukrajinské opozice s Gruzínci konzultovali techniky nenásilného boje. Gruzínské rockové skupiny Zumba, Soft Eject a Green Room, které podporovaly „růžovou revoluci“, v Kyjevě pořádaly koncerty solidarity na podporu Juščenkovy kampaně v roce 2004.[1][11]

 

PR firma se sídlem ve Washingtonu, s názvem Rock Creek Creative, také hrála důležitou roli

při prosazování názvu oranžová revoluce tím, že vytvořila projuščenkovský web, který se celý točil kolem oranžového loga a pečlivě dramaticky zpracovaného barevného tématu. [1][12]

 

Když Juščenko v roce 2004 prohrál volby a zvítězil Viktor Janukovič, pracovalo hned několik skupin na vytvoření aury podvodu ohledně výsledku, a mobilizovalo veřejnost k podpoře opakování voleb. Za použití Pory a dalších mládežnických skupin, obzvláště volebních pozorovatelů, byly za koordinace se západními klíčovými médii jako CNN a BBC zorganizovány druhé volby, které umožnily Juščenkovi v lednu 2005 těsně zvítězit a prohlásit se prezitentem. Americké ministerstvo zahraničních věcí údajně zaplatilo zhruba dvacet miliónů dolarů, aby zajistilo takový výsledek ukrajinských prezidentských voleb, jaký byl Spojeným státům po chuti.[1][13]

 

Ty samé americkou vládou podporované nevládní organizace, které byly v Gruzii, vyprodukovaly výsledky na Ukrajině: Open Society Institute George Sorose, Freedom House (jehož šéfem v té době byl dřívější ředitel CIA James Woolsey), National Endowment for Democracy a jeho dceřinné společnosti, National Republican Institute a National Democratic Institute. Podle ukrajinských zpráv byly Spojenými státy podporované nevládní organizace, spolu s konzervativní US-Ukraine Foundation aktivní po celé Ukrajině, živily protestní hnutí Pora and Znaju, a školily rozhodující členy volebních komisí.[1][14]

 

Prezident Viktor Juščenko, muž Washingtonu v Kyjevě, okamžitě jednal, aby přerušil ekonomické vazby s Ruskem, včetně zastavení dodávky ruského zemního plynu do západní Evropy prostřednictvím ukrajinských tranzitních plynovodů. Tento tah byl Washingtonem použit k tomu, aby se pokusil přesvědčit země EU, zvláště Německo, že Rusko je „nedůvěryhodný partner“. Asi 80 % ruského plynu bylo exportováno ukrajinskými plynovody, které byly vybudovány v době éry Sovětského svazu, kdy tyto dvě země byly jednou ekonomickou a politickou entitou. [1][15] Juščenko také úzce spolupracoval se Spojenými státy podporovaným prezidentem Michailem Saakašvillim, mužem Washingtonu v nedaleké Gruzii.

 

Konečný výsledek ukrajinských voleb v roce 2010 byl naprostým odmítnutím Juščenka voliči, odmítnutím „hrdiny“ oranžové revoluce, který dostal sotva 5% hlasů. Po pěti letech ekonomického a politického chaosu Ukrajinci jasně chtějí nějakou stabilitu. Průzkum veřejného mínění ukazuje, že většina je proti vstupu do NATO.

 

Západní média popisují nastupujícího ukrajinského prezidenta Viktora Janukoviče jako nějakou ruskou loutku, což se však zdá být zcela mimo mísu. Za ním stojící těžký průmysl si přeje harmonické ekonomické vztahy stejně tak s Evropskou unií, jako s Ruskem.

 

Janukovič prohlásil, že jeho první oficiální zahraniční cesta nepovede do Moskvy, ale spíše do Bruselu na setkání s předními představiteli EU. Poté hned poletí do Moskvy, kde prezident Medveděv dává najevo, že očekává zlepšení spolupráce opětovným delegováním ruského velvyslance v Kyjevě, poté co měsíce politického napětí mezi Juščenkem a Moskvou vedly k dočasnému zastavení výkonu jeho funkce.

 

Nejdůležitější však je, že navzdory neúnavným snahám svého předchůdce zatáhnout na naléhání Washingtonu Ukrajinu do NATO Janukovič prohlásil, že se v Bruselu nesetká s představiteli NATO. V rozhovorech s ukrajinskými médii Janukovič jasně řekl, že se nebude pokoušet zapojit Ukrajinu do EU nebo, což je pro Moskvu nejdůležitější, do NATO.

 

Janukovič se zavázal zaměřit se místo toho na ukrajinskou ekonomickou krizi a politickou korupci. Pokud jde o Moskvu, dodal, že uvítá, pokud bude Rusko v konsorciu, které bude společně provozovat síť ukrajinských plynovodů, a obnoví tak svůj vliv, který se pokoušeli Juščenko a jeho vysoce ambiciózní premiérka Julia Tymošenková zrušit. Další důležitý signál, který není v kruzích NATO očekáván s nadšením, bylo jeho prohlášení, že prodlouží pro Rusko strategicky životně důležitý pronájem námořní základny v ukrajinském přístavu Sevastopol, který má vypršet v roce 2017. [1][16]

 

 

Nový ruský geopolitický kalkul

 

Je jasné, že Janukovičova urputná soupeřka ve volbách, veteránka oranžové revoluce a bývalá premiérka Julia Tymošenková byla ostře proti Janukovičově politice, přinejmenším proto, že bojovala za prosazení svých politických ambicí, a je známo, že nerada prohrává. Poté, co její napadení výsledků únorových voleb neuspělo u ukrajinských soudů, prohlásila, že použije svou parlamentní koalici, aby Janukoviče blokovala. Za normálních okolností by měla jako premiérka rezignovat poté, co bylo Janukovičovo vítězství (zvítězil o milión hlasů) potvrzeno, jak ji zvolený prezident Janukovič 10. února žádal. Odmítla tak učinit. Jako preferovanou prezidentskou kandidátku ji podporovali německá Angela Merkelová a ostatní představitelé EU. [1][17]

 

Janukovičovo vítězství bylo podpořeno některými z nejmocnějších obchodních oligarchů země, včetně nejbohatšího muže Ukrajiny, železářského a fotbalového miliardáře Rinata Achmetova. Podobně jako Janukovič pochází z východní železářské oblasti Ukrajiny. Janukoviče také podporoval Dmitrij Firtaš, miliardář obchodující s plynem, který společně s ruským Gazpromem vlastní Rosukrenergo, a jehož obchodní činnost byla minulý rok omezovaná premiérkou Tymošenkovou.

 

Ukrajinský parlament vyslovil 3. března úřadující vládě premiérky Tymošenkové nedůvěru většinou 243 ze 450 hlasů. To bylo pro Tymošenkové kliku, vzniklou v roce 2004 za oranžové revoluce, umíráčkem, a otevírá se tím možnost konečně prolomit politický pat mezi ukrajinskými politickými frakcemi, který vznikl krátce po oranžové revoluci a stále trvá. Míč je teď jednoznačně na straně Janukoviče. [1][18]

 

Ke konci devadesátých let, než spoluvedla oranžovou revoluci, byla Julia Tymošenková prezidentkou ukrajinské United Energy Systems, soukromě vlastněné firmy, dovažející ruský plyn na Ukrajinu. Na konci devadesátých let byla obviněna Moskvou, že nezákonně prodává obrovská množství ukradeného ruského plynu a vyhýbá se placení daní z prodeje. Proto dostala na Ukrajině přezdívku „plynová princezna“.

 

Také byla obviněna z toho, že dala svému politickému patronovi, dřívějšímu premiérovi Pavlu Lazarenkovi úplatek za to, že její společnost bude zcela ovládat zásobování země plynem. [1][19]Lazarenko byl v Kalifornii odsouzen do vězení za vydírání, praní špinavých peněz, podvod a zločinné spiknutí, a na Ukrajině byl obviněn z vraždy. [1][20]

 

Za předpokladu, že Janukovič bude nyní schopen pokračovat ve stabilizaci země podél neutrálních linií, které vyvstaly po porážce Tymošenkové vlády, Moskva tímto posunem politických pevninských desek, ze kterých sestává euroasijské Srdce, velmi získává, dokonce i v případě striktně neutrální Ukrajiny.

 

Za prvé, strategické vojenské obklíčení Ruska – skrze pokus NATO rekrutovat Ukrajinu a Gruzii – je nyní jasně zablokováno a není na pořadu. Ruský přístup v Černému moři přes ukrajinský Krym se zdá být také zajištěn.

 

Výsledkem je, že neutralizace Ukrajiny udělala pořádnou díru do washingtonské strategie totálního obklíčení Ruska. Rozbíjí geografický půlměsíc zemí, které jsou v NATO, nebo které by tam mohly být, táhnoucí se od Polska přes Ukrajinu do Gruzie kolem hranic Ruska a jeho blízkého spojence Běloruska. Běloruský prezident Alexander Lukašenko se úspěšně ubránil podobné růžové revoluci ukrajinského stylu, odvrátil silné financování antilukašenkovských nevládních organizací v zemi americkým ministerstvem zahraničních věcí. Bělorusko zůstává do značné míry centrálně plánovanou ekonomikou, na vztek západním vládám volného trhu, obzvláště Washingtonu. Bělorusko je ekonomicky svázané s Ruskem, se kterým probíhá polovina obchodování, a nemá plány vstupovat do NATO nebo do EU.[1][21]

 

Takto změněné geopolitické uspořádání ve střední Euroasii po porážce oranžové revoluce dává nyní Rusku velkou podporu pro dlouhodobou energetickou strategii – strategii, kterou bychom mohli nazvat ruskou severo-jiho-východo-západní strategií.

 

 

F. William Engdahl je autorem knihy Full Spectrum Dominance: Totalitarian Democracy in the New World Order

 

Převzato z Global Research

 

Překlad: Jan Kristek

 

Poznámky

[1][1] Press Trust of India, 2009: Ukraine Becomes World’s Third Largest Grain Exporter, accessed in http://blog.kievukraine.info/2009_12_01_archive.html.

[1][2] Stepan P. Poznyak, Ukrainian Chornozem: past, Present, Future, paper of 18th World Congress of Soil Science, July 9-15, 2006, Philadelphia, Pennsylvania, accessed in http://www.ldd.go.th/18wcss/techprogram/P12419.HTM

[1][3] The American Chamber of Commerce in Ukraine, Chamber Members, accessed in http://www.chamber.ua/

[1][4] KosivArt, Ukraine Natural Resources, accessed in http://www.kosivart.com/eng/index.cfm/do/ukraine.natural-resources

[1][5] Halford J. Mackinder, Democratic Ideals and Reality, 1919, reprint 1942, Henry Holt and Company, New York, p. 150.

[1][6] F. William Engdahl, Ukraine and Georgia: Entry into NATO Put Off Indefinitely, December 4, 2008, in http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=11277

[1][7] John Arquilla, David Ronfeldt, Swarming and the Future of Conflict, Santa Monica: RAND, 2000.

[1][8] US Department of State, John E. Herbst Biography, accessed in http://www.state.gov/r/pa/ei/biog/67065.htm.

[1][9] Michel Chossudovsky, IMF Sponsored "Democracy" in The Ukraine, 28 November 2004, accessed in http://globalresearch.ca/articles/CHO411D.html

[1][10] Kateryna Yushchenko, Biography, on My Ukraine: Personal Website of Viktor Yushchenko,  31 March 2005, accessed in http://www.yuschenko.com.ua/eng/Private/Family/2822/.

[1][11] Wikipedia, Orange Revolution, accessed in http://en.wikipedia.org/wiki/Orange_Revolution.

[1][12] Andrew Osborn, We Treated Poisoned Yushchenko, Admit Americans, The Independent U.K., March 12, 2005, accessed in http://www.truthout.org/article/us-played-big-role-ukraines-orange-revolution.

[1][13] Dmitry Sudakov, USA Assigns $20 million for Elections in Ukraine, Moldova, Pravda.ru, 11 March 2005. 

[1][14]‘Nicholas,’ Forces Behind the Orange Revolution, Kiev Ukraine News Blog , January 10, 2005 accessed in http://blog.kievukraine.info/2005/01/forces-behind-orange-revolution.html.

[1][15] Jim Nichol et al, Russia’s Cutoff of Natural Gas to Ukraine: Context and Implications, US Congressional Research Service Report for Congress, Washington, D. C. February 15, 2006.

[1][16] Yuras Karmanau, Half-empty chamber greets Ukraine’s new president, Associated Press, February 25, 2010, accessed in http://news.yahoo.com/s/ap/20100225/ap_on_re_eu/eu_ukraine_president

[1][17] Inform: Bloc of Yulia Tymoshenko Release # 134, EPP Throws Weight Behind Tymoshenko,  16 December, 2009, accessed in http://www.ibyut.com/index_files/792.html

[1][18] Stefan Wagstyl and Roman Oleachyk, Ukraine Election Divides Oligarchs, London Financial Times, January 15, 2010.

[1][19] TraCCC, Pavlo Lazarenko: Is the Former Ukrainian Prime Minister a Political Refugee or a Financial Criminal?, Organized Crime and Corruption Watch, Vol. 2, No. 2, Summer 2000, Washington D.C., American University Transnational Crime and Corruption Center.

[1][20] Ian Traynor, Ukrainian Leader Appoints Billionaire as his PM, The Guardian, 24 January, 2005.

[1][21] United States Embassy in Minsk, US Government Assistance FY 97 Annual Report, United States Embassy in Minsk, Belarus, 1998, http://belarus.usembassy.gov/assistance1997.html


Foto: zdroj

 

Přejít do diskuze k článku