Po Listopadu 1989 se „utahování opasků“ stalo naší takřka oficiální státní ideologií. Podle této doktríny nám komunisté zanechali zdecimovanou a zamořenou zemi s ohromným vnitřním zadlužením, a pokud se vůbec kdy chceme dopracovat k plným výkladním skříním, životní úrovni a platům západní úrovně, musíme se uskrovnit, smířit se s vysokou inflací, která znehodnotila naše úspory, vyhrnout si rukávy a všichni se vrhnout do podnikání na svobodném a neregulovaném trhu. Pokud to pod vedením Václava Klause (údajného autora pojmu „utahování opasků“, který toto své autorství ovšem několikrát popřel) a dalších našich tehdejších „geniálních reformátorů“ uděláme, a navíc doplníme o masivní privatizaci, otevření ekonomiky, vstup do NATO a EU, už za několik let u nás budeme mít kapitalismus bez přívlastků, pod čímž jsme si všichni představovali ten, který v té době provozovali Němci či Rakušané. Našimi i zahraničními politiky jsme byli utvrzováni v tom, že jsme „hospodářskými tygry“ a dávání za příklad ostatním. Všechny tyto iluze pro většinu národa skončily nejpozději v okamžiku, kdy se hospodářství propadlo, a tito naši „géniové“ začali schvalovat „rozpočtové balíčky“ a vysvětlovat, kde se na stranických účtech ODS vzaly peníze od fiktivních zahraničních sponzorů. V roce 1998 převzali (i když zpočátku jen „oposmluvně) na dlouhých osm let vládu sociální demokraté. Vlády vedené sociálními demokraty přestaly hovořit o utahování opasků, a za cenu náročné finanční sanace bank, dokončení výprodeje většiny státního majetku do zahraničí a rozpočtových deficitů udržely poměrně slušnou dynamiku růstu národního hospodářství. Transformační „étos“ se sice vytratil, vyspělé země Západu však začaly v té době stagnovat, a tak se při pohledu na obchody naplněné zbožím, výstavbu satelitních městeček a továrních hal, i ulice, v nichž trabanty a stodvacítky nahradily (většinou ojeté) západní vozy mohlo na chvíli zdát, že polistopadové utahování opasků přineslo sice ne úplně dokonalé, ale přece jenom užitečné ovoce.
Píše se rok 2010 a u moci jsou už čtvrtý rok „reformátoři“. Národní hospodářství je ve vývrtce, rozpočtové deficity jsou nejhorší v dějinách a vláda (s podporou někdejšího „balíčkového experta“ Václava Klause) přijímá „drastické rozpočtové škrty“ a připravuje další dalekosáhlé „reformy“ s nevratnými následky. Slovo reforma bylo neoliberály vytunelováno, a nikdo si už dnes ani nevzpomene na to, že se pod ním vždy rozuměly postupné změny vedoucí ke zlepšenému fungování společnosti. Málokdo také vzpomene na to, že jako reformní bývali tradičně označováni sociální demokraté. Kdyby ještě před nějakými třiceti či čtyřiceti lety někdo tvrdil, že bude reformovat pracovní trh tak, že zruší osmihodinovou pracovní dobu, minimální mzdu a zavede výpovědi bez udání důvodu, nebo že bude v rámci sociálních reforem krátit příspěvky invalidům, porodné, rodičovské příspěvky, nemocenskou či důchody, ťukali by si všichni na čelo. Dnes jsou taková tvrzení běžnou součástí pravicové propagandy.
Na počátku 90. let se opasky utahovaly proto, abychom do deseti či dvaceti let dohnali vyspělý Západ. Dvacet let uběhlo, a opasky se utahují proto, abychom si je prý za rok či za pět let nemuseli utáhnout ještě více. Za dalších dvacet let nám nová generace „reformátorů“ možná bude hrozit, že když si ten opasek kolem krku neutáhneme sami, tak z nás stáhne kůži zaživa.
