Utajená zákulisí: Představitelé našeho zahraničního směřování




http://www.petrklic.info/wp-content/utajenazakulisi.jpgZrekapitulujeme-li stručně podstatné a závažnější politické kroky v posledním období, bylo by nutno začít rozdělením Československa počátkem devadesátých let, které bylo v režii Václav Klaus – Vladimír Mečiár. Závažná otázka, která měnila podstatu státu i její geografii, a přesto nebylo vypsáno ani referendum. Celkem se uznává, že v případě referenda by občané obou součástí Československa se vyjádřili ze 70 % pro zachování celistvosti státu. Stát se ale nakonec rozdělil. Zdálo by se tedy, že došlo k rozhodnutí, které neodpovídalo přání občanů, a tím i k rozhodnutí chybnému. Právnímu i politickému. Přestože jsem stoupencem co nejširší účasti občanů při řešení zásadních politických otázek, které se jich bytostně dotýkají, to je využitím formy referenda (vstup do NATO, EU, stálé přítomnosti cizích vojsk na našem území, účast v zahraničních misích ,pokud mají bojový charakter a třeba i správní rozdělení země), přesto myslím, že rozdělení státu dohodou představitelů bylo správné.

K tomu jsem došel na základě zkušeností z podobných situací, kdy pokud nedošlo k urychlené dohodě, vývoj směřoval vždy k postupné animozitě. Celkem vzájemný vztah Slováků a Čechů byl dobrý a takovým nakonec zůstal. Nezapomínejme ale na začínající mediální kampaně, dokonce jakoby odborně vyargumentované (penězovody) ale i na bitky na hranicích (při oslavách bratrství) mezi kluky, které byly vždy, třeba o holku, ale tentokráte se již pral Čech se Slovákem a hned tam byly obě TV a dostávalo to vše nacionální podtext. Nikdo neví čím tyto „nevinnosti“ končí, jsou–li nejen podporovány malou nacionální skupinou, ale jako vždy, téměř všemi medii.

Takže jsme se nakonec rozdělili a žijeme spolu, a spokojeni. Máme dokonce společné vojenské expediční sbory a opět některé společné sportovní soutěže. Rychlé rozdělení nedalo čas a prostor vyrůst vždy se hodícímu nacionalizmu.

Vstup do NATO byl ale jiný problém. Byl tam protiruský podtón, což vedlo i Američany k počátečnímu a dosti důraznému nesouhlasu a později ke změně stanoviska za podmínek, když byla podepsána dohoda NATO – Rusko a hlavně když paní ministryně zahraničí Albright ujistila spolu s dopisem prezidenta Kongres, že v žádném případě se USA nezavazují jit na základě smlouvy o rozšíření někam bojovat. Což ale prezentovala svým rodným Čechům zcela opačně. Stav to byl pro českou veřejnost rozporuplný, a proto se k referendu nepřistoupilo vzhledem k nejistému výsledku.

Pozdější vstup do EU byla zcela jiná záležitost. Občané viděli prosperující organizaci hlavně v ekonomické oblasti, sami se o tom při svých již častých návštěvách zemí EU přesvědčili. Vypsání referenda nebyl problém vzhledem k předpokládanému pozitivnímu výsledku, a navíc to byla podmínka přistoupení. Problém byl v jiné věci, jak přípravu před referendem využít dokonce k osobnímu obohacení. Ministerstvo zahraničních věcí překvapivě vyčlenilo (dle tisku) 200 mil Kč. na propagaci ANO v referendu. Přitom jsme všichni věděli, že všechny parlamentní strany vstup podporují a to zcela jednoznačně a KSČM oficielně žádné oficiální stanovisko nezaujala, ale její přední představitelé ve všech mediálních prostředcích vystupovali velmi aktivně za vstup (Ransdorf, Dolejš a jiní). Takže nešlo ani o referendum, (výsledek byl předem znám, a to zcela nepochybně) jako o to, kdo se podělí o peníze, aniž by musil cokoliv dělat.

Pokud informace soudobého tisku odpovídaly skutečnosti, tak se jednalo o státem (MZV) organizovanou defraudaci či korupci.

Do této kategorie by měla spadat také Lisabonská smlouva, která podstatně zasahuje do právní, ale i politické struktury EU. Jistě závažný dokument, který je problematický, rozporuplný a věcně ani právně nepřehledný. Nakonec s ním nikdo ani odborně nepracoval. Jeho přijetí v případě vyhlášení referenda by bylo velmi problematické již jen z toho důvodu, že jde o dokument, kterému lze těžko porozumět a tím se i k němu vyjádřit. Svým politickým charakterem a svoji podstatou však by procesu referenda odpovídal.

Reforma veřejné správy – ustavení krajů. Zdálo by se, že je to místní záležitost, která se mnoho, mimo nějakých praktických věcí občanů nijak zvlášť netýká a to ještě navíc, kdy řada věcí se může a rozhodně bude v budoucnu rozhodovat na základě počítačové komunikace. Dalo by se i chápat, že to nepatří do tohoto způsobu rozhodování. Nedomnívám se tak, protože reforma skrývá i své mezinárodní záludnosti a to dosti podstatné. I zde se proto mělo využít při rozhodování spoluúčasti občanů. Protože se tato záležitost nezdá být zcela jasná, podívejme se na ni trochu podrobněji.

Občasné správní reformy, v našem případě spíše časté, zpravidla uspořádávají vnitřní záležitosti a proto unikají zahraničně politickým aspektům, natož, aby nějakým způsobem ovlivnily vlastní postavení země. Máme smůlu. Náš případ to rozhodně není. Vytvořili jsme řadu drobných krajů v „zájmu naplnění litery ústavy“, šitou i tak velmi horkou jehlou, a opomenuli jsme její hlavní ustanovení, že jsme občany „České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. K tomu musel být velmi závažný důvod. Snažme se ho vysledovat.

Idea regionalizace přišla k nám kdysi ještě z Bonnu jak již uvedeno výše. „Regióny“ od sebe v pohodě rozdělili.

Za této současné reality se dokonce soustřeďujeme na prezidentské (Benešovy) dekrety. Tato aktivita může být chvályhodná a snad i potřebná, ale nyní již zastiňuje i samotnou podstatu, která je však již v jiné poloze. Dnes nejde o minulost ani o důsledky z té doby, ale o naši budoucnost či bytí. Přes hraniční regionalizace se musí projevovat i v rozdílném „vládnutí“ krajů od Prahy a nakonec a to je cíl i od sebe samých. (viz přístup k zdravotnickým otázkám). O tom je i naše prováděná regionalizace. Nejde však jen o nás. Regionalizace je úspěšně prováděna i v Polsku a to je přece jenom větší sousto, a proto jde o něj především.

Regionalizaci jsem tak trochu přišil Zemanovi a jeho straně. Tedy straně, do které Zeman vlastně nikdy nepatřil, a také již tam není, a to dokonce z vlastního porozumění. Do zahraničně politického směřování ČR se však zapsal rozhodným a neobhajitelným (proněmeckým) způsobem. Jen velmi stručně. Válka proti Jugoslávii. Agresivní a prvá v naší historii. Navíc dosud on ani jeho bývalá strana nedošla k závěru se alespoň omluvit. Nakonec dobře ví, že to bylo předně přání jeho a spojenecké strany v SRN. Jednoznačně odsuzující byl i jeho jednostranný postoj ke stranám ve sporu na Blízkém a Středním východě, kde upřímně radil Izraelcům při své poslední návštěvě: „…dokud nevyženete všechny Araby, nebudete mít pokoj“. Kupodivu neměl nikdy potřebu své postoje zdůvodnit, ani se za ně omluvit. Byl to bezkoncepční a pro nás tak typický přístup.

Postavou minulosti byl i Václav Havel. O něm se mě nechce psát, protože vlastně není v zahraničně politické oblasti o čem psát a to zvláště s ohledem na osobu pana Havla samotného. Jeho přednosti či přínos jsou jinde. Muselo by se podrobně rozebrat zvláštnost prostředí v okolí hradní společenství, či hochů „co spolu mluví“. Havel již svoji podstatou nebyl nikdy exekutivní osobou a rozhodovali za něho jiní, a také ho dle svého obrazu vytvářeli a směřovali. Tyto jeho postoje dnes již pomalu přicházejí na světlo boží, a není již proto na mě, abych se jimi zabýval. Předně to byl pan Schwarzenberg, který jako jediný přišel s koncepcí hned po Listopadu (když nevzpomenu propracované analýzy disidentské levice – Obrodu ovšem s jinými doporučeními), a také hrál rozhodující roli, a to i v různých reformách včetně těch ekonomických, i když se zdálo, že je jenom v pozadí. Po 20 letech v souvislosti s jeho osobou o nic již nejde a je zcela názorově vyprázdněný, takže naše zahraniční politika je nebezpečně úsměvná.

Proto bychom musili ty současné pány spíše spojit s některou jejich reakcí a probíhajícím děním. Pojí je jedině antirusizmus, který navíc dnes nikdo nechce, a to hlavně jejich rádoby přátelé na západ od nás. Vzpomeňme jen na jejich aktivity k přimknutí se k americkému neokonzervatizmu, snaze dokonce po ovlivnění voleb k zabránění zvolení Clintona a jak nelibě, a to zcela nekrytě, nesli zvolení Baraka Obamy.

Snaha byla po jednoznačné servilitě vůči USA prostřednictvím NATO anebo tendence po umístnění amerických vojáků na našem území. Je to nutné jako obrana proti Iráku a jedině Saša Vondra přišel odvážně s myšlenkou, že „…pro ČR, která leží mezi Německem a Ruskem by zařízení s jistým počtem amerických vojáků bylo dobré.“ (při přednášce v nadaci v Heritage Foundation, ČTK 16.11.2007). Ještě že máme ty staré dobré Němce. Již zmíněný Schwarzenberg to má jednoduší. Tím, že ještě prezident Putin odmítl teorii nutnosti amerického zbrojního programu vzhledem k možnému nebezpečí „Ruska, Číny a jiných zemí“ požadovaného ministrem obrany Gatesem před senátem (7.2.2007), byl pro něj dobrý důvod umístnit u nás americké vojáky a snažit se o další rozšiřování NATO.

To paní Vlasta Parkanová, bývalá ministryně obrany, hrozí íránskými raketovými atomovými útoky do 10 až 15 let,  a to v době, kdy právě probíhala v Budapešti prvá konference EU (2008) o přípravě a realizaci plynovodu Nabucco na základě iniciativy Maďarska, Rakouska, Slovenska a Polska, tak aby se vytvořila alternativní cesta, mimo Ruska, pro dopravu energie ze Střední Asie. Česká republika se konference (prvé) nakonec odmítla účastnit, pravděpodobně proto, že se vlastně chystala na atomovou válku s Iránem, který měl být překvapivě právě dodavatelem tohoto plynu, což se jaksi nehodilo do naší ideové přípravy na válku. Je to další důkaz absurdity české zahraniční politiky. Pro tento trestuhodně naivní postoj byla jmenovaná povýšena do funkce místopředsedkyně vlády, aby za těch kritických 15 let, až snad bude v penzi, utíkala do protiatomového krytu. Já ale věřím, že bude v poklidu vařit doma oběd právě na íránském plynu z Nabucca. Je zajímavé, že se tak důležitá konference a to i pro nás, podařila v zájmu naší „bojové“ nálady mediím utajit.

Z uvedených až zkratkovitě groteskních příkladů je zřejmé, že o naší vlastní zahraniční politice nejde dost dobře psát, natož v ni vysledovat nějakou koncepci v národním zájmu, který nepopírám, může mít i evropské či globální rysy, ale není to starost naší dnešní exekutivy. Nalézt nějaké osobnostní prvky je zcela nemožné, snad až na prezidenta Klause, jemuž je jeho role právě v této oblasti s odvoláním se na Ústavu odpírána.

Za zahraniční politiku, jako nakonec za celou exekutivu, odpovídá vláda a přiznejme jistý podíl předsedovi (Mirek Topolánek). Ministra z výše uvedených důvodů vynechám a o panu Vondrovi v jeho zájmu raději také pomlčím. Přesto by nebylo od věci se podrobněji zabývat alespoň funkcí a názory předsedy vlády a prezidenta.

Bývalý ministerský předseda Topolánek, ač nepatří mezi intelektuály, a ani se za něho nepokládá, si občas zafilozofuje na závažné politické téma. Zpravidla před volbami o nebezpečí návratu komunizmu do naší země, nezíská li právě jeho strana dostatečný počet stoupenců. Pokud by se jednalo jen o politické heslo s nadějí na získání pár hlasů, tak by se to nechalo pochopit. Byla by to součást jen politického předvolebního boje. Lidé jsou různí, i hodně politicky naivní a hlas mají stejný, ať již volí „boj proti rudému nebezpečí“ nebo neonacistické strany a jejich „bílé Čechy Čechům“.

Pokud něco podobného spatří světlo světa v písemné formě, předpokládá se, že je to psáno s rozmyslem a v případě vysokého představitele, jímž pan Topolánek je, třeba i po předběžné konzultaci s lidmi, kteří téma znají. Navíc nyní se hovoří, že politické postoje těchto lidí, včetně pana prezidenta, by měly projít jakýmsi schvalovacím procesem.

Pan expremiér zveřejnil své zásadní politické krédo v nejčtenějším listu Mladá fronta Dnes. V posledním odstavci, jak bývá zvykem, vše shrnul. Cituji: „Nevěřím, že v zemi, kterou poslední ruský okupant opustil v červnu 1991, v zemi která se před 19 lety zbavila pro moskevského komunistického režimu, v zemi, která je svobodná a relativně bohatá, nemá většina z nás v této otázce jasno“. (Otázka se týkala vztahu k Lisabonské smlouvě). Svůj závěrečný odstavec uvedl: „Skutečný výběr je Lisabon, nebo Moskva“.

Zní to zásadově, zní to pěkně, tak po Jakešovsku.. Až na to, že nic z toho není pravda. Předně hrozit  Moskvou v souvislosti s Lisabonem je od věci, a to i přesto, že Mf Dnes pro zvýraznění z toho udělala nadpis.

Závažnější je otázka, jak a kdy jsme se zbavovali „promoskevského komunistického režimu“. Podívejme se proto na obecně známá fakta.

Má li dojít k zásadním politickým změnám, musí k nim dojít předně v centru moci, a tím byla Moskva. To je o Gorbačovi (1985), novém myšlení, perestrojce, glasnosti a následnému intenzivnímu vývoji v tehdejším Sovětském svatu. Ten otevřel cestu i Čechům a Slovákům. Jakešův režim byl vším možným, ale již dávno ne promoskevským. Naopak ruské publikace se u nás zakazovaly. Vedla se s nimi ostrá polemika v českých a slovenských mediích. Články disidentů publikované v Rusku byly doma napadány (Hanzelka a Hájek v Izvěstiích). Protimoskevská rétorika na obranu „našeho“ stalinizmu vedená „naší“ komunistickou stranou, byla nápadně podobná té, která se praktikuje v zájmu hledání nepřítele a vlastního servilizmu i dneska. Kdo chce a má odvahu, tak to vnímá dobře. Tolik o Moskvě. Pro Jakeše to byl nepřítel číslo jedna a měl pravdu – byl jím i zlikvidován. Argument pana Topolánka je tedy velmi naivní a v každém případě daleko od pravdy.

Podstatnější otázkou je „zbavení“ se okupantů v roce 1991. Ano, přišli jako okupanti. To si dobře pamatují i Ti, kteří v té době nebyli ještě na světě. Naše TV o ničem jiném nemluví. Jenže časy se mění a armáda s nimi. V době listopadové, sovětská armáda byla již dávno armádou Gorbačovovou, zatímco československá byla gardová a tím velmi akceschopná jednotka na obranu jakešovského komunistického systému. Proto, a velmi dobře to víme, vydávala svá velmi bojová prohlášení (třeba na setkání zemědělců v Praze) a připravila již své bojové tankové jednotky u Prahy k akci za znovuobnovení pořádku. Čekalo se jen na rozkaz k útoku na Prahu. Nebylo to tak nemožné.

Pan Topolánek je jistě dobře informován, i když sám třeba neměl s disentem nic společného. Měl by ale také vědět, že byla již před revolucí vedena jednání se Sovětskou armádou. Obava byla z ČSLA, ne z „ruské“ strany.

Můžeme hledat i jiné skutečné důvody, proč nakonec ČSLA nebyla zneužita, ale ruská přítomnost a postoj byl rozhodně jedním z důvodů, ne li tím podstatným. Odchod takového „okupanta“ byl již jenom technickou záležitostí. Dohodnut Havlem v Moskvě, jak sám uvedl s Gorbačovem během patnácti minut.

Ministerský předseda svým postojem překrucuje historii. O tom není sporu, ale až po „osvobození se“ i historiků, bude moci být vše jednoho dne narovnáno a dáno do souladu s fakty. Podstatným však je, že tímto přístupem a podobnými prohlášeními se projevuje snaha o aktivní ovlivnění naší současné zahraniční politiky a to dokonce v domnění, že se tím nějak zavděčíme novému „velkému bratru“. Tento přístup není jen nepravdivý, neodpovědný, ale v žádném případě nepřispívá ani ke stabilizaci mezinárodních vztahů, a to dokonce právě se Spojenými státy.

 

Miroslav Polreich, Utajená zákulisí, nakl. Petrklíč, Praha, 2009, ISBN 978-80-7229-232-5

Knihu si můžete nejlevněji objednat na petrklic@petrklic.info

 

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments