Mezinárodní soud 22. června, v souladu s požadavkem Valného shromáždění OSN, zveřejnil rozhodnutí ve věci Kosova. Tímto rozsudkem byla nezávislými „správními orgány v Prištině“ legálně a jednostranně vyhlášena nezávislost, i když současně rezoluce OSN č. 1244, která je v rozhodnutí uvedena, ve které se mluví o teritoriální celistvosti Srbska je také součástí norem mezinárodního práva, a nemělo by být opomenuto. Jednostranné vyhlášení Kosova, a s tím akt odtržení, se stalo „zákonným“ (přesto, že předseda soudu Hisashi Ovada prohlásil, že diskuse o právu národa na sebeurčení nebo odtržení nespadá do mandátu Mezinárodního soudu: soud se prý důsledky vyhlášení samostatnosti nezabývá, a obzvláště ne tím, jestli se Kosovo stalo státem).
Důsledky se zabývají jiní – architekti plánované nezávislosti a „státy NATO“. V okamžiku oznámení rozhodnutí soudu se „premiér Kosova“, Hašim Taci, nacházel ve Washingtonu, kde od vice-prezidenta USA Joe Bidena dostal ujištění o tom, že „teritoriální celistvost Kosova zůstane nedotknutelnou“ a že „budoucnost Kosova je v rukou NATA a Evropské unii“. Mezinárodní soud (MS) se postavil na stranu těch, kteří ozbrojenou silou, politickým a ekonomickým tlakem vytvářeli, vyvolávali a posilovali albánský separatismus v Kosovu.
Zájem o tento proces u MS přilákal světovou pozornost. Nasvědčuje tomu potenciální odezva na vyhlášení kosovské nezávislosti u soudního dvora, kde si rezervovalo místa více než zemí, kteří poslali svoje delegace k právnímu posouzení. Tento 36. proces v historii MS se stal bezprecedentním: vyneseným rozhodnutím, množstvím zúčastněných členských zemí OSN, přítomností Číny, která se předtím procesů Mezinárodního soudu nikdy neúčastnila. Před vynesením rozhodnutí podpořilo v diskusi jednostranné vyhlášení nezávislosti 14 zemí (a také Priština). Názor Bělehradu, tvrdícího, že deklarace porušuje mezinárodní právo, sdílelo 12 zemí. Devět ze soudců MS pocházelo ze zemí, které Kosovo uznaly (USA, Velká Británie, Německo, Francie, Japonsko, Nový Zéland, Jordánsko, Sierra Leone a Somálsko).
Státnost a sebeurčení Srbska utrpěly ještě jednu ránu. Naděje na objektivnost a profesionální poctivost představitelů mezinárodních institucí, včetně OSN, se ukázala být neopodstatněná.
Bělehradu se nepodařilo získat podporu ani v Evropské unii. Bez ohledu na sliby srbského prezidenta B. Tadiče, že si Evropská unie přeje se Srbskem spolupracovat na řešení problému Kosova, byla platnost jeho slov vyvrácena. Postoj EU je konečný a stal se nanejvýš jasným.
Zaprvé, z Bruselu následně přišlo srbské straně varování, aby po OSN nepožadovala zahájení rozhovorů o důvodu statutu Kosova. Zadruhé, Brusel trvá na naprostém odsouhlasení rezoluce, kterou se Srbsko chystá předat Valnému shromáždění OSN po vyhlášení rozhodnutí MS o nezávislosti Kosova. Zatřetí, je zdůrazňováno, že na chování Bělehradu ve vztahu ke Kosovu bude záviset udělení Srbsku statutu kandidátské země EU. A proto byly zrušeny sliby hojně poskytované Srbsku evropskými představiteli ohledně toho, že „technická otázka kandidatury Srbska bude předložena Evropské komisi automaticky“. Nyní vše vypadá jinak: EU může požádat Evropskou komisi o závěr ohledně kandidatury Srbska až v prosinci. Ale jde o propagandistický trik. Naprosté jasno u vstupu Srbska do EU vnesl bývalý velvyslanec USA v Srbsku W. Montgomery – prohlásil, že Srbsko se v nejlepším případě stane členem EU za 8 let, „ale je možné, že ani v r. 2018 se jím nestane“.
Berlín Washingtonu přizvukuje: přestože Srbsko podalo žádost o vstup do EU již v prosinci 2009, německá vláda se rozhodla tento proces zastavit. Do EU musí vstoupit Chorvatsko (v r. 2012 nebo 2013). A Srbsko, „pokud bude pokračovat v boji za Kosovo, zůstane stranou“ – to si myslí Němci a další členové EU.
Úsilí EU je soustřeďováno na technické rozhovory mezi Bělehradem a Prištinou „v oblastech společných zájmů“. Přičemž postoj pěti členských zemí Evropské unie, které nezávislost Kosova neuznaly, zapadne v názoru většiny, která po Bělehradu požaduje se rozhovorů o statutu Kosova vzdát.
Peter Feith, šéf Mezinárodního občanského pracoviště a zvláštní vyslanec EU v Kosovu, ještě před vynesením rozhodnutí soudu předpověděl, že rozhodnutí Kosovo vyloženě podpoří, a po vynesení verdiktu MS bude následovat nová vlna uznávání nezávislosti Kosova. Feith předvedl, že postoj EU a dalších mezinárodních institucí ve vztahu k Srbům je tvrdý, nekompromisní a spolupráci s Bělehradem nepředpokládá. EU odmítá i „kyperskou variantu“: Feith tvrdí, že Kosovo nesmí být zamrzlým konfliktem.
Postoj USA se nezměnil: úplné přiznání a posílení nezávislé „Republiky Kosovo“. Zároveň 22. června představenstvo Mezinárodního měnového fondu (jehož sídlo se nachází ve Washingtonu) schválilo na příštích 18 měsíců finanční pomoc Kosovu ve výši 108,9 milionů euro, z nichž 22,1 milionů mohou „kosovské úřady“ dostat již nyní. Světová banka za sebe vyčlenila pro Albánii pro příští 4 roky více než 400 milionů dolarů: 275 m dolarů (214 m €) od Mezinárodní banky pro rekonstrukci a rozvoj a 150 m dolarů (116 m €) od Mezinárodní finanční korporace.
Zároveň s tím západní a albánské sdělovací prostředky aktivně přetřásají téma, údajně navrhnuté Srbskem, výměny území – sever Kosova za jih Srbska, který Albánci nazývají „údolí Preševo“ (většinu tamních obyvatel představují Albánci), a údajnou připravenost Bělehradu projednat otázku hranic Srbska s Kosovem.
V Prištině rozhodnutí MS očekávali v klidu. Jsou přesvědčeni, že nyní se k 69 zemím, které přiznaly nezávislost Kosova, přidá nejméně 35 dalších.
Bělehrad trvá na tom, že povzbuzování kosovského separatismu znamená začátek řetězové reakce vytváření nových pseudo-států a povede k destabilizaci mnohých oblastí světa. Srbský prezident B. Tadič říká, že „otázka Kosova je nejvážnější národní otázkou“. Srbsko hodlá na zářijovém zasedání Valného shromáždění OSN předložit novou rezoluci o Kosovu. Srbsko, zdůraznil Boris Tadič, pod jakoukoliv záminkou nezávislost Kosova neuzná, ani přímo, ani nepřímo.
Nicméně když se Tadič odvolává na mezinárodní právo, národní zájmy a stabilitu na Balkáně, srbská opozice zdůrazňuje, že po vyhlášení nezávislosti Kosova srbské úřady během dvou let pouze ustupovaly a v této otázce vyklízely pozice. Byl to právě Tadič, který vyhlásil „boj za Kosovo diplomatickými prostředky“, velmi brzy vrátil srbské velvyslance do zemí, které přiznaly nezávislost Kosova, bez námitek uznal misi EULEX v Kosovu, která pomáhala upevnit „kosovské státní orgány“. A zároveň je to především Brusel, který prosazuje doktrínu začlenění západního Balkánu do Evropské unie, a hlavní a klíčovou částí této doktríny je teze o „evropské perspektivě Kosova“. I když mluví o „národních zájmech“, nebyly srbské úřady za dva roky schopny uspořádat ani jedno zasedání parlamentu, věnované speciálně Kosovu a Metochii, a v předvečer vynesení rozhodnutí MS oficiální představitelé Bělehradu, na nátlak západu, protlačili přijetí rezoluce o Srebrenici, a uštědřili tak národním a stáním zájmům Srbska obrovskou ránu.
Za podmínek, kdy nečinnost Rady bezpečnosti OSN umožnila agresi proti suverénnímu srbskému státu, vytvoření na části jeho území, zabraném albánskými separatisty, největší vojenské americké základny na světě, podpory západní elity tak zvaným „státním prištinským institucím“, je rozhodnutí Mezinárodního soudu v otázce Kosova, vyhlášené 22. června, jednou z posledních fází likvidace systému mezinárodního práva.
Rozhodnutí MS pošlapalo rezoluci RB OSN 1244. Je to začátek nové fáze „projektu Kosovo“. Západ učiní vše, aby neumožnil kosovskému konfliktu „zamrznout“. Začnou se realizovat všechny předešlé plány Prištiny: úplné pohlcení Srbů jižně od řeky Ibar, integrace, a tím i asimilace srbského obyvatelstva v severní části Kosova, rozšíření separatistických tendencí na jih Srbska („údolí Preševo“), šíření „albánského faktoru“ na Balkáně, včetně pokud ne formální, tak faktické sjednocení Kosova s Albánií. A to vše na pozadí další politicko-diplomatické a finanční podpory „Republiky Kosovo“ a jejího následného začlenění do EU a NATO.
Z anglického originálu No More International Law, the US Has Its Way přeložila Clair.
