V pátečních dálostech na ČT jsme měli možnost spatřit Daniela Hermana, jak coby člen jakési delegace obhlíží zanedbaný rodný dům Jana Palacha, ze kterého se – po nezbytných úpravých samozřejmě – má stát Palachovo muzeum. Oprava bude stát zhruba sedm milionů, které má uvolnit stát.
I obrátil se reportér v této otázce na ministerského nominanta D. Hermana s otázkou, co na na tuto státní subvenci říká? Odpověď, pronesená jako vždy tvrdým a nesmlouvavým hlasem, nezvyklým na jakákoli odpor, zněla zhruba takto: "Samozřejmě, pokud jde o mě, budu tuto věc rozhodně podporovat." Celá dikce této odpovědi nesla jasné poselství, že takto nepromluvil někdo, kdo je zatím jen nominantem na funkci ministra kultury, ale osoba, která se už tím ministrem cítí s chlupama i ušima, a která se doslova třese na to, aby takto tvrdě a nesmlouvavě mohla rozhodovat o stovkách a tisícovkách dalších případů, jediným slovem a gestem rozhazujícím peníze všech na to, co jeho bigotnost považuje za nutné a ptřebné.
Z této úvahy vylučuji předmětný dům Jana Palacha, za jehož opravu bychom se přimluvili i my ostatní.Jenže s tímto budoucím ministrem se dočkáme státních podpor na věci, ze kterých nám polezou oči z důlků, tenhle člověk nám bude rozdírat duši ještě trýznivěji, než se to dařilo Kalouskovi, Nečasovi a Topolánkovi, to bude mazec, jaký jsme dosud nezažili. A tak se dere ze srdce i hlavy na ret otázka: Opravdu už je vše určeno, už neexistuje možnost, jak se hrozby v osobě tohoto člověka vyhnout?
