Už víte, čím si v Čechách za 10 let zatopíme?

Za účasti vicepremiéra a budoucího ruského presidenta (a t. č. zároveň pořád ještě šéfa Gazpromu) Medveděva a německého ministra zahraničí Steinmeiera byly v Moskvě v prosinci loňského roku slavnostně spuštěny dodávky zemního plynu do západní Evropy z posledního velkého sibiřského ložiska Južno-Russkoje. Jeho odhadované zásoby – 800 mlrd m3 – se zdají být obrovské, ale v porovnání s vlastní spotřebou Ruska asi 550 mlrd m3 ročně to zase jako žádný zázrak nevypadá. Gazprom sice tvrdí, že úroveň těžby cca 800 mlrd m3 ročně udrží asi 30 let, ale jiné názory jsou skeptičtější. Jean Laherrere z Asociace pro studium ropného a plynového zlomu (ASPO) odhaduje, že těžba zemního plynu v Rusku vyvrcholí do 8 let a pak začně prudce klesat, přičemž v roce 2060 v Rusku nebude už skoro co těžit.
Evropa je dnes ve spotřebě zemního plynu skoro z poloviny závislá na Rusku a vzhledem k pokračujícímu poklesu těžby ze severomořských ložisek se má tato závislost ještě zvýšit. Proto je životně důležité, aby exekutivy evropských zemí už dnes věděly, kdo má pravdu – zda špičky Gazpromu, který pochopitelně chce prodávat a proto se musí předvádět jako důvěryhodný obchodní partner, nebo skeptičtí nezávislí odborníci, jejichž předpovědi se většinou naplňují. Rusové uvádějí těžitelné zásoby celkem ve výši 48 biliónů m3, zatímco ASPO celkové zásoby 43 biliónů m3, z nichž je ve skutečnosti těžitelná jen těžko odhadnutelná část.
Obtížnost klimatických i geologických podmínek severní Sibiře a Severního ledového oceánu, kde se dnes těžené i přepodkládané zásoby nacházejí, je pro laika jen stěží představitelná. Rusové se pochopitelně příliš nechlubí tím, jak investičně a technicky náročné je hledání a otvírání nových plynových polí a kolik času promarnili v důsledku ekonomické krize doprovázející kolaps SSSR v 90. letech nebo prostě kvůli přetrvávajícímu všeobecnému ruskému nepořádku.

Rusko obecně a Gazprom zvlášť dělají směrem k Evropě stále větší ramena a dodávky zemního plynu v tomto postoji hrají hlavní roli. Málokdo však ví, že Gazprom na území Ruska těží zhruba 550 mlrd m3 plynu ročně, což tak tak pokryje vlastní spotřebu Ruska. (Nebudeme zde rozebírat strukturu spotřeby a především nebetyčné plýtvání v ruském průmyslu i domácnostech – ztráty v důsledku nehospodárnosti se odhadují na desítky procent a vlastně je nikdo není schopen ani spočítat.) Těch 80 mlrd m3 ročně, které Gazprom dodává do Evropy, tak musí získávat někde jinde. Nakupuje je v bývalé sovětské Střední Asii (především v Turkmenistánu, Uzbekistánu a Kazachstánu) a kouzlo jeho firemních (tedy i ruských erárních) horentních zisků spočívá v tom, že nakupuje za 65 USD za 1000 m3, zatímco do západní Evropy prodává za cenu až 250 USD. (Jen za 2. kvartál 2007 dosáhly tržby Gazpromu těžko představitelných 21 miliard USD.) Není sporu o tom, že takto šroubovat ceny si Gazprom může dovolit jen díky tomu, že na začátku všech plynových potrubí ve směru východ – západ, která končí v Evropě, se nikdo jiný než Gazprom nenachází.

V poslední době se však objevily nové skutečnosti, v jejichž světle se Gazprom čím dál více jeví jako kolos na hliněných nohách. Rusko na jeho úspěchu postavilo nejen svou evropskou, ale i vnitřní politiku. Putin je mezi lidem populární především díky ráznému skoncování se zmatky doprovázejícími kolaps 90. let a udržení stabilních dodávek plynu pro ruský průmysl i domácnosti je v tomto ohledu klíčové. Od r. 1991 však otvírání nových ložisek i investice do plynařské infrastruktury váznou, takže po roce 2010 by mohlo být zle. Proto je součástí Medveděvovy presidentské kampaně také slib investovat do této oblasti 420 mlrd rublů.

Se středoasijskými dodavateli plynu je však větší potíž. Hlavně Turkmenistán se pravděpodobně řídí zásadou „slibem neublížíš“ a podle všeho nasliboval Číně a Íránu dodat víc plynu, než vůbec dokáže vytěžit. Gazprom i Putin sice ujišťují, že s Turkmenistánem je uzavřena smlouva na 25 let a že Rusko své závazky bude plnit, ale Evropa přece jen začala usilovat o diverzifikaci svých zdrojů, což v praxi znamená podporu i ekonomicky nesmyslným projektům plynovodů, které mají jediné kritérium podpory – aby vedly kudykoli mimo ruské území.

Středoasijské státy začínají zvedat hlavy. Snaha o vymanění se zpod vlivu bývalé koloniální metropole je pro ně přinejmenším stejně důležitá jako přísun dolarů do státních kas i na soukromá konta jejich obskurních autoritativních vládců. Jako přirozený spojenec a zároveň perspektivní cílová země pro budoucí export zemního plynu i ropy se jim jeví Čína, ochotná platit (na rozdíl od Gazpromu) tržní cenu za obě komodity hned a bez diskusí. Na nesmělé řeči amerických politiků o lidských právech reagují středoasijští diktátoři podrážděně. Dobře vědí, že Čína disponuje dostatkem peněz, které je ochotna směnit za čím dále vzácnější energetické suroviny, zatímco USA jsou největšími dlužníky Číny. Čínsko-středoasijské těsné vztahy proto mohou v blízké budoucnosti zamíchat geopolitickýcmi kartami více, než se může zdát, a těmi, kdo budou tahat za kratší konec, se snadno mohou stát (i když každý z jiných důvodů) Rusko i USA.

V naznačené situaci by normální člověk čekal, že energetika a energetická bezpečnost státu se velice rychle stanou hlavní starostí české vlády, firem, měst a obcí i velkých médií. Konec životnosti elektráren ČEZu je na dohled, nejpozději v roce 2015 česká poptávka po elektřině překročí tuzemskou nabídku a dvě ze tří českých domácností topí ruským zemním plynem. Proto se zdá naprosto neuvěřitelné, co se objevilo na zpravodajskýczh serverech v polovině února: Státní ČEZ se nedohodl se soukromou Mosteckou uhelnou společností (MUS), protože pp. Koláčkovi a Tykačovi bylo 28 miliard Kč za odprodej firmy málo. Proto ČEZ vzdal snahu o stavbu nové uhelné elektrárny a – světe div se – chce začít stavět plynové elektrárny. Jednu v severních Čechách, dvě v Maďarsku, jednu na Slovensku a jednu dokonce v Rusku. MUS se naopak začala domlouvat s německým E.ONem o tom, že severočeské uhlí bude dodávat pro jeho plánovanou elektrárnu, přičemž o tom, kde by ji E.ON postavil, se pro jistotu raději nemluví.

Naskýtá se proto dost otázek, a to takových, které by měly směřovat na předsedu vlády, na příslušné ministry, na zástupce státu v ČEZu, a pokud jde o vytápění domácností, i na městské a obecní samosprávy.

Není mi jasné, jak ty elektrárny v cizině vyřeší nedostatek elektřiny v ČR, ale zato chápu, že se mohou stát zdrojem zisků, z nichž bude možno vylepšovat soukromá konta členů představenstva a dozorčí rady ČEZu (zvlášť generální ředitel Roman patří po výplatě odměn za loňský rok k těm nejpotřebnějším). Není mi sice jasné, proč se zástupci státu ve vedení ČEZu nestarají o budoucnost zásobování republiky elektřinou, ale rozumím tomu, že i partaje, jejichž jsou členy, si potřebují vylepšit obsah svých stranických kas, o soukromých prebendách, kvůli nimž ti dotyční šli do politiky, ani nemluvě. Nechápu, jak chtějí řešit hrozící energetickou krizi na základě zemního plynu, suroviny, která v té kritické době (2013 – 2015) bude ještě vzácnější než české hnědé uhlí. Nevím, co budou dělat odpovědní činitelé v situaci, kdy Rusko nebude mít dost plynu ani pro sebe a lidi budou mrznout v nevytopených panelácích, zato si umím představit, že ti, kdo za to dnes zodpovídají, už tou dobou budou natolik za vodou, že se nám budou moci smát odněkud z Baham, Seychel nebo jiných končin této planety, kde se netopí, jak je rok dlouhý.

Zároveň také chápu, že pozornost plebsu je nutno nasměrovat někam jinam. Proto se i nadále dá očekávat zvýšená aktivita loutkovodičů a intenzivní vrtění psy. Ale kdoví – třeba někdo vymyslí, jak ho transformovat v nějakou rozumnější formu energie…

(Převzato se svolením autora z Britských listů)

Přejít do diskuze k článku