V pasti mezi vodou a trhem

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/de/Troubky97-02.jpg/254px-Troubky97-02.jpgSeverní Moravu a Slezsko zasáhly silné deště a s nimi přišly povodně. Tak jako každý rok, chtělo by se říct. Povodně začínají být spíše než výjimkou pravidlem, nemine snad rok, aby někde velká voda nenadělala škodu. Ty současné udeřily ve stejných místech, jako velké povodně před 13 lety, které se tehdy zapsaly do povědomí lidí jako symbol zkázy. Letos to snad není tak hrozné, možná jsme ale již jen otupěli.


Stále častější povodně bude třeba vzít jako fakt a naučit se s nimi žít. Větru a dešti by snad ještě poručit šlo, ale vodě? Voda si sama hledá cestu, teče si, kudy chce. Hráze ji mohou na čas zastavit, ale její cestu nezmění a je-li jí hodně, žádná hráz nic nezmůže. Můžeme zkoušet s vodou bojovat za pomoci stovek a tisíců tun betonu, anebo můžeme zkusit se jí přizpůsobit a nestavět své domy a továrny vodě do cesty. Dnes, když sílu vody nahradila elektřina, by to již docela dobře možné bylo.


Je zde ovšem jedno velké ale: co s lidmi, kteří v záplavových oblastech nyní žijí. Někteří z nich přišli již podruhé v krátké době o všechno, na většině z nich je vidět, že nepatří mezi horních deset tisíc, nemají rozsáhlé peněžní zásoby a nemohou jen tak sáhnout do štrozoku a postavit a vybavit si nový dům. Pravděpodobně se tedy budou pokoušet klopotně opravit své stávající, vodou poničené domy a zůstanou v nebezpečné oblasti, s vyhlídkou na další povodeň za pět deset let, ale také možná za rok.


Zadlužení. Vyčerpaní. Bez možnosti odejít.


Jsou v pasti – z jedné strany voda, která jim dává najevo, že bydlí na špatném místě a měli by se přestěhovat, z druhé strany trh, které je jinam nepustí. Jejich nemovitosti jsou neprodejné, a když, tak za mizernou cenu. Pojišťovna jejich domy nepojistí, protože pracuje s náhodným rizikem, nikoliv s jistotou. Úspory velmi pravděpodobně nemají, protože je spolkly rekonstrukce po minulých povodních. Hypotéku jim nikdo nedá, protože nemají čím ručit, jsou finančně vyčerpaní a nepředstavují právě dvakrát bonitní a perspektivní klienty. Pokud stály vodě v cestě továrny, nebyly ušetřeny ani ty. A není jisté, zda v továrnách, ve kterých lidé pracují, bude obnovena výroba, protože důvody pro provozování továrny jsou všechny možné, jenom ten, aby si lidé mohli vydělat, mezi nimi chybí.


Bylo by rozumné opustit záplavové oblasti a jít vodě z cesty. Jistě, že někteří chtít jít nebudou, protože jsou tam doma, mají vztah k tomu místu, ale jiní by třeba i šli – kdyby mohli.  Jenže kam mohu jít? Kde na ně čekají s otevřenou náručí? Kamkoliv přijdou, budou na ně koukat jako na ty, kteří jim berou práci, nebo skrz prsty jako na protekční, protože bez pomoci státu by se to stěhování neobešlo, protože sami na to, aby si vybudovali novou existenci jinde, mít nebudou. A když jim stát pomůže, najde se dost hlupáků, kteří jim budou závidět, že dostali peníze nezaslouženě, za nic.


Lidé postižení povodněmi jsou v nezáviděníhodné situaci, sevření mezi živlem a systémem. Jsou bezbranní a odkázaní na pomoc druhých, bylo by proto snadné na ně zapomenout a nechat je napospas, ať se protlučou, jak umí. Snadné ale není totéž, co správné. Mělo by se jim pomoci a jedním ze způsobů, který navíc může situaci alespoň částečně řešit do budoucna, by bylo pomoci jim přestěhovat se někam jinam, kde budou před vodou v bezpečí. A zde by měl nastoupit stát či kraj a začít konat. Je třeba vytipovat nové lokality, možná založit nové obce, zpracovat povodňové mapy, vyhlásit stavební uzávěry a zajistit nové domy, či byty. A pokud jim bude někdo závidět? Má možnost koupit jejich vyplavený dům a zkusit si, jaké je to „terno" žít v záplavové oblasti.


Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku