Válečné hry, aneb jak chutná moc

http://image.gamespotcdn.net/gamespot/images/2005/298/reviews/919352_20051026_790screen004.jpgVleklá diskuse o použití jaderných zbraní (díky níž jsem se dozvěděl, že použití jaderných zbraní je nejenom vysoce racionální, ale v rámci pro ten případ speciálně zkonstruované etiky i zcela mravné) mi připomněla, jak jsem kdysi, v dřevních dobách PC, hrál hru Civilization. Udělal jsem tehdy zkušenost, která je, na rozdíl od poněkud akademické debaty o bombardování Hirošimy, nejenom zcela konkrétní, ale řekl bych, že i poměrně dobře sdělitelná. A tématu použití jaderných zbraní se přímo dotýká.

Civilization byla klasická tahová strategie, ve které hráč získával zdroje, budoval, vynalézal a dobýval. Jejím specifikem byla existence veřejného mínění, jehož nespokojenost měla negativní dopad na úspěšnost hráče, bylo si jej však možno koupit tím, že hráč přesměroval část finančních příjmů do blahobytu populace.

Pokud hráč chtěl, mohl mít v pozdějších fázích hry k dispozici i jaderné zbraně. Veřejné mímění z toho sice nadšené nebylo a v případě jejich použití přímo šílelo, ale k dispozici byly.

Po nějaké době poměrně intenzivního hraní jsem umělou inteligenci hry již slušně „válcoval“, takže má ekonomická a vojenská převaha byla zcela nesouměřitelná s možnostmi protivníků a mému totálnímu vítězství nemohlo nic zabránit.

Nikoliv přesto, ale právě proto jsem v takové situaci používal jaderné zbraně. Nemělo to žádné vojenské (na zničení stejného cíle zcela postačovaly tanky, a někdy i pěchota) ani ekonomické (výroba balistických raket byla časově i zdrojově náročná) opodstatnění, přesto jsem je používal. Jen tak, z plezíru, pro zábavu, ze zvědavosti, co to udělá. Protože jsem mohl. Protože tak chutná moc.Čistý sadismus.

S veřejným míněním jsem si starosti dělat nemusel, prostě jsem ho uplatil.

Byla to sice jen počítačová, ale hráč byl skutečný (já). Je opravdu tak nepravděpodobné, že lidé, kteří rozhodují o použití skutečných jaderných zbraní proti skutečným městům, uvažují jinak? Tím spíše, že generálové ze své pozice o životě a smrti druhých rozhodují zcela běžně? A co politici, kteří přesvědčili voliče i sami sebe, že mají poslání, nebo že jsou přímo nástrojem božím?

Řeči o tom, že použití jaderných zbraní bylo racionální, nebo že v konečném účtu (sic!) zachránilo o x desítek tisíc životů více, než kolik si samo vzalo, jsou jen výmluvy lidí, kteří toto rozhodnutí nedělali, ale schvalují jej. Je to jen způsob, jak učinit akt války obecně platný a přijatelný i v době míru. Ti, kteří se tak rozhodli, to udělali prostě proto, že mohli. Protože mohli beztrestně pustit ze řetězu sadistu v sobě, kterého jinak pod tlakem výchovy a kultury drží zkrátka. Stejně jako já v té hře.

Že byla zrovna válka, je vysvětlení, nikoliv omluva.

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku