Po druhé světové válce vítězní spojenci věřili, že je důležité postavit čelné představitele zemí osy před soud, aby se zodpovídali za své zločiny. Je jedno, jak moc se člověk snaží nehledat podobnosti mezi roky 1939 a 2003, americká invaze do Iráku byla agresivní válkou, přesně tou, jejímuž opakování se norimberský tribunál snažil po roce 1946 zabránit. Vysocí představitelé americké vlády věděli, že Irák pro USA nepředstavuje žádné nebezpečí, přesto neustále mluvili o bezprostřední hrozbě Saddáma Husajna, jeho zbraních hromadného ničení a záplavě teroristů vypuštěných proti Americe a hřibovitých mracích na obzoru. A zároveň s tím zahájili tajnou „dlouhou válku“ proti teroristům, v níž mučili a zakládali tajné věznice. Americký lid a většina světa byla zahalena do lží a polopravd.
Mnozí Američané dnes proto soudí, že je třeba přední figury Bushovy administrativy označit za válečné zločince. Nejspíš se tak nestane, protože Barack Obama dává přednost „pohledu do budoucna“ namísto do minulosti, což je výmluva pro to, že se nechce čelem postavit zlu, které ve jménu Ameriky řádilo posledních osm let. Jedním z nejznepokojivějších aspektů tohoto Obamova postoje je ovšem zjištění, že strůjci válečných zločinů nejenže nebudou potrestáni, ale ve většině případů si naopak dokonce i polepšili.
George Tenet, ředitel CIA, který ukuchtil zpravodajské informace přesně podle zadání Bílého domu, je nyní profesorem diplomacie na soukromé jezuitské univerzitě ve washingtonském Georgetownu a vedle toho sedí ve výnosných správních radách obchodní banky Allen and Company, nadnárodní zbrojovky QuinetiQ a americké zbrojovky L-1 Identity Solutions. V roce 2007 výměnou za čtyři miliony dolarů sepsal své paměti „Uprostřed bouře“. Ironií je, že v něm přiznal, že USA neměly k útoku na Irák „žádný dobrý důvod“.
Tenetův náměstek James Pavitt, který byl přímo zodpovědný za program „rozšířených výslechů“, dnes šéfuje nadnárodní poradenské Scowcroft Group. Cofer Black, který stál v čele Protiteroristického centra CIA a byl tak přímo u mučení, je viceprezidentem bezpečnostního (čti žoldnéřského) koncernu Blackwater Worldwide a prezidentem jeho dceřiné společnosti Total Intelligence Solutions.
Condoleezza Riceová, která tak často mluvila o hřibovitých mracích, se s pověstí nejhorší prezidentské poradkyně pro otázky národní bezpečnosti a nejhorší ministryně zahraničí vrátila na Stanfordovu univerzitu coby profesorka politologie a nastoupila zároveň i do Hooverova institutu. Není divu, že jakmile studentům povolí otázky, zasypou ji kritikou jejích činů. Ona jim pak údajně vysvětluje, že po 11. září byla situace složitá, čemuž rozumějí všichni, nicméně dodává, že útok na Irák byl nejlepším způsobem, jak zničit Al Kajdu. A tomu už nerozumí nikdo. Člověk pak v duchu přemítá, čemu tak své studenty asi může naučit.
Paul Wolfowitz, Bushův náměstek ministra obrany považovaný mnohými za „intelektuální“ hnací sílu agrese proti Iráku, v současnosti působí coby vědec v neokonzervativním American Enterprise Institute. Zlatý padák, který mu Bush zajistil v podobě šéfovského křesla ve Světové bance, totiž splaskl poté, co se Wolfowitz snažil protlačit do čelních pozic banky i svou milenku. Jeho hlavní zástupce v Pentagonu Doug Feith se stal hostujícím profesorem na univerzitě v Georgetownu, profesura mu však obnovena nebyla. Sepsal memoáry „Válka a rozhodnutí“, z nichž se ale nestal žádný bestseller a na Amazonu ho dnes lze použitý koupit za čtyři dolary a 29 centů. Pokud trh o něčem může opravdu vypovídat, pak Feith trumfnul Teneta na celé čáře, neboť jeho paměti jsou k mání za 53 centů a poštovné.
Donald Rumsfeld a Dick Cheney jsou více méně na penzi, kterou si užívají na svých mnohamilionových sídlech v marylandském St. Michaels. Oba mají za sebou úspěšnou cestu vládních úředníků, kteří ze státní správy odešli do soukromého sektoru, vydělali si, a pak se do vlády zase vrátili, ovšem na mnohem vyšší pozice. Po službě pod Bushem starším Cheney vedl zbrojovku Halliburton a v roce 2002 svůj majetek uváděl kdesi v rozmezí 19 až 86 milionů dolarů. I během viceprezidenství dostával od Halliburtonu více než milion dolarů ročně „odstupného“. Rumsfeld zase v letech 1977 až 1985 řídil farmaceutickou firmu G.D. Searle, kterou pak koupila firma Monsanto, a vydělal na tom 12 milionů, než se později zapojil do dalších lukrativních byznysů. Cheney se v poslední době znovu dostává na televizní obrazovky svou plamennou obhajobou mučení i zákazu gay sňatků. Nynější ředitel CIA Leon Panetta na adresu Cheneyho nedávno podotkl, že má pocit, jako by si bývalý viceprezident přál, aby se USA staly terčem dalšího teroristického útoku a on tak mohl své mučení dostatečně ospravedlnit.
Bushův právník z ministerstva spravedlnosti John Yoo, který sepsal nechvalně proslulé memorandum povolující mučení, má dál svou právnickou licenci a jisté místo na právnické katedře Kalifornské univerzity v Berkeley. Pak tu máme samotného prezidenta G. W. Bushe. Je stále očividnější, že právě on osobně schválil politiku mučení a že právě on byl hnacím motorem války proti Iráku. On sám mezitím opustil politicky líbivou roli farmáře osekávajícího keře na svém ranči v Texasu a přestěhoval se do luxusního příbytku v Dallasu. Za přednášky ve své tradičně lámané angličtině si říká 150 tisíc dolarů za kus.
A nakonec jsou tu pohunci Bushovy administrativy, zbrojnoši, kteří lili lidem do nosu vodu, a lékaři, kteří mučení jen přihlíželi. Jistě, někteří odešli do penze, ale další úspěšně pokračují ve své kariéře. Leon Panetta dal jasně najevo, že nikdo, kdo „jen poslouchal příkazy“, nebude potrestán, což je argument, který soudci v Norimberku neuznávali.
Takže, nikdo není vinen a nikdo není potrestán. Naopak, každý byl za službu své zemi štědře odměněn. Jak chápat, že ambiciózní lidé neváhají rozpoutávat války a ve jménu strýčka Sama mučit lidi? Je to tím, že vědí, že nikdy nebudou za žádný svůj čin pohnáni k zodpovědnosti a že se jim naopak dostane štědré odměny, kterou považují za zaslouženou. Dokud nezničíme tuto kulturu prostřednictvím nějaké obdoby Norimberského tribunálu, zůstanou Spojené státy dál zemí, kterou svět zcela správně odsuzuje za to, že všem okolo přednáší o lidských právech, zatímco sama se těmito principy neřídí.
Philip Giraldi je bývalý pracovník CIA, působí v American Conservative Defense Alliance. Text byl publikován na serveru antiwar.org
Literární noviny
Převzato z Czech Free Press
