Přibližme si tedy atmosféru země, v níž možná díky petrodolarům, přitékajícími do bezedné státní pokladny, opět zvítězí „Socialismo del Siglo XXI.“ Huga Cháveze Fríase. Ekonomika země stále ještě stojí také na soukromém podnikání a hospodaření, i když právě nyní lze říci, že řady Chávezových odpůrců rostou zejména v barrios, předměstích, v nichž žijí právě ti lidé, které kdysi hodlal svým programem oslnit – místo toho jim však někdy spíše vytřel zrak.
Tématem všech voleb v alespoň částečně svobodných společnostech jsou neodmyslitelně i aféry. Ty, které jsou pečlivě fabrikované, nebo naopak skutečné, dokládající zlořád, panující v té či oné oblasti národního života. Ve Venezuele byla předzvěstí blížících se voleb aféra "pudreval", jejímž protagonistou byla sesterská firma státního koncernu Petroleos de Venezuela, S. A. (PVDSA), která je z Chávezová rozhodnutí orientovana na import potravin z Argentiny a Brazílie přes prostředníky. Sousední Kolumbie, s níž byla předtím realizována většina obchodu s touto komoditou, byla povinně za dob prezidentství A. Uribeho mimo hru, a tak se lodní náklady vozily přes celou Ameriku do dvou přístavů na karibském pobřeží. Přístavů, které nebyly kapacitně vybaveny na přesměrování obchodu a navíc podléhaly zákonům a vyhláškám, z nichž nejzhoubnější se ukázala ta o "racionamientu", úsporném nakládání s elektrickou energií. Denní vypínání proudu u chladicích boxů a kontejnerů ve výsledku znamenalo, že 130 000 tun potravin (dvoutýdenní spotřeba šestadvacetimilionového národa) podlehlo ještě ve skladech zkáze. To ještě caracaský režim uhrál.
Horší bylo, když v půli léta přinesly ústřední deníky El Universal a El Nacional fotografii ústřední márnice hlavního města, v níž se nacházely desítky těl – také mimo jakékoli boxy. Státní moc, mající za to, že za věcí jsou lidé Antonia Ledezmy, starosty oblasti o rozloze 2 tis. km2 a s 6 miliony obyvatel, který je tvrdým, ale řádně zvoleným odpůrcem Huga Cháveze, zakázala jakékoli publikace fotografií a údajů. Což přirozeně znamenalo, že druhý den byly caracaské noviny plny údajů o tom, že v roce 2009 bylo, podle Národního statistického úřadu (INE) v zemi spácháno 1 480 349 loupežných přepadení, ale především, 19 133 vražd a 46 únosů civilních osob denně.
Z těchto 19 133 vražd bylo 15 191 spácháno střelnou zbraní, a v 81,13 % případů byli usmrceni muži, mezi téměř devatenácti procenty žen byly nejčastěji usmrcovány ženy ve věkové skupině 25 – 44 let. Venezuela má podle statistiků incidenci 75 vražd na každých 100 000 obyvatel, zatímco sousední Kolumbie "pouze" 32 a Chile 1,49 vraždy na 100 000 obyvatel. Pokud jde o města v Latinské Americe, je první Caracas se 200 vraždami na 100 000 obyvatel, Bogotá v sousední Kolumbii se "drží" na 22,5 vraždách, a Sao Paulo v Brazílii, které má nejhorší celobrazilský průměr, dosahuje 14 vražd na 100 000 obyvatel. Pokud jsou srovnávány údaje INE a OVV (Observatório Venezolano de Violencia), došlo ve Venezuele v letech 2007 – 2009 k 43 792 vraždám s kriminálním podtextem, zatímco v Iráku, podle téže metodiky Iraq Body Countu za stejné období tří let k 40 627 vraždám kriminálního (nevojenského) původu.
Vysoká neobjasněnost vražd ve Venezuele vedla především ke změně stylu chování celé populace během velmi krátkého období. Lidé se zásadně neprocházejí v parku, pobyt v ulicích je omezen zejména na dobu před setměním, neboť poté (v tropech noc přichází rychle) nastává absolutní tma. Racionamiento znamená, že se téměř nesvítí, potažmo, celé čtvrti jsou vypínány, a do noci svítí jen odlesk televizorů a PC, běžících v občanských bytech několika šťastlivců na baterie z golfových vozíků. I Chávezův přítel a životopisec J. Kozloff z CounterPunche konstatoval, že policistu v Caracasu na ulici neuvidíte.
Ač nám kabinetní sociologové neustále přihřívají na talíři svoji nevábnou pochoutku, podle níž jsou lidé v obchodních centrech jako v chrámech soudobého konzumu, opak je pravdou. Korzování rodin není ničím víc, než potřebou zdržovat se na čistém, klimatizovaném ale především bezpečném místě, kde vás hlídají oči i ruce desítek bezpečnostních pracovníků na každém patře a v každém obchodě. Nejste-li apriorním cílem něčí vendetty, pobyt v obchoďáku může být relaxující, na rozdíl od nebezpečné ulice, nebo jiného, leckdy nečistého veřejného prostranství. Obchodní střediska tak plní funkci, pro kterou nebyla realizována, ale kterou vítají, protože každý takový návštěvník je potenciálním zákazníkem.
Můžeme si s Kozloffem položit otázku, proč těch policistů venku na ulicích (kromě tajných), je málo. Musí to tak být, tvrdím já, nikoli Kozloff. V Caracasu totiž působí přes 70 velkých gangů a stovky těch malých o počtu členů do 12 osob. Často se pohybují na motocyklech (oblíbená značka – BMW), a jak oni sami říkají – jsou poslední linií Chávezovy obrany. Pětisetčlenný gang Lina Ron Motorizados zhruba před rokem s 350 stroji a granáty se slzným plynem zaútočil na sídlo Globovisión, televizní stanice kritické k Chávezovi, aby "ukončil její štvavé vysílání". Lina Ronová, obstarožní obtloustlá odbarvená blondýna (dámy a paní prominou) je aktivní členkou PSUV, strany Chávezových socialistů, a v červeném stranickém dresu je vidět velmi často na akcích PSUV, pokud je sama nepořádá. Lidové shromáždění s Linou Ronovou pod heslem „Con Chavez todo, sin Chávez nada“ (s Chávezem vše, bez něj nic) doplňují lidé z gangu La Piedrita, městští Tupamaros a další. Kriminalita "dole" je ovšem možná jenom díky kriminalitě "bílých límečků", tedy lidí "nahoře". To pak běžní lidé nazývají revoluci místo "revolución" pojmem "robolución" (robo=loupež), čili "krádežnictví".
My zde v srdci Evropy víme, o co jde, a tak připomeňme alespoň causu těchto dní: takzvaný "Případ uruguajských domků“. Případ montovaných domků pro Venezuelu začal tak, že 12 000 řekněme "tropických OKÁLů" objednala pro nemajetné lidi postižené hurikány ropná společnost Petroleos de Venezuela S. A., a to v roce 2005 s konečnou realizací v roce 2008. Uruguajská firma měla dodat komplety, postavitelné na základovou desku, a výkresovou dokumentaci. Fondo Bolivar Artigos zatlačil, kromě ropného gigantu, na ministerstvu pro výstavbu, a Banca Nacional de Vivienda y Habitat (BANAVIH) dostala příkaz profinancovat kontrakt v ceně 155,47 mil. USD s tím, že uruguajské straně bude poskytnuta záloha, čili "anticipio financiero" ve výši 45,47% celkového smluvního plnění. Slovy Clodosbalda Russiána, šéfa venezuelského NKÚ, „de 12 mil viviendos prefabricados comprados solo 11 fueron construidos“ (z 12 tisíc domků bylo pouze JEDENÁCT postaveno) přičemž „debieron ser terminada con material nacionales venezolano, pues la contratista no había recibido ningún kit completo“ (musely být dokončeny z domácího materiálu, neboť smluvní strana – venezuelská – neobdržela ani jeden kompletní domek). Znalci místních poměrů říkají, že nakonec jistě dotace do stavebnictví míří, jenže 6,4 mil USD je tak na domek na Key Biscayne pro Chávezovy druhy a podruhy. Ale nakonec i oni mohou být obětmi "politického hurikánu", a pak je skrovné přístřeší pro ně opravdovou záchranou…
Věc je zřejmě v dlouhodobém šetření…
Pikantní je ovšem vyjádření Clodobalda Russiána pro provládní noticias24.com: „…en Venezuela existen menos niveles de corrupción que en otros países del mundo. GRACIAS a la HONESTIDAD de la JEFATURA de Gobierno! (ve Venezuele je méně stupňů korupce než v jiných zemích světa, díky ČESTNOSTI VEDENÍ STÁTU). Má pravdu. Krade se jen dole a nahoře či spíše dole tak, jak nahoře je ukazováno, že krádeno být může. Je toto ona čestnost, honestidad, která žene korupčníka k tomu, že rozestaví jedenáct domků (11 989 přitom postavit nemíní)? Možná. Mohl přece v Uruguaji vybrat zálohu a poté zlikvidovat firmu? Mohl. Mohl nakonec prohlásit, že peníze nedorazily, byly směrovány na jiný účet než smluvní atd.? Mohl. Vida, neudělal to. Dodal jedenáct polotovarů, a všem ve Venezuele zamotal hlavu.
Vraťme se ale ještě ke gangsterce Lině Ronové a jejímu „S Chávezem vše, bez Cháveze nic“. Tak totiž vypadá i volební šance státníka a jeho lidí. Vše, nebo nic. Pro Cháveze, alter ego Bolivara dneška, je ovšem vše ničím.
Foto: zdroj
