Dne 21. července 2011, zhruba v deset ráno světového času skončila budoucnost lidstva. V takovém tónu se alespoň nesou mnohé domácí i zahraniční komentáře na téma posledního letu raketoplánu Atlantis, jímž se uzavřela jedna slavná kapitola kosmických letů s lidskou posádkou.
Neforemná postava nasoukaná v bílém skafandru na pozadí vesmírné tmy je už dlouhá desetiletí mocným symbolem schopností, vizionářství a pokroku lidstva. Česko-slovensko-americká šlépěj Eugena Cernana, posledního muže na Měsíci, je dosud nejvýše položeným táborem, jaký lidstvo rozbilo na své horolezecké výpravě z rovinatých plání východní Afriky na vrcholek zahalený v mracích.
Vesmírné lety přišly na svět předčasně
Není divu, že podobně symbolickým dojmem působí i rozpočtová smrt raketoplánů. I já, dlouholetý fanda vědeckofantastična, technologií a vesmírného průzkumu, jsem uronil symbolickou slzu. V žádném případě si ale nemyslím, že jde o konec budoucnosti, že odvracíme zrak od dalekých horizontů k banálním tahanicím tady na Zemi. Narozdíl od jednoho ze svých oblíbených kolegů blogerů Stanislava Komárka se nebojím, že nám hrozí osud středověké Číny, která upustila od zámořských cest, a v důsledku toho podlehla stagnaci a úpadku. Nemyslím si totiž, že konec raketoplánů je zároveň definitivním koncem člověka ve vesmíru. Coby rozený optimista pevně věřím, že projekt kosmických letů s lidskou posádkou, nadopovaný hektolitry studenoválečných dolarů, jen předběhl celý zbytek vědeckotechnologického pole o celé světelné roky a teď holt bude muset počkat, až jej ostatní dohoní.
Analogie se středověkou Čínou je sice svůdná, ale k pilotovaným kosmickým letům podle mého nesedí. Mnohem příhodnější se mi zdá osud takzvaného analytického stroje. To byl – tedy alespoň na papíře – vůbec první programovatelný víceúčelový počítač na světě. Brilantní anglický vynálezce Charles Babbage mu věnoval třicet let svého života a nemalé prostředky. Byl to nesmírně složitý přístroj, který měl fungovat na principu děrných štítků a operační paměti a měl zvládat složité výpočty všeho druhu. Potíž byla v tom, že Babbage na něm pracoval v polovině 19. století, a když roku 1871 zemřel, zůstaly po něm jen technické výkresy. Babbage si zkrátka a dobře ukousl příliš velké sousto, dal si za cíl něco, co začalo být proveditelné až o sto let později. V éře uhlí a páry stavěl stroj, který patřil do věku elektroniky. Myšlenka víceúčelového počítače musela počkat, až ji dohoní Teslův střídavý proud a de Forestova trioda a další inovace, a teprve pak se mohla znovu rozběhnout vpřed, tentokrát se jmenovkou ENIAC na zádech.
Na Měsíci už jsme byli, teď do drogerie na slevy
Sen o pilotovaných kosmických letech je takovým soudobým analytickým strojem. Ať už jde o projekty jako Mercury, Gemini, Apollo, Mir, ISS nebo právě raketoplány, lidstvo jim obětovalo obrovské prostředky a desítky let (nemluvě o zmařených životech), ale těžby nerostů na Měsíci nebo kolonizace Marsu se v nejbližších desetiletích zkrátka nedočkáme. Jistě, související výzkum přinesl své lékařské či textilní plody, o tom žádná, nabízí se však otázka, co bychom si za ty hromady peněz, které pilotované lety od 12. dubna 1961 už spolykaly, asi pořídili, kdybychom je investovali do vývoje nepilotovaných sond, satelitů, teleskopů nebo třeba přímo do medicíny či textilních technologií (pro představu, jen NASA za celou dobu své existence „spotřebovala“ zhruba 800 miliard dnešních dolarů, z čehož si pilotované lety ukously podstatnou část).
Rozumím tomu, že se příznivci kosmonautiky mračí nad „přízemností“ obyčejných lidí, které zajímají spíše slevy na šampony, jak to vyjádřil profesor Komárek, než tajemná hudba sfér. Jenže je třeba mít na paměti, že jsou to právě obyčejní lidé, středostavovské vrstvy, kdo financuje velkou většinu veřejných rozpočtů, a že o čtyřicet procent levnější šampony kupují právě proto, že právě těch čtyřicet procent příjmů jim na daních vezme stát. Není pak divu, že se jim nechce platit za dobrodružné poskakování po Měsíci, když se doma drolí cesty, rozpadají mosty, omezuje zdravotní péče a policisté jsou buď nedoplacení, nebo podplacení.
Vždycky je co draze dobývat
Rozhodně netvrdím nic tak hloupého jako „do vesmíru poletíme, až na to budeme mít“. Jsem přesvědčen, že se jednou dočkáme nevídaného boomu pilotovaných letů, skutečné kosmické revoluce, která změní lidstvo ještě radikálněji než revoluce počítačová. Kdy přesně to bude, to si netroufám odhadnout, každopádně si ale budeme muset počkat na revolučně nižší cenu za vynesený kilogram, rychlejší a efektivnější systémy pohonu, praktickou a ekonomickou využitelnost nejbližších vesmírných těles a možná i první zárodky reálných teraformačních technologií. A pokud nám mezitím bude scházet nějaký velkolepý, jednotící a nekřesťansky drahý vědecký úkol, možností máme nepočítaně. Vrhnout se můžeme třeba na jadernou fúzi nebo lék na rakovinu.
Legendární ruský fyzik Konstantin Ciolkovskij řekl: „Země je kolébkou lidstva, ale v kolébce nelze žít věčně.“ Svatá pravda, jenže brát tříměsíční nemluvně z kolébky a učit je chůzi je prostě ztráta času.
Převzato z blogu autora na Aktuálně.
