O rodicí se vládě se totiž ani nedá říct, že by šla tunelářům, korupčníkům a zlatokopům na ruku, protože ona byla přímo ustavena k tomu, aby prosazovala jejich zájmy. Její program je prostý: privatizace zbývající veřejné sféry a přihrání miliardových, zákonem garantovaných a státem vynucovaných příjmů klientskému soukromému kapitálu, jak o tom svědčí plány na vytunelování důchodového či zdravotního systému.
To vše provázeno radikálním omezením práv a svobod občanů, které nebude ani tak legislativní, jako systémově-reálné, neboť v důsledku snižování sociálně-právní ochrany zaměstnanců a středně a nízko příjmových skupin obyvatelstva – tedy demontáže sociálního státu – se z valné většiny národa stanou rukojmí zaměstnavatelů a úředníků, závislé na jejich libovůli (která bude jistě podmíněna patřičnou poslušností a úslužností).
Podnikatelé se již nyní těší na další snižování standardů, které budou muset dodržovat, a rozšíření možností přenášet riziko a náklady na zaměstnance a místní komunity, a další formy externalizace.
Extatická pravicová radost nad tím, že vláda konečně „vezme socky a darmožrouty u huby", však zřejmě nebude mít dlouhého trvání, protože první, kdo důsledky restriktivních a ve svém důsledku inhibičních úsporných opatření pocítí, budou drobní živnostíci, kteří přijdou o zákazníky a klesne jim obrat, protože zatímco podporovaní bohatí svoji spotřebu nezvýší, poptávka o část příjmu připravených a vyšší DPH tísněných neprivilegovaných poklesne, tím spíše, že v důsledku „pokrokářských" opatření typu zavádění a zvyšování poplatků za cokoliv (zejména za zboží a služby s minimální elasticitou poptávky) budou všichni od střední třídy dolů nuceni vytvářet si finanční rezervy, a tedy omezovat již tak podvázanou spotřebu.
To samozřejmě nic nemění na tom, že monopolisté, hegemoni trhu a předem určené korporace (nejlépe s akciemi na jméno) budou na připravovaných opatřeních velmi profitovat, a zkrátka určitě nepřijdou ani ministři (a poslanci, na tyto obětavé hrdiny budování státu bychom neměli zapomínat), kteří se obětovali a vzali na sebe odpovědnost.
A propos… „bereme na sebe odpovědnost" jsou slova staronového ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, kterým by se člověk musel smát, kdyby nevyznívala tak zlověstně. U všech všudy, jakou odpovědnost na sebe politici berou? Plánovaná opatření na vlastní kůži nepocítí, a nic horšího, než že nebudou znovu zvoleni, jim nehrozí, protože nepříjemných otázek, natožpak trestního stíhání, se bát v žádném případě nemusí. A mají dost dlouhou dobu na, aby se hmotně zabezpečili z veřejných peněz.
Personální složení nové vlády je vůbec kapitola sama pro sebe. Ze všeho nejvíce připomíná polopatickou ilustraci dvou rčení: pachatel se vrací na místo činu a udělat kozla zahradníkem. Ostatně, proč si nevzít tu ostentativně buržoazní partičku na paškál jednoho po druhém:
Začněme u premiéra Petra Nečase. To je „smějící se bestie", muž, který vám s úsměvem na rtech (nepochybně upřímným) klidně podřízne krk. Samozřejmě obrazně, bílý límeček by si něčím tak vulgárním nikdy ruce neušpinil. On vám vezme podporu v nezaměstnanosti jako trest za vaši lenost a neschopnost, nebo vás coby parazitujícího invalidního důchodce pošle pracovat (což samozřejmě skončí malou osobní tragédií, která nebude jeho problém, nehledě k tomu, že všichni musíme přinášet oběti, že?).
Mrazení v zádech vyvolává jméno ministra obrany Alexandra Vondry, horlivého propagátora radaru v Brdech, který se nikdy netajil tím, že za své poslání považuje prosazování zájmů USA v Evropě a navedení ČR na dráhu amerického satelitu. Pokud jste toužili zažít, jaké je to být kolonií, budete mít jistě příležitost.
Tím spíše, že staronovým ministrem zahraničí se stane Karel Schwarzenberg, který během svého minulého „pontifikátu" podepsal smlouvu o radaru (která nebyla nikdy vypovězena, pouze nebyla naplněna). Počínal si přitom s přezíravou grácií vladaře, pro kterého je většinové mínění občanů jen krákáním vran, protože občané nemají co se starat o to, co dělá jejich vláda, a už vůbec jí to toho nemají co mluvit. Osoba Karla Schwarzenberga garantuje, že se Česká republika stane přičinlivou servisní organizací USA a Izraele. To v lepším případě. V tom horším se staneme nástrojem nikým nevolených a nekontrolovaných soukromých elitních klubů, jichž je pan Schwarzenberg členem.
Dokončit rozdělanou práci a vyprázdnit státní kasu do nenasytných kapes soukromých bude úkolem ministra financí Miroslava Kalouska (dalšího lumpa vracejícího se na místo činu), vzorného hospodáře, který svojí brilantní fiskální politikou, kdy ignoroval světovou finanční krizi v době, kdy už ji brali vážně i v Číně, a státní rozpočet založil na očekávání růstu v dobách všeobecné deprese, dokázal vyrobit rekordní rozpočtový schodek. Třešničkou na dortu je jeho angažmá snad na všech velkých tunelech, zejména v gesci ministerstva obrany, co se jich u nás za posledních patnáct dvacet let nadělalo.
Ministrem spravedlnosti bude Jiří Pospíšil, s poslední doby známý jako „Viktor čistič" z plzeňských práv, jinak rovněž jeden z těch, kteří se vracejí na místo činu.
Ministrem životního prostředí se má stát Pavel Drobil, jedna z „nových tváří". Bude zajímavé sledovat, zda jeho hlavním úkolem na MŽP náhodou nebude nepřekážet developerům.
Na tajuplné ministerstvo s velkým rozpočetem, ministerstvo průmyslu a ochodu, zamíří Martin Kocourek. Vzhledem k tomu, že býval poradcem Václava Klause, a že Václav Klaus v okolí dvou kilometrů kolem sebe nesnese nikoho, kdo by mu byť jen náznakem oponoval, je jasné, jakou politiku bude nový ministr prosazovat.
Zemědělství bude řídit Ivan Fuksa, pravá ruka Miroslava Kalouska. Bude zřejmě velmi obletovaným mužem v pozadí, protože drží v ruce nůž k porcování tučného vepře v podobě Pozemkového fondu a Lesů české republiky.
Na zdravotnictví míří jistý Leoš Heger, muž zatím nepříliš známý*, na kterého však možná nikdy nezapomeneme (zdravotnictví je jednou z kořistí, na které má koalice se svými sponzory políčeno).
Ministerstvo práce a sociálních věcí připadlo Jaromíru Drábkovi, kdysi prezidentu Hospodářské komory. Kozel zahradníkem jako když vyšije. Konečně matky samoživitelky poznají, zač je toho loket. Jaké tempo růstu chudoby si asi stanovil za svůj osobní cíl?
Kulturu bude řídit hokejový fanoušek a funkcionář, posluchač Kabátů a bývalý „ukomunista" Jiří Besser. To by v tom byl čert, aby kulturní obec ještě sama ráda neuznala, že nejlepší ministerstvo kultury je žádné ministerstvo, a že kvalitu zajistí jen a pouze komerce.
Ministrem dopravy bude Vít Bárta, faktický architekt a tahoun politicko-podnikatelského projektu Věci veřejné, velmi úspěšný muž v kanonicko-pravicovém slovy smyslu, tj. člověk, který umí vydělávat peníze a nezatěžuje se přílišnými okolky. Za něj se zřejmě dočkáme „liberalizace" drah, což bude v praxi znamenat, že soukromé firmy budou vydělávat na lukrativních spojích a na státní České dráhy zbude prodělečná dopravní obslužnost malých obcí a odlehlých oblastí, která je dostane do ztráty a připraví tak záminku k jejich privatizaci.
Opravdovou lahůdkou je investigativní novinář s nezaměnitelnou dikcí Radek John na postu ministra vnitra. Poučen vlastní kontroverzní minulostí bude jistě velmi dobře vědět, jak zametat kauzy pod koberec a mařit vyšetřování případů „osvobození majetku ze státního či veřejného vlastnictví". Nehledě k tomu, že faktickým vládcem ministerstva bude zřejmě někdo úplně jiný, totiž podnikatel v bezpečnosti a stranický kolega Vít Bárta, schovávají se na ministerstvu dopravy.
Josef Dobeš na ministerstvu školství se tváří jako neznámá šedá myš, ale pozor, nepodceňovat! Čeká na něj nejenom velká výzva v podobě zásadní reformy názvu ministerstva, ale především rozsáhlý sociálně-inženýrský experiment zvaný školné, což bude úkol náročný, protože bude třeba celý systém nastavit tak, aby studenty neodrazoval, ale naopak motivoval k braní si půjček na studium, přičemž je třeba zajistit, aby po skončení školy měli z čeho splácet, ale nemohli si přitom moc vyskakovat, čímž bude dosaženo žádoucího zhoršení vyjednávací pozice studentů při vstupu do pracovního procesu.
Na bohatém a štědrém ministerstvu pro místní rozvoj si bude návratnost své investice jistit významný sponzor Věcí veřejných Kamil Janovský. Pokud ještě nepatří mezi vzorné „úspěšnáky", po misi na ministerstvu si míst v síni slávy Úspěchu určitě zajistí.
Skoro to vypadá, že takto sestavená vláda se, co se škodlivého vlivu na stát a národ týče, může směle měřit s vládou Topolánkovou, kterou dost možná i trumfne, čímž se nemožné stane skutkem.A to ještě není nejhůře, protože se také docela dobře mohlo stát, že by ministrem zdravotnictví byl opět Tomáš Julínek. Ale dost možná že i v tomto případě platí, že optimismus je pouze nedostatek informací.
Tak to je nová česká vláda. Nebo lépe řečeno: vláda nad Čechy. Co od ní lze očekávat? Že zprivatizuje co půjde, že drasticky oslabí vyjednávací pozici zaměstnanců a drobných podnikatelů, že zajistí lukrativní super-kšefty pro své sponzory a investory, a že zařídí utahování opasků pro ty dole, aby se ti nahoře mohli uchovat svůj blahobyt a rozmnožit své majetky.
Přežili jsme Branibory, přežili jsme jezuity, přežijeme i tenhle spolek bigotních liberálů. Ale bude do ošklivé. Hlavně pro ty dole, jejichž hlas není slyšet, protože si nemohou zaplatit média, a jejichž zájmy nikdo neprosazuje, protože se nejlépe vydělává na jejich bezmoci.
Převzato z blogu Tribun
* Pozn. edit.: Leoš Heger je bývalý ředitel Fakultní nemocnice HK, muž s velmi dobrou pověstí, manažersky velmi úspěšný a svými bývalými podřízenými oblíbený. V senátních volbách neuspěl, protože naskočil na špatného koně ve špatném okamžiku a jeho porážka od sociálně-demokratického kandidáta Drymla musela být pro něj těžkým traumatem, po neúspěchu nastoupil ve FN jako řadový pracovník na RTG oddělení. Jeho angažmá v TOP 09 je pro mne osobně nepochopitelné (těžko jsem chápal už jeho angažmá v ODS) a jeho kroky jako ministra zdravotnictví budu sledovat s velkým zájmem…
