Vlajki: Démonizace Srbů a studená válka s Ruskem

Říjen 30, 2009

emil-vlajkiProfesor Emil Vlajki je jedním z nejzajímavějších myslitelů novodobé jugoslávské literatury. Je autorem dvou desítek knih s tématikou politické filozofie. Deset let přednášel na univerzitě v Sarajevu, ale po vypuknutí jugoslávského konfliktu prchl na Západ.


V emigraci působil na univerzitách v Yale (USA), v kanadské Ottavě a posléze také ve Francii a Belgii. V současnosti přednáší na Fakultě politických a společenských věd v Banja Luce (administrativním centru bosenské Republiky Srbské) a na Filozofické fakultě ve východním Sarajevu.

O tomto spisovateli se tvrdí, že je pokračovatelem díla George Orwella a podle některých názorů jej dokonce překonal. Vlajki ale bohužel nepíše o nějakém fiktivním světě, je zcela konkrétní. Jeho životním dílem se stal rozpad rodné Jugoslávie. Vlajki je kacíř, který hodnotí dějiny nikoli podle slibů politiků a proklamací médií, ale soudí konkrétní činy a jejich důsledky. Je pečlivý, analytický a provokativní. Jeho slova působí v dnešní záplavě prefabrikované mainstreamové žurnalistiky jako výkřiky šílence. Ale tento pán je příčetný tak, že z toho až zamrazí. Po dvou desetiletích se ukazuje, že jeho práce měla smysl bezmála prorocký.

V rozhovoru s tímto výjimečným autorem, který udělala Branka Čulič pro analytický server srbskapolitika.com, se věnují především balkánské problematice. Bohužel tyto myšlenky sedí jak ulité i vůči pozadí naší postsametové kocoviny. Vlajki vidí ve východní Evropě klíč k branám Ruska, potažmo planetární dominaci, a z tohoto pohledu jsou osudy lidí na Balkáně i ve střední Evropě do značné míry paralelní.

 

Když jste sepisoval své kroniky rozpadu Jugoslávie, předem jste věděl, že Srbové se stanou hlavními obětními beránky. Co vám k tomu dalo důvod?

To nebyla nijak těžká předpověď. Když se USA staly jedinou světovou supervelmocí, měly jediného reálného konkurenta – potenciálně sjednocenou Evropu. Proces sjednocení bylo potřeba nějak zpochybnit. To se podařilo sérií balkánských válek, kde byli Srbové označeni za hlavního viníka. Bylo předem jasné, že Amerika, která vždy na Srby pohlížela jako na potencionální spojence Ruska, chce jejich zemi rozbít. Jednotné Srbsko je podle jejich vidění světa největší nebezpečí pro americké zájmy na Balkánu, ale znělo to tehdy nějak divně. Říjnový puč v roce 2000 vynesl k moci prozápadní a proamerické loutkové vlády v Bělehradě. Navzdory tomu, co všechno tato elita vykonala z nařízení Západu, a co se nazývá demokratizace, proces rozbití Srbska stále pokračuje na několik různých způsobů, ale vždy se stejným cílem: odebíráním území a zmenšováním země. Teď je na řadě opětovné určení autonomie Vojvodiny, kde se důsledně vše, co se nazývalo dosud srbským, nahrazuje přízviskem vojvodinské. Severorsbská Vojvodina vstoupila do tzv. procesu regionalizace, což dává legální podklad, aby na mrknutí "velkého bratra" vyžadovala samostatnost. Zkrátka – Srbové jsou v agonii, která je vede k sebezáhubě.

 

Bezmyšlenkovité srbské sebeobviňovaní, které mělo být vstupenkou do vyspělého světa, jste nazval „prostitucí a masochismem", proč?

Dneska už není potřeba dokazovat, že největší podíl na démonizaci Srbů byl lživý a vykonstruovaný proces ze strany Západu. Jako ne-Srb, ale Jugoslávec v srdci jsem nemohl koukat jak se lživě a beze studu ponižuje jeden z mých národů. Jsem bojovník, ne hrobař, na rozdíl od Srbů, kteří jak to vypadá, se vyžívají ve svém sebezničení. Bojoval jsem píšíc knihy a texty v kterých analyzuji stav v Jugoslávii a Srbsku za posledních dvacet let. Některé z těchto knih se staly důkazním materiálem Haagského tribunálu.

 

V devadesátých letech jste byl profesorem na kanadské univerzitě v Ottavě a vaše názory vás stály místo. Jak k tomu došlo?

Moje problémy v Kanadě začaly ve chvíli, kdy se tato země přidala k agresi vůči Jugoslávii, díky působivé mediální kampani ve prospěch války. Moje kniha Démonizace Srbů vyšla v roce 2001, kdy padly v New Yorku dvojčata. Po vzoru USA a jejich tehdejší hysterie, přijali také v Kanadě protiteroristický zákon a moje kniha se mohla stát ponoukáním k teroristické činnosti. Podtitulek knihy říká: Západní imperializmus, jeho zločiny, sluhové a lži. A to byla poslední kapka, která přelila číši. Odcestoval jsem po té  do Francie, kde jsem strávil několik let. Velká část mé práce o démonizaci Srbů, o Srebrenici a, samosebou, o chování srbských vládnoucích elit po 5. říjnu 2000, vyšlo v mnoha francouzských novinách a časopisech.

 

Ve své knize Nový totalitní pořádek a zničení Jugoslávie vydané v Kanadě jste napsal, že Slobodan Miloševič byl člověk inteligentní, ale bez vize. Jak se díváte na tezi, že je exkluzivním viníkem?

Přesnější než říci, že neměl vizi je, že neexistuje žádný státník na světě, který by mohl odvrátit to, co se nám tehdy stalo. Američané rozbili Jugoslávii ekonomickými embargy a bombami zničili Srbsko. Plány k tomu byly vypracovány už dvacet let před tím. On byl anglofil, proamericky orientovaný a pokoušel se taktizovat, aby mu hodili nějakou tu kost, třeba odstranění embarga. Ale když podmínky splnil, přišly nové a tak to šlo pořád dokola. Byl jsem Miloševičovým poradcem tři měsíce během jeho soudu v Haagu. Ptal jsem se ho, jak je možné, že ho lživými sliby pokaždé doběhli. Neměl na to odpověď. Ale ve hře s Američany neuspěli ani jiní, kteří se po Miloševičovi pokoušeli se o jinou politiku. Servilnost vůči Americe, coby jediná metodika dalších vlád, tu neplatí a nepomůže. Přesto je ve vztazích vůči USA vedle loutkových vlád po roce 2000 Miloševič gigant. On jako jediný na světě našel odvahu postavit se osmnácti nejsilnějším zemím planety. Kdyby vydržel ještě měsíc, NATO by se zhroutilo jako domeček z karet.

 

Psal jste o smrti a pronásledování srbských politiků. Ale tak nějak po svém.

Rok před smrtí Miloševiče jsem na internetu publikoval text s názvem – Praví vrazi jsou v Bělehradě – s podtitulkem – Jak zabít Miloševiče a proč. Když jsem s ním tehdy mluvil, řekl mi toto: Emile, když do mě nasázejí různé léky proti stresu, vysokému tlaku a další pilulky, potřebuji dvě a půl hodiny, abych se vůbec zvednul s postele. Miloševič byl takto, prakticky zabit. Stejně tak jsem v roce 2003, kdy byl zabit Džindžič, publikoval text – Roky nebezpečného života. V něm jsem psal, že exekutoři jsou ve skutečnosti prodlouženou rukou pravých vykonavatelů z řad „Mezinárodního společenstva". Džindžič skutečně vládnul Srbsku. Začal tak, že posloužil Západu, byl na čele převratu proti Miloševičovi a jako takový se stal nepohodlným svědkem pro ty, kteří byli skutečnými strůjci puče. Problémy začal mít, když ve Washingtonu řekl, že otázka Kosmetu (Kosova a Metochie) se nemá řešit v Americe, ale v Bělehradě. Ten člověk prostě prohlédnul. Ano, mohl udělat chyby, ale měl naději je také napravit. Budeme-li brát v potaz jeho činy, Džindžič nebyl velikán, ale vezmeme-li, co mohl vykonat, možná by se jím stal.

 

Jak se díváte na tvrzení současného prezidenta Tadiče, že Srbsko se nikdy nevzdá Kosova?

V teorii a praxi, a zvláště v politice, platí rozpor mezi tím, co se říká, a co se pak doopravdy udělá. Za prvé, Tadič posvětil vytvoření albánského státu na Kosmetu, to je to, co ve skutečnosti dělá. On je ten, kdo na Kosovo přivedl misi EU (EULEX), čímž de facto zrušil mandát sil OSN a zpochybnil rezoluci 1244. A když na sto tisíc kosovských Srbů proti tomu sepsalo petici, dělal, že neslyší, nevidí. Nevedl jediný soudní spor se zeměmi, které uznaly stát Kosovo. Když proklamuje, že nepoužije vojenských prostředků proti okupaci Kosova a vyhlášení nezávislosti, vláda Srbska tím vlastně říká: prosím, vezměte si kus naší země. Myslím, že Tadič není vhodná postava pro politiku, ale stejně tak si myslím, že není v americkém žoldu. On je loutka, kterou vedou struktury, jež jsou ve službách USA, s vědomím, že tuto postavičku můžou kdykoli odhodit. Jediné, co Srbové dostanou za odevzdání Kosova, je možná zjednodušení vízové povinnosti do shengenského prostoru. Ale jelikož má Srbsko čtyřicetiprocentní nezaměstnanost a polovinu obyvatelstva na hranici bídy, pro obyčejné lidi to nic neznamená. Abych upřesnil, Tadič si naivně myslí, že odevzdáním Kosova bude přijat do Evropy. O tom však nemůže být řeč, jelikož proces rozbití Srbska  zdaleka není u konce. Konkrétně k tomu poslouží nový zákon o regionech, který zemi rozparceluje. V otevřeném dopisu jsem prezidentu Tadičovi napsal, že by pro Srbsko bylo mnohem lepší, kdyby se dál věnoval vodnímu pólu.

 

Daytonský mír, coby základní kámen stability na Balkáně se dodržuje stále méně, vidíte v tom nebezpečí?

V procesu zničení všeho srbského byl Dayton jednou z nejúspěšnějších manipulací USA. Kvůli prezidentským volbám potřeboval Clinton v Bosně mír. Už tehdy však byla připravena operace na bombardování Jugoslávie a vytvoření Velké Albánie. Aby toho všeho mohli docílit, nabídli Srbům, dočasně, republiku na etnickém základě. Byl to ale pouhá fraška. Američané používají v Bosně taktiku cukru i biče, budou deklarovat podporu radikálním prosrbským politikům, ale jen proto, aby v případě potřeby zažehli nový konflikt. Celé je to jen marketingový tah, jež vytváří dojem, že jsou ve hře dvě strany.

 

Co říkáte tomu, že I někteří srbští politici v Bosně a Hercegovině lobují za vstup této země do NATO?

Být ve službách Západu, znamená vykonat i takovou práci. Amerika má za cíl všechny země východní Evropy poštvat proti Rusku. Otázka je jenom, co si počít se Srbskem? Těžko se bude přijímat nový zákon, kterým by se zrušila neutralita země, což by lidé, jež jsou teď u moci, tolik chtěli. Vstupem Bosny a Hercegoviny do NATO by mohla nastat geopolitická situace, kterou už známe – a sice, že Srbové z dvou stran řeky Driny se na sebe boudou dívat skrze zaměřovače pušek. Jako v roce 1914. Vše se opakuje. Hegel řekl, že historie se opakuje dvakrát, Marx dodává, že jednou v podobě tragédie, podruhé v podobě frašky. Tato fraška se může změnit v tragédii.

 

V jakém smyslu?

Jestli Bosna a Hercegovina skutečně vstoupí do NATO, znamená to, že do aliance půjde i Kosovo, stát uměle vyrobený NATO. Ta dramatická diskuse o tom, že Kosovo nikdy nedáme, je jen hypokrize, které se účastní politické struktury, veřejní činitelé, intelektuálové a bohužel i část pravoslavné církve. Všichni hrají toto divadýlko, brání celistvost země, ale skutečným výsledkem těchto tlachů je rozprodávání země, služba americkým chlebodárcům, zatímco nemalá část obyvatelstva trpí hlady. A ani jim neslibují dát chleba, oni jim prosím ponoukají vstup do Evropy. Srbská cesta do Evropy je ale určena jen některým částem této země.

 

Ve své knize Americký teror důkladně rozebíráte metodiku americké agrese ve světě, vydal jste jí ve Francii v roce 2003, v Republice Srbské o rok později, ale v Srbsku dodnes nevyšla…

Ve skutečnosti, bez ohledu na název, není tato kniha zaměřena proti USA. Není to jen sborník špatností vykonaných jedním arogantním státem. Je to studie, která se pokouší objasnit genezi amerického chování, způsoby, kterým se tato super velmoc snaží uchránit a rozšířit svojí ekonomickou, kulturní, politickou a vojenskou dominaci. Tato kniha si klade za cíl zasvětit čtenáře do sociálnědarwinistické mentality amerického národa, kde puritánství, manicheismus a indoktrinace hrají zásadní roli. Mohlo by se zeširoka hovořit o morálních aspektech amerického teroru, ale brutalita nejsilnějších není jeho výjimečnou vlastností. To, co je specifické v americkém případě, je duch naší doby postmodernizmu, který činí americkou dominaci krajně brutální. Nehumánnost amerického sociáldarwinismu je velmi hluboká a hrůzně je, že Evropa se stále více blíží Americe. Evropané se musí bránit, aby nepadli do čelistí globalizátorského utilatilarismu a barbarství, které neuznává historii, ani tragédie, ani tradice, ani prázdné filozofování. Tato bitva se musí bojovat, aby se dosavadní evropská sociálnědemokratická alternativa nestala neoliberálním sociáldarwinismem, který sleduje logiku přežití nejsilnějšího a záhuby slabších.

 

Existuje v USA odpor americkému neoliberalismu?

Existuje mezi intelektuály na amerických univerzitách, ale jejich profesory, stejně jako další ve světě, čeká zásadní volba. Co se stane, když se protivíte krvavým americkým dobrodružstvím, jako v Jugoslávii nebo v Iráku? Neobnoví jim smlouvu a přijdou o práci. Problém je v tom, že americké veřejné mínění pokaždé když USA rozpoutá nějakou svojí malou špinavou válku, intenzivně podporuje takové akce. Intelektuálům, kteří se tomu postaví pak chodí tisíce výhružných dopisů, které je viní z velezrady. Takovíto lidé jsou osamocení, protože obyčejný člověk je amerikanizován do vlastního nacionálšovinismu. Průměrný Američan miluje, když „naši" vedou své vítězné války, dívá se na to v televizi jako na velkolepý spektákl a slaví vítězství svých vůdců.

 

A jakým způsobem se má Evropa před tímto uchránit?

Postmoderní období nenese žádné velké ideje. Levice v Evropě už neexistuje, nejsou sociální programy, není budoucnosti pro mladé lidi, nejsou nové pracovní místa, není nic. Dominantní intelektuální masa je pravicová,  podporuje politiku USA a aktivně působí v nové studené válce proti Rusku. Západní elita je proti rozvoji jakékoli části společnosti a lpí na padoušské politice Američanů.

 

Převzato z Czech Free Press!

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku