Volební džber | Outsider Media

V památném roce 1968 vyjížděli pražští intelektuálové na venkov a pak v novinách popisovali, kterak obrodný proces drhne na starých stalinských provinčních strukturách. Ludvík Vaculík psal o Semilech, Ivan Sviták pojednal jakési malé městečko, ve kterém byla pevně, jako klíště v rozkroku, uchycena zvlášť odolná sorta konzervativců, tenkrát se tak říkalo zatvrzelým bolševikům. A reportáž zakončil větou, která se mi vryla do paměti: „A kolosální nasranost se jako věž tyčila nad budovou místní radnice.“

Praha je stověžatá, takže by si nikdo té sto první ani nevšiml, ale jinde po vlasti se to už zase tyčí, prakticky nad každou radnicí.

Lidu se zmocnila permanentní nespokojenost, jež narůstá s časem a nikdo už ani nečeká na nějaký zázrak. Jako kdyby se všichni smířili s výrokem sv. Augustina, který pravil, že „Život je džber výkalů, čím dál plnější, a my ho s sebou musíme vláčet až do konce.“

Nebo s Schopenhauerem: „Život člověka spočívá v tom, že balamucen nadějí tancuje do náručí smrti. Každý nakonec vplouvá do přístavu jako vrak. Život je zcela neblahý stav.“

A to ještě oba nemohli vědět, že nad kotlinou rozepne křídla modrý pták – a ten už ani nikoho nebude nějakými marnými nadějemi balamutit.

Strana, která před pouhým rokem přišla se sloganem „Řešení místo strašení“ od té doby nedělá nic jiného než že straší. Hrozí nám řecký osud, občane, plať! Hrozí zhroucení důchodového systému (za čtyřicet let, ale to je detail), občane, budeš do průběžného platit méně, to systém úžasně ozdraví, a co ti zbyde (plus jednou tolik navíc) věnuješ hráčům s tvou budoucností, vsadíš si do důchodové rulety a spolehneš se na českou podnikatelskou poctivost. Hrozí zhroucení sociálního a zdravotního pojištění, tak snížíme platby a vybereme si to od rodin s dětmi a důchodců na DPH. Občane, plať a zvykej si, vždyť to je smysl nadcházející privatizace všeho! A také už konečně drž tu svoji nevymáchanou kušnu!

Jestliže hrozí zhroucení nějakého systému, a my modří vidíme hroucení za každým rohem, tak v první řadě snížíme platby do něj nebo je zastropíme. Když hrozí velký deficit státního rozpočtu, tak mu podrazíme nohy dalším snížením daní. (Háček: snížíme platby jenom těm nejvyšším příjmovým skupinám.) To ve svém důsledku znamená pro systém úžasné ozdravení, méně je někdy více, a také vy budete sníženými a zároveň i zvýšenými platbami pěkně nabuzeni, jako kdyby vám vjel mentolem naložený mezinárodní expres v plné rychlosti rovnou do konečníku.

Ale nejenom přes peníze jste takhle excitováni: přečtěte si noviny, koukněte na televizi, vyjděte si na úřad – a ze zadnice máte jedno velké nádraží.

Jako kdyby pro pravici vůbec neexistovala pozitivní motivace, získání voliče pro dobré a společensky prospěšné a bohulibé cíle, neumí mu ukázat ono pověstné světlo na konci tunelu. Neumí? Nemůže: vždyť něco tak hloupého by ji ani nenapadlo, vždyť podle ní ani celospolečenský zájem neexistuje, jsou jenom egoistické individuální zájmy – a ty se nejlépe vyjadřují a měří penězi. Lhostejno jak nabytými.

Nelze stále a donekonečna vyhrávat volby negativní kampaní, hrozbami, vydíráním, podrazáctvím, propagandou, šířenou nesvobodnými, pravičáckými médii. Nelze donekonečna stavět volební výsledek na úzké skupině, menšině populace, která ze současného společenského a ekonomického systému sosá a pak politikům a vysokým úředníkům něco také uplivne. A která si ty kampaně v médiích platí. Nelze stavět na zhysterizované a hloupé mládeži, to přece dělají totalitní režimy.