Tak jsem se v práci přiznal, že jsem Karla nevolil, a ani ho volit nebudu. To jsem si naběhl, to jsem dostal sodu. Na chvíli jsem si připadal jako ovce mezi smečkou hladových vlků. U nás v práci se totiž volí Karel manifestačně. U nás v práci jsou totiž samí lepší lidé. A je hrubou urážkou ptát se jich „proč?“, protože to je totéž, jako se pánů magistrů a inženýrů ptát, jestli umí číst, psát a počítat. Každý totiž ví, že Karel je lepší, protože je lepší, protože Miloš je horší, vlastně vůbec nejhorší, a že ke Karlovi prostě není alternativa.
A já se svými pochybnostmi o Karlovi jsem byl najednou cizí element, nepřátelský a nesrozumitelný. A byl to poměrně zvláštní a intenzivní zážitek. Téměř fyzicky jsem cítil, jako kdybych v jejich očích na chvíli začal ztrácet část svého lidství. Naštěstí to rychle přešlo, ale ten nepříjemný pocit, jak děsivě snadno se ze souseda, spoluobčana či kolegy stane nepřítel, kterého je třeba zničit, zcela legitimně a morálně, protože v bitvě Velké Svaté Války proti Zlu, ten zůstal. Protentokrát to skončilo jen tím, že jsme se po ránu pohádali, ale jaká je záruka, že dál se to už stupňovat nebude?
Je to opravdu zvláštní pozorovat, jak lidé, kteří jsou jinak zcela racionální a zakládají si na své individualitě, najednou vytvoří distribuovaný dav a semknou se kolem nějakého Idolu. Zcela iracionálně, jako kdyby byli uhranutí. Snad je to zoufalou potřebou najít si někoho, do koho by mohli projikovat svoji potřebu čistého a čestného politika, kterému by mohli věřit. A tak si našli Karla, protože Karel je jiný, protože Karel je poslední, ve kterém mohou nějakou jinakost hledat.
Víte, pochopil bych, kdyby někdo volil Karla, protože podporuje vládu a její reformy, líbí se mu politika TOP09, fandí Kalouskovi a Drábkovi a Šiškovi, chce neoliberálně-konzervativní Ústavní soud, souhlasí s církevními restitucemi, chce, aby byla ratifikována ACTA, aby ČR přijala euro a zapojila se do ESM, aby byly revidovány Benešovy dekrety a rehabilitování Sudetští Němci, a přijde mu normální, když si kandidát na prezidenta nedělá těžkou hlavu z Ústavy, ale že někdo volí Karla přesto, že mu většina z výše uvedeného vadí, to mě prostě fascinuje. Jak že to údajně říkal ten sv. Augustýn? Věřím, protože je to absurdní.
Kolem Karla, který již teď společnost více rozděluje, než spojuje, se rodí kult osobnosti. A z vlastní historie víme, kam takové kulty vedou. Ten prožitek náhlého odcizení s lidmi, byť krátkého a přechodného, se kterými si jinak rozumím a jsem s nimi v denním kontaktu, navíc kvůli něčemu tak zdánlivě malichernému, jako jsou názory na politiku, byl znepokojující.
Převzato z blogu Tribun
