V devadesátých letech, kdy naše společnost procházela náhlou konverzí hodnot, jsme měli na výběr, jaké hodnotové prostředí k životu zvolíme. Vydali jsme se cestou morálních agnostiků, kdy většina z nás přistoupila, anebo tolerovala tvrzení, že peníze neznají morálku. Jistě, je pravdou, že peníze, jako neživé měřítko materiálních věcí, morálku postrádají. Mnozí se tím nechali zmýlit a přijali tuto redukovanou pravdu za pravdu univerzální. Vytěsnili jsme tak ze svých životů soustavu etických hodnot, která je určující pro kvalitu života v tradičních demokratických společnostech, mezi které jsme chtěli náležet. Doufajíce, že generace příští tak nějak sama vyroste v křišťálově čistém prostředí bez nebezpečných idejí, rezignovali jsme na ideály a svěřili budoucnost minimalistickému amorálnímu konceptu trhu.
Amorální prostředí přitahuje amorální charaktery. V duchu východisek by mělo jít o ideální povahy k formování obrazu české společnosti. Kdo netrpí morálkou, pozbývá zábran, zbylí, nutně omezení ve svých možnostech odmítáním nepřípustných metod, jsou vyobcováni. Zbývá shluk účelově kooperujících sociopatů a bezcitných psychopatů. Takoví ovšem vždy volí mechanická a technokratická měřítka, coby neschopní empatie a reflexe nedokáží s etickými a morálními principy pracovat. Tito pak tvrdí, že jsme vlastně nikdy nechtěli patřit mezi tradiční demokratické evropské státy, jejichž politika se neomezuje pouze mocí peněz.
Zcela nedávno jeden zdejší vážený blogger předestřel myšlenku politické odpovědnosti, fungující v tradičních demokraciích. Patřičně upozornil na okolnost, že je třeba rozlišovat trestní odpovědnost od odpovědnosti politické, jinými slovy, že politik demokratické země, protože demokracie znamená odpovědnost, musí být nejen čistý před zákonem, ale také morální. Je to něco, co se za éru působení démonizovaného Jiřího Paroubka pokoušela v plenkách prosazovat sociální demokracie. Sám Paroubek hovořil o "presumpci viny" politiků, kdy podezření zejména z korupce neznamená dokázání viny ve smyslu trestní odpovědnosti, ale pozastavení veřejné a stranické funkce do doby prošetření. Společnost, brutálně zmasírovaná zejména neuvěřitelným přístupem tehdejší mocenské kliky ke kauzám přeběhlíků a manipulace se státními orgány v kauze ministra Čunka, morální princip odmítla. Je zcela lhostejné, zda osobně máme či nemáme rádi Paroubka, Sobotku, Topolánka, Nečase nebo kohokoliv jiného. Za neutuchajícího pokřiku těch, co se namočili, jsme odmítli princip. Proč? Kvůli sobě, anebo kvůli jiným zájmům, jdoucím proti obecnému, chceme-li skutečně existovat v demokratických poměrech?
Ovšemže není obtížné vytvářet líbivý mediální obraz, kde se věci pod vedením zkušených mohou opět účelově jevit v příznivějším světle. Je jen na nás, jaký zájem o své okolí projevíme, jak budeme zacházet s informacemi a především, jak poctiví si přejeme být sami k sobě. Výslednicí je náš svět. Sociopatičtí (disociální chování, neschopnost chovat se sociálně) a psychopatičtí (citová oploštěnost, neschopnost vyšších emocí) jedinci zacházejí tak daleko, že nazývají demokratické státy Evropy, po desetiletí chápané jako vzory svobody a destinace emigrantů, "za příliš levicové", rozuměj příliš sociální a plýtvající prostředky jednotlivce v zájmu lidství. Státy, kde regulační poplatky mají fungující stropy, kde je brán ohled na děti a nezletilé, nízkopříjmové kategorie a důchodce. Neboť takoví odmítají uznat, že člověk bývá omezen nejen svou vůlí (co chci), ale zejména možnostmi (co skutečně mohu). Matky s dětmi přiřazené do kategorie "nemakačenků" a těch, kteří musí být nahnáni do práce, protože psychopat je neschopen pochopit, že z dětí by měly vyrůst osobnostně plně rozvinutí a charakterní jedinci, což značí, že člověk vystupuje také v roli rodiče a nejen výrobního nástroje. Že děti jsou budoucnost a amorální hodnoty je nevychovají. Alespoň ne způsobem, který by stál za řeč.
Vydáme-li se přes hranice, zajímavé je, že společenský filtr, upřednostňující bezcitnost a účelovost, je nastaven tak, že "tři z jedenácti rysů narušené osobnosti se častěji vyskytují u managerů než u zločinců s narušenou osobností:
– Histriónská porucha chování: povrchní šarm, neupřímnost, egocentričnost, manipulativnost
– Narcisistní porucha chování: sebestřednost, nedostatek empatie, tendence druhé vykořisťovat
– Obsesivně-nutkavá porucha chování: perfekcionismus, přehnané věnování se práci, rigidita, tvrdohlavost, diktátorské tendence.
(Board, B.J. & Fritzon, K. F. (2005). Disordered personalities at work. Psychology, Crime and Law, 11, 17-32)
Prudké změny ve společnosti v devadesátých letech, kdy každodenní praxe na míle předbíhala legislativu, kdy legislativa byla dokonce nejvyššími ústavními představiteli vydávána za brzdu vítané společenské změny, jsme si jako společnost v euforii rozdupali hrad z písku. Není na čase vystavět něco pořádného? Není nejvyšší čas po dvaceti letech proklamované svobody za frankensteinovského konstruování amorální tržní reality začít děti vychovávat v prostředí, kde je amorálnost a abnormalita podřízena etickému společenskému rámci a kde jsou ctností humanistické ideály? Vždyť i v liberálním prostředí platí, že úspěch a štěstí nepatří do štrozoku, ale teprve aktivní přínos pro společnost je touto oceňována. V jakém světě to vlastně se svými sociopaty chceme žít?
