Elie (Eliezer) Wiesel se narodil roku 1928 Sighetu v Rumunsku, je to židovský prozaik, esejista, dramatik, filozof, humanista, politický aktivista a náboženský myslitel. Celkově napsal přes čtyřicet knih. V současnosti žije v USA a přednáší humanitní vědy na univerzitě v Bostonu. V roce 1996 společně s Václavem Havlem a Yoheiem Sasakawou založil „brainstormingovou“ konferenci Fórum 2000. Angažuje se v propagování odkazu holokaustu. („Není lepší byznys, než je šoa byznys.“) V roce 1986 mu byla udělena Nobelova cena míru.
Elie Wiesel vypráví ve své knize o II. světové válce: Probíhala postupná likvidace gheta. Každého rána vtrhl do synagogy blázen, vylezl na kazatelnu a křičel: „Přišel jsem ti oznámit, Pane celého vesmíru, že jsme tady.“ Následovaly další odsuny a blázen vždy znovu přišel do synagogy, uhodil pěstí do stolu a rozkřičel se: „Vidíš, Pane, pořád jsme ještě tady.“ Nakonec zůstal z celého gheta sám, přišel do synagogy a zašeptal: „Vidíš, jsem pořád tady,“ a za chvíli dodal: „ale kde jsi ty?“
Utrpení Boha nemůže nikdy ani vyrovnat ani vykoupit utrpení židovských dětí, jež házeli do ohně, zatímco svět mlčel, stejně jako mlčel Stvořitel. Prosby a přímluvy byly zbytečné, Bůh si zacpal uši. Vrazi šestmilionkrát zabili. Nešlo tomu zabránit? Předpokládám, že Bůh se této otázce nevyhýbá.
Jestliže je Bůh, pak je nutně vším, a člověk ničím. Jestliže člověk je, pak je nutně vším, a Bůh už nemá ani významu, ani oprávnění.
Bůh není všemocný, bůh je bytím, jež dobrovolně omezuje svoji Moc. Bůh nemůže předvídat, kam až půjde jím stvořený člověk, neboť to spočívá v rukou člověka.
Vybíral jsem z knihy Postavy a příběhy Bible, Sefer, 1994 a z knihy Portréty a legendy, Sefer, 1993. Tohle židovské podání Starého zákona je mnohem hezčí, vtipnější, důmyslnější a mnohem poetičtější než to naše křesťanské.
***
Adam a Eva
Adam žil 930 let a jeho životopis zabírá v Bibli pouze 40 veršů. Kvůli Adamovi se Bůh zjevil, kvůli Adamovi existuje smrt. My máme minulost, Adam minulost neměl, nemohl uniknout do snu dětství, či mladické posedlosti. Bůh Adamovi daroval budoucnost. Adam směl nahlédnout historii v její úplnosti, Bůh mu ukázal všechny budoucí generace s jejich soudci a králi, moudrými i zloději, vypočítavci i proroky, jeho pohled se tak směl spojit s pohledem posledního člověka. Adam je přítomnější – nežli Mesiáš. Narodil se jako čtyřicetiletý, jeho tragédie však netrvá déle než jeden den.
Za rabanem Gamlielem přišel filosof a řekl: „Váš Bůh je velký umělec, jeho Adam je vrcholné dílo. Musíte však přiznat, že měl k dispozici skvělé přísady.“ „A jaké?“ Filosof vyjmenoval: „Oheň, vítr, prach a chaos, propast a temnotu, bez nichž nelze uskutečnit žádné dílo.“
Midráš o Stvoření: V první hodině šestého dne se bůh rozhodl, že stvoří člověka. V druhé hodině se radil s anděly, kteří byli proti, a s Tórou, která souhlasila. Ve třetí hodině sbíral Bůh hlínu. Ve čtvrté jí dal formu. V páté ji pokryl kůží. V šesté dokončil tělo a vzpřímil je. V sedmé mu vdechl duši. V osmé zavedl Adama do Ráje. V deváté hodině byl vyřčen božský příkaz: Netrhat ze stromu poznání. V desáté hodině Adam tento příkaz překročil. V jedenácté byl souzen sanhedrinem sestávajícím z jednasedmdesáti členů. A v hodině dvanácté byl shledán vinným a vyhnán z Ráje. Tak končí příběh Adama a začíná příběh lidí.
„Mám stvořit člověka?“, ptá se Bůh. Anděl pravdy řekl: „K čemu bude dobrý? Bude jen lhát.“ Anděl míru řekl: „Čím si zasloužil, aby se zrodil k životu? Bude jen vyvolávat nekonečné války.“ Anděl spravedlnosti a anděl milosrdenství se vyslovili pro. První dva anděly Bůh spálil ohněm, aby se jich zbavil. Jiná verze tvrdí, že zatímco se andělé dohadovali, využil Bůh jejich nepozornosti a narychlo stvořil člověka. A stvořil jej k obrazu svému.
Mojžíš, který přepisoval Tóru, se obrátil při tomto verši na Boha s otázkou: „Pane světa, nemyslíš, že by tato slova mohla posilovat bezbožníky, zatímco nevinné a prostoduché by sváděla k omylům? Je-li pravda, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, nebude se tvrdit, že existuje nějaký určitý obraz Boha? A že, vezmeme-li to do důsledků, není jen jeden Bůh, nýbrž více Bohů?“
Bůh odpověděl: „Mojžíši, synu Amramův, piš, to je tvůj úkol. A co se týče těch, kdo odmítnou rozumět, nebo se rozhodnou vykládat moji a tvoji myšlenku špatně, dobrá – to je jejich problém, tím hůř pro ně.“
Proč Bůh stvořil pouze jednoho člověka? Důsledky: Rovnost všech lidí, všichni pocházíme z jednoho předka. Adam byl stvořen z hlíny, pocházející ze všech světových stran – tedy nikdo nemůže tvrdit, že mu svět nebo Adam patří. Adam patří všem lidem stejnou měrou. Dále proto, aby spravedlivý nemohl říkat: já jsem syn spravedlivého a bezbožník aby nemohl říkat: já jsem syn bezbožníka. Dále nikdo nemůže říci: můj otec byl větší než tvůj. Každý se musí cítit odpovědný za celý svět: Kdo zabije jednu lidskou bytost, zabíjí v ní celé lidstvo, a kdokoliv zachrání jedinou lidskou bytost, zachraňuje celé lidstvo.
A ještě jedno cynické vysvětlení: Bůh stvořil jediného člověka, aby zabránil sporům. Ale navzdory této opatrnosti se stejně lidé mezi sebou neustále hádají a vraždí. Lze si představit, co by se stalo se světem, kdyby Bůh na počátku stvořil víc lidí?
A proč ho stvořil až šestý den? Aby si člověk nepřikládal příliš velkou důležitost. Čím se chlubíš? Dokonce i komáři měli před tebou přednost v řádu Stvoření.
Adam byl tak veliký, že jeho tělo zaplňovalo svět z jednoho konce na druhý, od země až k nebi, byl tak krásný, že před nádherou jeho paty bledlo samo slunce.
Adam, dokonalost, ideální bytost, nejvyšší příklad. Adam je moudrý, inteligentní, zkušený, chápavý, upřímný, obdařený duší, která nemá chybu. Není schopen jednat či myslet špatně, navíc je skromný, tichý a uznalý. Světlý, lampa světa. Je považován za budoucího Mesiáše. Andělé, oslněni jeho dokonalostí, jej zaměňují se Stvořitelem a zpívají mu hymny. Tehdy Bůh Adama uspí a zděšení andělé poznají svůj omyl.
Adam se v Ráji nudil, je šťastný, blažený, nemá žádné zájmy, vše je mu lhostejné, nic nehledá, po ničem netouží… čas od času jej Bůh zval na procházky a říkal: „Dívej se, Adame, všechna ta nádhera patří tobě, to pro tebe jsem ji stvořil.“
Satan, tento vlivný anděl, stával po pravici Boha. Bůh ho miloval pro jeho fantasii, odpouštěl mu jeho rozmary a bláznivé kousky. Podívej Satane, kdo je inteligentnější. Ty? Nebo Adam? Nechal před nimi defilovat všechna zvířata. Satan je nedovedl pojmenovat, kdežto Adama pojmenoval všechna zvířata. (Prý mu Bůh napovídal!) Poslední otázka. Bůh se zeptal: „A mě, Adame, jaké mně dáš jméno? Adam Boha nazval jeho jménem a jako blesk jím projelo poznání, že i sám Bůh dostává své jméno od člověka!“
Na scénu přichází Eva a okamžitě přebírá hlavní roli. Z Adama se stává slabý, pasivní a rezignovaný manžel. Adam poslušný, poddajný, Eva za něj ve všem rozhoduje – typický obraz manžela pod pantoflem. Není schopen se bránit a projevit vlastní vůli, dokáže jen mlčet a přitakávat.
Proč byla stvořena Eva? Aby se z Adama nestalo božstvo, aby se neříkalo, že Adam je bohem na zemi a Stvořitel bohem na nebi.
Před Evou existovala Lilíth, tu ale Adam nemiloval, nemohl ji milovat, protože přihlížel jejímu ztvárnění, byla pro něj zbavena tajemství a nepřitahovala jej.
Proč ze žebra? Bůh, než se pustil do práce, si řekl: Nevezmu Evu z Adamovy hlavy, to by se příliš vyvyšovala a byla by arogantní, ani z jeho očí, to by byla příliš zvědavá a chtivá, ani z jeho uší, neboť by naslouchala za všemi dveřmi, ani z jeho šíje, neboť by byla neústupná a nestoudná, ani z jeho úst, neboť by bez ustání hovořila, ani z jeho srdce, neboť by umírala žárlivostí, ani z jeho ruky, neboť by se pletla do toho, co se jí netýká, nikoliv, rozhodl Bůh, vezmu ji z nejcudnější části Adamova těla: Z boku. Nuže, navzdory veškeré opatrnosti, má žena všechny výše jmenované nedostatky.
Proč se Bůh ale nezeptal Adama předem? V židovských legendách odpověď není. Možná, že Bůh nechtěl riskovat odmítnutí.
Svatba byla okázalá: Oddával je Bůh, andělé a serafíni se postarali jak o technickou, tak uměleckou složku programu. Radovaly se všechny sféry, všechny nebeské paláce.
Had: Tváří v tvář hadovi si budou muset vybrat, a to naprosto svobodně – a konečně se stávají lidmi.
Had byl vyslancem andělů. A protože andělé se domnívali, že člověk pro ně představuje hrozbu, pověřili hada, aby člověka odstranil tím, že ho zkazí. Had uměl tehdy chodit i mluvit, a dokonce mluvil velmi dobře. Byl králem zvířat a živočichů, byl ješitný a zlomyslný a tak se dal snadno zlákat do spiknutí proti lidem, kteří nespadali do jeho pravomoci a v nichž spatřoval své rivaly. Jiná legenda praví, že had se do Evy zamiloval. Každý může být sveden, žena pokušitelem, muž ženou. Eva se provinila tím, že moc mluvila. Zákaz byl: „Nejezte ovoce!“, ale Eva hadovi dodala, že zákaz se týká také „Dotknout se plodu“. Poučení: l.) Výmysly jsou nebezpečné. 2.) Ne s každým mluvit, a určitě ne o teologii. 3.) Neměla se nechat přesvědčit. 4.) Adam měl být doma manželce po boku a had by neměl šanci.
Had se přiblížil a dotkl se stromu a nic se mu nestalo. Eva se bála, had ji ke stromu přistrčil, Eva spatřila anděla smrti, ale zůstala naživu. Život a smrt jsou dvě nepatrně oddělené oblasti; tyto dvě oblasti se spojují v lidské bytosti, nikoliv v Bohu. Lze žít se smrtí, stačí se jen obrátit zády k živým. Lze být mrtev a nevědět o tom. Proč se Eva nezastavila? Byla již tehdy přitahována smrtí, fascinována nicotou?
Had říká: Kousneš-li do zakázaného ovoce, vyrovnáš se Bohu. Eva propadla pokušení moci. Chce kousat jablko hned, had ji od toho odrazuje. Eva prosí, úpěnlivě žádá, chce jíst ovoce. Její vzrušení a vášeň, kterou již nekontroluje, ji stahují do záhuby. Ale aťsi, její zvědavost a žádostivost jsou silnější než ona. Had souhlasí, ale s podmínkou, že se o plod rozdělí se svým mužem. (Nebylo to jablko, ale citrus. Jiné legendy říkají, že to byl vinný hrozen nebo fík.) Nejdříve snědla slupku a plodu samotného se nedotkla, a pak si ždibíček ukousla – a uvědomila si, že je smrtelná. Hra skončila. Místo aby se zastavila a kála, převzala hadovu strategii a lstivě vlákala svého muže do stejné smrtelné pasti. Udělala chybu a chtěla, aby ji Adam udělal také.
Midráš: Eva se chovala jak žárlivá žena, myšlenka, že by ji manžel přežil, že by se snad oženil s jinou, jí připadala neúnosná. Protože musí zemřít, postará se o to, aby neodešla sama.
A kde byl Adam? Prý spal. Jiný text říká, že se procházel s Bohem. Adam byl slaboch, ničemu se neprotivil, bral věci tak, jak přicházely. Nebyl žádný vůdce, žádný obr, nevyžadoval nic, neusiloval o žádnou slávu, nevybudoval žádnou říši, nezřídil žádný chrám. Byl tak skromný, že souhlasil s tím, že ve své vlastní tragédii sehraje vedlejší roli.
Eva ke konci svého života kolem sebe shromáždí své děti a děti svých dětí a vypravuje: Když jsem byla mladá, potkala jsem v Ráji Satana. Jeho tvář se třpytila takovým světlem, že zpívala hymny Stvořiteli. Připadal mi tak čistý, že jsem ho považovala za anděla. Ale tehdy mne svedl a donutil mě udělat to, co jsem nikdy neměla spáchat. Eva tedy tvrdila, že to nebyla její chyba. Jak mohla vědět, že Satan je Satan a nikoliv nějaký vyslanec Hospodinův? Legenda nám nahání úzkost. Lze s jistotou říci, že ten či onen prorok tlumočí Slovo Boží? Každý lidský výrok může být dvojznačný.
Adam si uvědomil, že je nahý, zranitelný, cítil se ztracený, život byl proti němu. Na koho se spolehnout? Vlastní žena jej zradila, ba dokonce odsoudila. Adam se stává tragickou postavou. Ale lidská historie může začít.
Midráš o vyhnání z Ráje popisuje důsledky: Lidské tělo se začalo smršťovat. Mentální důsledek: Adam ztratil svou moc nad zvířaty. Jeho tělo již nevyzařovalo světlo. Stal se kořistí úzkosti. Dříve naslouchal Bohu vstoje, nyní před ním prchá. Kde jsi Adame? Tak se ptá Bůh každého člověka: „Kde jsi?“ kde je tvé místo ve světě? kam ses v životě dostal? Adam naslouchá svému srdci a zjišťuje, že v něm chybí radost. Temný, bolestný strach je jeho jediným průvodcem. Po vyhnání z Ráje podléhá Adam času. Zapadá slunce? Zahynu v tmách. Vychází slunce? Spálí mne. Kde jsou mí nepřátelé, kde se skrývají? Všude – i v něm samotném.
Eva v chatrči říká (což jí slouží ke cti): Naše neštěstí jsem zavinila já, nezbývá ti Adame, než mne zabít, a Bůh ti povolí návrat do Ráje. Adam odmítá, ví, že nemůže změnit minulost. Ví také, že nikdo nezvítězí nad smrtí tím, že bude rozsévat smrt.
Eva ví, že nebylo spravedlivé trestat Adama a nutit jej, aby sdílel její osud.
Jeden z textů tvrdí, že první pár musel porušit božský příkaz, aby tak umožnil vývoj lidstva. Kdyby si zvolili život a nikoli poznání, historie světa by jimi skončila. Nebylo by ani trestu, ani smrti, ani boje o přežití, nebylo by nic a nikdo. Nebyli by svobodní a tedy ani odpovědní. Museli zapřít Hospodina, aby ho jejich potomci mohli oslavit.
Proč tedy byli potrestáni, když v pravém slova smyslu nebyli vinni? Byli potrestáni ze to, že si vymýšleli omluvy a alibi. Adam: Zavinila to moje žena. Eva: Zavinil to had. Jejich chybou bylo, že prchali před svou zodpovědností.
Jiné vysvětlení: Lidský úděl je nutně tragický, je v něm zahrnuta i nespravedlnost. Říká-li člověk Bohu „Ne“, naplňuje tím Boží vůli – je to bezvýchodná situace.
Když se bůh rozhodl stvořit člověka, Země mu odmítla vydat hlínu. Luna se vzbouřila, protože nechtěla sdílet své funkce a výhody spolu se Sluncem. Vody odmítly rozdělení na vyšší a nižší.
Adam si vzal z Ráje čtyři rostliny. Jsou důkazem, že to nebyl jen sen. Zapomnění nic neřeší.
Umírá Adam. Šét a Eva klepou na brány Ráje a prosí o bylinu, která léčí všechny bolesti. Nedostanou ji.
Jsem nemocen, říká Adam – co je to být nemocen, dědečku? Je mi špatně, říká Adam – co je to být špatně? Myšlenka dědičného hříchu je židovské tradici cizí!
Průvody andělů a serafů provázely mrtvého Adama do Ráje, kde je dodnes. Každý člověk, než zemře, spatří Adamovu tvář a řekne mu: To kvůli tvému hříchu musím umřít. Adam se brání: Já jsem spáchal pouze jediný hřích, tys jich spáchal mnoho. Každý člověk je odpovědný za svou vlastní smrt. Adam umírá s každým a v každém umírajícím.
Co předcházelo Stvoření světa? Tóra, nebeský trůn, patriarchové, Izrael, chrám a Mesiášovo jméno.
Šestého dne stvořil Bůh člověka a řekl: Až do nynějška jsem pracoval já, teď budeš pokračovat ty.
Mendel z Kotsku: Bůh, který je dokonalý, stvořil za šest dní svět, jenž dokonalý není, jak je to možné? Rabi se na něho osopil: Myslíš, že bys to dokázal lépe? Ano, myslím že ano, breptal žák. Ty, že bys to dokázal lépe, ty?, rozkřikl se mistr. Tak na co čekáš? Neztrácej čas a běž, dej se do práce.
Midraš: Svět, který známe, není jediný svět stvořený Bohem. Bůh neustále staví jiné světy a neustále je boří; neposkytují mu žádnou radost. (Indický Šiva!)
Ábel a Kain
Ábel dle legendy žil pouhých 50 dnů.
Špatný román mívá tři postavy – proslulý trojúhelník. Dobrý román má jen dvě. A skutečný román se omezuje na jednu.
Kain: Pane světa, jsem prý obžalován z vraždy, kdo je mým žalobcem? Moji rodiče, kteří žijí zde na zemi, nic nevědí. Jak ses to mohl dovědět ty? Máš snad v nebi své udavače? Pane světa, buďme logičtí: Nikdy jsem neviděl mrtvolu a nevím, co je smrt. Jak jsem měl vědět, že stačí udeřit člověka, aby byl mrtev? Pane světa, tys hlídačem světa. Jestliže jsi nechtěl, abych bratra zabil, proč jsi nezasáhl? Šest set tisíc Židů spáchá v poušti zločin a odpustíš jim, proč neodpustíš můj zločin i mně?
Žádný člověk není v historii sám, každý člověk je historií.
Kain hovořil k Ábelovi: Předpokládá se, že světu vládne milost, není to pravda. Říká se, že rozhodující jsou dobré skutky, ani to není pravda. Zákon je znetvořen a překroucen lichotkami, a to co prožíváme, je toho nezvratným důkazem. Lichotíš Bohu proto, že ti přeje. Ábel: Bůh je spravedlnost a jeho spravedlnost je neúplatná. Jestliže mi Bůh přeje, je tomu tak proto, že moje skutky jsou lepší než tvoje. Kain: Tomu odmítám věřit. Ve skutečnosti zde na zemi není ani soudce ani spravedlnost, a co se týče příštího světa, žádný neexistuje.
Abraham a Izák
Izrael začíná Abrahamem.
Abraham se synem Izákem putuje tři dny k hoře Moria. Toto třídenní putování trvalo déle než oněch čtyři tisíce let, které nás od události dělí, tvrdí Kierkegaard.
Proč Bůh chce tuto oběť? Proč to Abraham přijal? Proč se Izák tak snadno podřídil? Potřebuje Bůh pro svou slávu lidské utrpení?
Satan potká Abrahama s Izákem a říká jim: Podívej, vím, jak to dopadne, nakonec bude obětován beránek, nikoliv Izák. Jestliže budeš pokračovat v cestě nebo se vrátíš zpět, to vyjde nastejno. Je to taková hra, zkouška.
Izák měl 37 let. Na horu Moria kráčeli ruku v ruce, protože Abraham se snažil zabránit Izákovi v útěku, neboť Izák se bál.
Když anděl pronesl: Nedotýkej se syna, Abraham chce, aby mu anděl dokázal, že není Satan, a i potom odmítá poselství přijmout: Bůh mi nařídil, abych obětoval syna, ať to odvolá sám. Bůh to tedy odvolá.
Slíbils potomstvo a chtěls, abych obětoval Izáka, mohl jsem ti říci, že tvůj příkaz odporuje tvému slibu, potlačil jsem svoji bolest a neřekl jsem ti nic. Na oplátku mi dej slib: Až budou moje děti a děti mých dětí po mnoha generacích jednat proti tvému zákonu a proti tvé vůli, nic neřekneš.
Budiž, svolil Božský hlas, stačí, když budou vyprávět tento příběh a všechno jim odpustím.
Abrahám vyhrál, a Bůh má radost, je-li poražen svými dětmi.
Jenže Satan se zjeví Sáře v podobě Izáka a vypráví jí, co se skutečně odehrálo. Sára se zhroutí: Mrtvá.
Abrahám se vrátil sám. Některé midráše popisují, že akt oběti byl vykonán.
Na konci věků řekne Bůh: Tvé děti porušily zákon. Abraham řekne: Ať zemřou, ony znesvětily tvé jméno. Totéž odpoví Jákob. Ale Izák řekne: Moje děti? Nejsou snad i tvoje? Také tvoje?
Aby zabránil obětování Izáka, proměnil se Satan cestou na horu Moria v řeku. Když voda sahala Abrahamovi až k hlavě, vzhlédl k nebi a řekl: Pane světa, vyvolil sis mne se slovy, že jsi sám a já také, že skrze mne se dáš poznat světu a že ti mám obětovat svého syna Izáka. Když se však já či Izák utopíme, kdo naplní tvoji vůli? Kdo proslaví tvoje jméno? Za okamžik nebylo po řece na cestě k hoře Moria ani stopy.
Jákob
Jákob bojoval celou noc s andělem. Jákob ovšem říká: Neboť jsem spatřil Boha tváří v tvář a zůstal jsem živ.
Bůh po zápase říká: Tvé jméno bude Izrael, neboť jsi bojoval s Bohem a zvítězil jsi.
Jeho život je žebřík, po němž se stoupá i sestupuje, má své vrcholy i dno, nikdo se neudrží na stejném místě.
Když po svatbě objevil na místě Ráchelině Leu, řekl: Celou noc jsem ti říkal Ráchel a tys neodpovídala, proč jsi mne podvedla?
A co ty?, odpovídá Lea, tvůj otec tě nazýval Ezauem a tys mu odpovídal, proč jsi ho podvedl?
Když Jákobovy manželky uviděly, jak se Jákoba před setkáním s Ezauem zmocňuje strach, zeptají se ho přísně: Když jsi tak bázlivý, proč jsi nás odvedl z domu našeho otce?
Jákoba si nevážila ani jeho rodina.
Ezau líbal Jákoba jen proto, aby mu mohl prokousnout krk, který se ovšem zázrakem proměnil v mramor a proto se Ezau dal do pláče: plakal zlostí a pomstychtivostí.
Jákob před Ezauem sedmkrát pokleká a oslovuje ho Pane. (Zase neupřímnost, zase ponižování se, a to už po zápasu s andělem!)
Spatřil žebřík, jenž dosahoval až do nebe, a anděly, kteří po něm sestupovali a stoupali. Viděl babylonského krále, jenž vystoupil vzhůru a sestoupil, viděl médského krále, jenž vystoupil vzhůru a sestoupil, viděl řeckého krále, jenž vystoupil a sestoupil, viděl římského krále, jenž vystoupil a sestoupil. Vystup též, Jákobe. Jákob říká: všichni museli sestoupit, je možné, že budu muset také. Bůh: Neboj se, jestliže vystoupíš, nesestoupíš nikdy. Jákob váhal, nemohl přemoci strach. Bůh: Kdybys důvěřoval, kdybys vystoupil, zůstal bys nahoře, úplně nahoře, ale protože jsi odvahu neměl, tvé děti v exilu budou platit čtyři druhy daní a budou sloužit čtyřem královstvím. Jákob zděšeně: A bude to trvat navěky? Bůh: Nikoliv, na věky ne!
Jákob ustrašený, slabý, vyděšený, rezignující.
Zápas s andělem? Nikoli, byl to pastýř, nikoli, čaroděj, nikoli, mudrc, nikoli, lupič. Zápas s Bohem tradice odmítá. Ze svého zápasu s Bohem vychází Jákob jako vítěz, ale kulhá, už nikdy nebude stejný jako předtím.
Co jsem udělal ze zaslíbení? Tvrdě jsem pracoval, oženil jsem se, měl děti, obohatil se, udělal si nepřátele, chodil oklikami, mnoha oklikami, prchal jsem, pouze prchal, nic jsem nevytvořil, neudělal jsem nic velkého, skutečného, co by mne přesahovalo, kromě svých snů, ale to byly právě jen sny!
Zápas vyprovokoval Jákob, nikdo předtím, před ním, nenutil Boha, aby se otevřeně měřil s člověkem.
Zápas. Anděl prosí Jákoba, aby ho nechal jít. Jákob: Požehnej mi. Anděl: Nemohu, svítá, nemám čas, musím jít. Jákob: Bojíš se svítání, jsi snad zloděj? Anděl: Ne, ale čekají na mne v nebi, abych zpíval slávu Věčnému. Jákob: Ať mu zpívají jiní. Anděl: Když nepřijdu dnes, nemusím už chodit. Jákob: Moc mluvíš, požehnej mi, jak andělé Abrahamovi. Anděl: Nemohu, to je něco jiného, oni kvůli tomu přišli, já ne. Jákob: Tak tě nepustím. Anděl: Dobře, pak řeknu Bohu, že příkaz proroka má přednost přede všemi ostatními, dokonce před příkazy nebe.
Mojžíš
Mojžíš koktá a nikdy ze sebe nedovede vypravit delší větu než: Nech odejít můj lid.
Bůh dává Desatero a mnozí ho nechtějí přijmout, tu Bůh ulomí kus hory a podrží nad zástupem. Před takovou hrozbou zachmuří lidé čela a řeknou: Dobře, přijímáme, respektujeme Tvou vůli.
Čtyřicet dnů po Zjevení na Sinaji, když Mojžíš má přinést desky Zákona – lid oslavuje Zlaté tele.
Mezi dětmi Izraele byl muž, který ukázal očima na Mojžíše řka: Pohleďte na ten zátylek, pohleďte na to břicho a nohy, to, čím se živí, vzal Židům, co pije, vzal Židům, všechno co má, patří Židům.
Každý manžel jej podezíral, že udržuje zakázané styky s jeho manželkou.
Když vyšel ze stanu dříve než obvykle, ptali se, proč tak brzy, když vyšel později, říkali, proč tak pozdě? Když vyšel ze stanu, aniž by ho někdo spatřil, říkali: Proč se schovává?
Mojžíšovi synovci pronikli opilí do svatyně. Bratr Árón pomáhal zhotovit Zlaté tele.
Zvědové tvrdili, že zemi zaslíbenou obývají obři.
Někteří Mojžíše považovali za blázna, a proto musel po čtyřiceti letech vlády každý večer říkat, kde jsou a kolik dní uplynulo od Sinaje.
Když komentoval Zákon, přerušovali jej slovy: Cože, ty nám chceš něco vykládat, ty koktavče.
Tři dny po přechodu Rudého moře se ptali: Co budeme pít? O měsíc později s nostalgií vzpomínají na Egypt. Mojžíš vyprosí manu – a oni nejsou spokojeni. Ó Hospodine, ještě jeden incident a ukamenují mne.
Když se Bůh rozhodl, že dá Izraeli zákon, andělé se postavili proti, ale Mojžíš se na ně osopil: Kdo ho tedy bude dodržovat? Vy? Pouze lidé mohou naplnit Zákon a žít podle něj.
Zlaté tele? To je tvoje chyba Hospodine. Tak dlouho musel žít Izrael mezi modloslužebníky, až se nakazil. Buď jim vše odpustíš, nebo vymaž moje jméno ze své Knihy.
Hospodin říká: Tvůj lid zhřešil. Mojžíš: Jestliže lid dodržuje tvůj Zákon, je to tvůj lid. Jakmile ale zhřeší, hned má být můj? Pane světa, nezlob se, je to zbytečné. I kdybys zničil nebe a Zemi, tvůj lid přežije, protože jsi to slíbil – proč by ses tedy zbytečně rozčiloval?
Byl to Árón, kdo uhodil Nil svou holí. Mojžíš nechtěl působit utrpení řece, která mu zachránila život.
Mojžíš nechtěl zemřít, oděl se v pytlovinu, posypal se popelem, složil tisíc pět set veršů a narýsoval kolem sebe kruh, řka: Nehnu se odtud, dokud příkaz nebude odvolán. Jeho slova otřásla světem až do základů. Bůh mu řekl: Trváš na tom, abys patřil do světa živých, budiž, ale Izrael zahyne, buď jeden nebo druhý, ty, nebo Izrael. Tehdy Mojžíš zvolal: Ať zemře Mojžíš.
Jób
Jób sice existoval, ale jeho utrpení je čistě literární výmysl. Jób sice nikdy neexistoval, ale zato však trpěl. Jaký je smysl trestů, jež postihují spravedlivého? Co dělá Bůh? A kde zůstala spravedlnost?
Portréty a legendy
Šalom Alejchem: Jistě, lépe by bylo nenarodit se, ale komu se to poštěstí? Možná jednomu z miliónu.
Existuje sedm druhů zlodějů, nejhorší je ten, kdo okrádá sám sebe.
Před domem Chaniny zastavil cizinec a dal mu do opatrování několik slepic. Slepice vyseděla kuřata, kuřata začala snášet vajíčka a vyseděla další kuřata, atd, až byl celý dům plný slepic, na stole, na židlích i na postelích. Žena rabího Chaniny slepice prodala a koupila kozy – zaberou míň místa a nemnoží se tak rychle. Za několik let přišel cizinec a chtěl slepice. Chanina mu bez okolků dal kozy. (V příběhu schází jaká byla reakce cizince, když chtěl slepice a dostal kozy, jak se asi tvářil?)
Podobný příběh je o rabi Pinchasovi: Dva žebráci mu dali do opatrování hrst zrní. Pinchas zasel, sklidil, zasel, sklidil, atd. Za sedm let přišli a žádali své obilí. Pinchas: To si musíte sehnat velbloudy a osly, abyste mohli svůj majetek odvézt.
Jednoho dne žena rabího Chaniny, celá utrápená a zarmoucená říká: Muži, říká se, že tvoje modlitby bývají nebem vyslyšeny, popros o trošku peněz. Chanina: Tady dole jsme chudí, ale tam nahoře budeme bohatí, později, v Ráji. Žena: Proč tedy nepožádáš alespoň o zálohu? Chaninovi nezbylo než poslechnout. Pomodlil se a přání bylo splněno: Na nebi se objevila ruka a podala jim zlatou nohu od stolu. Cena několika miliónů. V noci měl Chanina sen: V nebeském Paláci, kde spravedliví všech dob dlí v blízkosti Věčného, uviděl, že každý spravedlivý sedí u zlatého stolečku o třech nohách. Pak uviděl sám sebe, velice smutného, protože jeho stůl měl pouze dvě nohy. Vyprávěl pak svůj sen manželce, která uznala, že záloha musí být vrácena. Chanina se pomodlil, znovu se objevila na nebi ruka a zlatou nohu si odnesla. (Druhý zázrak nás překvapí víc než první, neboť je jednodušší změnit budoucnost nežli minulost.) Talmud ovšem praví: Všemohoucí dává, ale nic nebere nazpět – kromě života! A dobrodružství rabi Chaniny prostě představuje výjimku z pravidla. (To je, co?!) Ovšem pozor! Tématem není bohatství či chudoba, nýbrž modlitba, která otvírá všechny dveře.
Jednoho dne šel rabi Chanina s košíkem soli na hlavě a začalo pršet. „Pane světa“, vykřikl, „celá země se raduje, protože se jí nedostávalo vody, jenom tvůj syn Chanina je smutný“. A okamžitě přestalo pršet. Když přišel domů, změnil názor: „Pane světa“ podívej: celá země je smutná, jenom tvůj syn je šťasten.“ A déšť se pochopitelně zase spustil.
V Božím království zázraky neexistují! To pouze na zemi je zázračné všechno!
Chanina: Beran, kterého Bůh poslal, aby zachránil Izáka, když ležel na oltáři, byl stvořen před Stvořením světa s jediným cílem: Zabránit Abrahámovi v obětování syna. Nic se z toho berana neztratilo: Jeho popel byl rozprášen v chrámové svatyni, David používal jeho šlachy jako struny na svou harfu, prorok Eliáš si vyžádal jeho kůži, aby se do ní oblekl, a co se týče rohů, ten nejmenší sloužil ke svolávání lidu, aby se shromáždil na úpatí hory Sinaj, zatímco ten největší zazní zítra, jednoho dne, a ohlásí Mesiášův příchod.
Sousedé vyčítali Chaninovi, že jeho kozy jim ničí louky. Chanina: Moje kozy? Tomu odmítám věřit a dokážu vám to. Je-li to jejich vina, ať je sežerou medvědi, jestli jsou nevinné, ať každá nabere na rohy živého medvěda. A ještě téhož odpoledne přinesla každá koza mezi rohy jednoho medvěda.
Rabi Eliezer ben Hyrcanos: Ve slavné Akademii v Javné se rozpoutala diskuze, která postavila rabi Eliezera proti všem ostatním. Když Eliezer vyčerpal všechny své argumenty, obrátil se k argumentům nadpřirozeným a zvolal: Jestliže je zákon doopravdy takový, jak ho vnímám, ať nám podá důkaz tento rohovník. A strom se vytrhl z kořenů a posunul se o sto nebo čtyři sta loktů. Na moudré to neudělalo žádný dojem: „Na počínání stromu nelze zakládat důkazy!“ Jestliže je zákon na mé straně, ať to dosvědčí tato řeka. A řeka se obrátila a tekla nazpátek. Moudří se nenechali zviklat a prohlásili: „Řeka nic nedokazuje!“ Rabi Eliezer tedy řekl: Jestliže mám pravdu, ať to potvrdí zdi této učebny. A zdi se začaly naklánět a už hrozilo, že se zřítí. Rabi Jehošua však zdi zadržel: „Jestliže ti, kdo studují zákon, se hádají o jeho interpretaci, vás se to netýká.“ A stěny se z úcty k rabi Jehošuovi nezřítily, ale z úcty k rabi Eliezerovi se ani úplně nevztyčily, zůstaly nakloněné, ale stály. Eliezer: Jestliže se zákon shoduje s mými názory, ať to potvrdí samo nebe. V tu chvíli se ozval nebeský hlas: „Proč rabi Eliezera tolik mučíte? Nevíte snad, že v debatě o interpretaci zákona má jeho rozhodnutí přednost před ostatními?“ Rabi Jehošua však zahřměl: „Bible nás učí, že Zákon není v Nebi. Co to znamená?“ Rabi Jirmija odpoví: „To znamená, že nám nepřísluší poslouchat nebeský hlas, nýbrž sledovat názor většiny, a většina je proti rabimu Eliezerovi!“ Kdyby tehdy moudří poslechli hlasu nebe, vznikl by precedens, jež by vedl k tomu, že by místo přemýšlení naslouchali hlasu nebe tak, jako jiní naslouchají orákulu.
Rabi Jochanán ben Zakaj odmítal řešit obvinění z cizoložství, bylo jich tolik, že přesahovaly možnosti soudu. Zakázal také, aby se obětovala zvířata za odčinění hříchů, neboť příliš mnoho zvířat by muselo zemřít, aby se smazaly hříchy, jichž se lidé dopouštěli na lidech.
Rabi Jehošua se za slunného dne pustil do studia tajemných textů o zasahování Boha do dějin. Náhle se nebe zatáhlo černými mraky, objevila se duha a vynořili se andělé, aby si poslechli podivuhodné komentáře tohoto moudrého.
Jehošua popisuje své stáří – omlouvá se, že nemůže přijít na pozvání: Hora už je pokryta sněhem (vlasy mi zbělely)/ úpatí hory zamrzlo v ledu (můj vous je šedý a řídký)/ Moji psi už neštěkají (můj hlas zeslábl)/ a kola mého mlýna se zastavila (mluvím a jím s obtížemi)/ Chodím, jako bych hledal předmět, který jsem neztratil (chodím obtížně, stále skloněný, jako bych něco hledal na zemi).
Rabi Eleazar ben Azarja: Byl to on, kdo prosadil přijmout Píseň písní a Kazatele mezi posvátná kanonizovaná díla Bible. Říkal: Najít zaměstnání a uživit se je stejně těžké jako přechod Rudého moře.
Akiva komentuje biblická slova: „Žába se objevila“ (aby zaplavila Egypt): Proč jedna žába? Abychom věděli, že se jedná o jednu žábu, ale byla tak tlustá a obrovská, že mohla pokrýt celou zemi. Rabi Eleazar jej jemně opravuje: Bůh poslal jednu žábu, která pískáním přivolala ostatní.
Išmael: Jsou všechny krásné, dcery Izraele, jestliže nejsou, je to proto, že jsou chudé.
Všechno má své meze: Každý člověk, každé zvíře, každá věc, i exil. Pouze poznání nezná hranic.
Budoucnost nemůže napravit minulost, ale může ji alespoň vysvětlit.
Co je horší než zlo? Co je triumfem zla? Chaos! V němž v jediné podobě splývá dobro se zlem a je od něj neoddělitelné, nerozlišitelné. (Kam se hrabou postmodernisté!)
Šimon ben Azaj a Šimon ben Zome: Bůh od člověka nechce, aby za ním šplhal na nebesa, ale aby zůstal lidským na zemi.
Rabi Chanina ben Tradyon: Římané ho obložili svitky Tóry a upálili.
Jestliže spolu sedí dva muži a nemluví o Tóře, je to totéž, jako by přihlíželi představení šašků. (Tzn., hovoří o zbytečnostech, zabývají se malichernostmi).
Rabi Meir a jeho žena Brurja: Brurja je znalá Tóry. Potkal ji cizinec a ptal se: Jakým směrem se mám vydat, abych došel do Lodu? Pitomče galilejský, tvá otázka je příliš dlouhá, „Směr Lod“ by stačilo. Nevíš snad, že muži se nemají příliš vybavovat s ženami?
Je psáno v Izaiášovi: „Raduj se, ženo neplodná“, proč by se měla neplodná žena radovat? Hlupáku, odsekne Brurja, jedná se o národ izraelský. Bůh říká národu izraelskému, aby se radoval, že nemá takové děti, jako jsi ty, bezbožníku propadlý peklu.
Rabi Meier se modlí za zkázu lotrů ve své čtvrti. Brurja ho napomíná: Modli se raději za zmizení hříchů, nikoliv hříšníků.
Člověk se rodí se sevřenými dlaněmi a umírá s otevřenýma rukama. Když přichází na svět, chtěl by vlastnit všechno, když odchází, nemá nic.
Rabi Jehošua ben Levi: Popsal, co se přihodilo Mojžíšovi poté, co vystoupil na nebesa, popsal život v Ráji i v Pekle.
Bůh lituje, že stvořil zlo.
Peklo není tam, ale zde. Neobjevíme ho po smrti, ale nyní, kolem sebe. A příliš často nás jeho plameny spálí.
Člověk má Boha stále chválit, nemusí to ale přehánět.
Rabi Zejra: O svátku Purim se rabi Zejra se svým přítelem rabi Ravem opil. Hodně. Rava vytáhl nůž a podřízl hrdlo rabi Zejrovi, který zemřel. Druhý den jej rabi Rava našel mrtvého, modlil se za zázrak. Rabi Zejra ožil. Po roce opět spolu slavili tentýž svátek. Rava pobízel, ať pije. Zejra odstrčil sklenku řka: Nemusíme důvěřovat zázrakům, nedějí se každý den.
Vidí svého malého plačícího syna a ptá se: Proč pláčeš? Protože mě mistr bil. A proč tě bil? Protože jsem nakrmil jeho syna a neumyl jsem si ruce. A proč jsi to neudělal? Cože? On jedl, a já jsem se měl mýt?
O svátku Pesah přicházeli lidé s obětinami do Chrámu. Když byla místnost zaplněna lidmi, musely se dveře zavřít. Kdo je zavíral? Abaje řekl: Dveře se zavíraly samy od sebe. Rava řekl: Zavírali je lidé. Je v tom nějaký rozdíl? Jeden ano, praví Talmud, Abaje věřil na zázraky, Rava nikoliv.
Jose ben Chalafta: Země stojí na sloupech, jež stojí na vodě, která stojí na horách, jež stojí ve vzduchu, který stojí uprostřed bouře, jež spočívá v Hospodinových pažích. (Kam se hrabou surrealisti!)
Věřil, že Mojžíš a Eliáš nikdy nevystoupili na nebesa a Šchina že nikdy neopustila nebe.
Výroky rabínů
Svými vlastnostmi se démoni ve třech oblastech podobají služebným andělům a ve třech lidským bytostem. Stejně jako služební andělé mají křídla, létají z jednoho konce světa na druhý a znají budoucnost. Stejně jako lidské bytosti jedí a pijí, rozplozují se a umírají. Mají schopnost měnit svůj zjev a vidí, ač sami jsou neviditelní.
Pro lidi je pravým požehnáním, že je nemohou vidět, neboť kdyby byla lidskému oku dána schopnost je vidět, nikdo by kvůli zlým duchům nemohl přežít. Je jich více než nás, obklopují nás jako ohrada okolo pole. Každý z nás, jich má tisíc po levici a myriády po pravici.
Obnošení šatů učenců vzniká tím, že se démoni o ně otírají.
Celý svět je plný démonů, v prostoru se nenajde rozloha čtvrtiny jednoho kavu, na níž by se nenacházelo devět kavů démonů. Všechen vzduch je jimi přeplněn, že není jediné prázdné skuliny, do níž bys mohl vstrčit špičku stébla pšenice.
Zaklínadla: Lul, Šafan, Anigron a Abirdafon. Pozor na Šabririho, Bririho, Ririho, Iriho, Riho. Napiš na kůži samce hyeny: Kanti kanti kleros (jiná verze Kandi, kandi kloros), to pomáhá. K vymítání démona říkej: Pukni, budiž proklet, jako Šamgaz, Merigaz a Istemaáš.
Člověk nemá vycházet v noci sám, a to zvláště v pátek a v sobotu večer, jelikož Agrat, dcera Machlaty, řádí venku spolu s myriádami andělů zkázy, z nichž každý má povoleno samostatně škodit.
Je zakázáno, aby člověk ve tmě kohokoli zdravil z obavy, že by to mohl být démon.
Sudá čísla jsou nešťastná: Uchopí pravý palec do levé ruky a levý palec do pravé ruky a řekne: Ty a já jsme tři. Jestliže však někdo zaslechne tvrdit: Ty a já jsme čtyři, ať řekne: Ty a já jsme pět. A jestliže někde zaslechne tvrdit: Ty a já jsme šest, ať řekne: Ty a já jsme sedm. Jednou se nějaká osoba dostala až k číslu sto jedna, a pak teprve démon pukl.
Kniha Zohar: V Ráji je palác, který má jméno „Palác mocných“. Mesiáš do toho paláce vstoupí a svolává všechny nemoci, všechny bolesti, všechna utrpení a všechny strasti a vyzývá je, aby se na něho vrhly, a skutečně se na něho také všechny vrhnou. Kdyby sám nevzal na sebe tresty, které si Izrael zaslouží, žádný člověk by nebyl s to, snést muka vysloužená spáchanými hříchy… Nyní Mesiáš snáší bolesti a muka za celý svět.
Bůh se díval do Tóry, když tvořil svět. Trestem za hřích je to, že pokračuje v páchání dalších hříchů.
Dva překlady téhož textu – Sefer jecira. III. kap.1:
Deset sfér a nic víc, jako je počet prstů. Pět proti pěti a Smlouva s Jediným uprostřed, jako čárka vyznačená na jazýčku vah a jako znamení rovnováhy na prutu.
Deset sfér zavěšených v nicotě: To je počet deseti emanací. Pět se odráží v pěti, a uprostřed zeje trhlina Jediného jako slova jazyka a jako obřízka tělesného spojení.
Izraelci jsou děti Boží i v dobách, kdy se dopouštějí hříchu, neboť je řečeno: „Jsou to synové pomatení“ (Jr.4,22) a též „Synové bez věrnosti“ (Dt.32,20).
Foto: zdroj
