Zdá se, že s příchodem opravdové zimy se přiblížil i čas nástupu nové vlády. Média nám postupně představují adepty na ministerské posty. Souběžně s tím nám odcházející vláda v demisi předvádí své rozlučkové eskapády. Analýza obého by byla jistě zajímavá. Neuškodí alespoň vědět kdo je kdo, respektive s kým, proč a případně za kolik… Jedno mají ti staří i ti noví společné – jsou to jen dočasní správci našich daní a dovolí si jen to, co je jim dovoleno. Tu první partu si sestavil prezident i díky silnému mandátu voličů z přímé volby hlavy státu a ta druhá je produktem posledních parlamentních voleb, tedy opět většinové vůle voličů. Každý národ má takovou vládu, a takového prezidenta, jakou, respektive jakého, si zaslouží. Tak to prostě je, i když třeba fandíme někomu jinému.
Při pohledu na čerstvé obrázky z Ukrajiny či dokonce ze Sýrie si můžeme říkat, že to u nás tak špatné vlastně není. Jistě, vždy je to relativní. Především to, s kým a jak se porovnáváme.
Veřejný dluh České republiky šplhá ke dvěma bilionům Kč. Nejde jen o toto absolutní číslo, ale především o tendence a trendy v posledních několika letech. A ty jsou i přes různé politické proklamace dosti nelichotivé. Hlavní příčiny hledejme v poklesu ekonomické výkonnosti, ve špatném výběru daní, ve vysoké míře korupce, v drahé a neefektivní správě země, která mimo jiné mizerně čerpá evropské dotace. Tento soubor příčin je zároveň velmi strohým výčtem témat, jimiž se musí nastupující vláda zabývat.
S deklaracemi o dobré vůli si však nevystačí. Je nejvyšší čas zatáhnout za záchrannou brzdu. A to doslova. Vládní prohlášení Sobotkova kabinetu je však prozatím pouhou přehlídkou toho, co by se asi tak mělo udělat, ale to je málo. Nejvíce to překvapuje u ČSSD, která by měla být na převzetí vlády mnohem lépe připravena. Zdá se, že opoziční čas strávila ponejvíce půtkami uvnitř sebe sama. Lidovecký dorost se teprve rozkoukává a tak není divu, že uvolněný prostor obsazuje nový hráč. Ale i ten se za pochodu učí novému řemeslu – tedy komplikované politice a správě země.
Pokud se část firemní strategie a logiky přenese i do modelu řízení státu a k procesům rozhodování o veřejných zdrojích, pak budiž, ovšem s tím dovětkem, že vše musí probíhat zcela transparentně pod veřejnou kontrolou. Z fáze plánování a přípravy se nová vládní sestava již záhy ocitne ve fázi realizace.
Obecně platí, že dobrý a promyšlený plán je klíčovým předpokladem k vlastní realizaci záměru. Jaký má tedy vláda směr, plán a cíl? Jak bude uvnitř týmu komunikovat? Jak bude komunikovat s veřejností? Má připravené důkladné výchozí analýzy situací v jednotlivých oblastech a resortech, a to i s důsledky, které z nich vyplývají? Dokáže identifikovat základní parametry, které jsou podstatné pro úspěšné období realizace dílčích projektů? Bude umět dokumentovat veřejnosti klíčová rozhodnutí o volbě postupů, provádění jednotlivých úkonů a jejich kontrole? Jinými slovy – bude dobrým správcem našich daní?
To uvidíme. Verbálně toho nabízí hodně, přinejmenším změnu. Změnu stylu, formy, obsahu a pro mnohé své voliče i novou naději. To není málo. Teď by to ještě chtělo přejít od těch slov k činům. Očekávání mnohých jsou vysoká, ale jak už to tak bývá, tak o to větší pak může být i následná frustrace. Znáte to – vždy je to jen o lidech. Těch na jevišti i těch v hledišti. Karty jsou rozdány, osoby (a obsazení) konečně určeny a můžeme začít.
Nebuďme neteční, buďme alespoň velmi pozornými diváky a ne pouhými pasivními konzumenty. Ostatně, vždyť jde o nás. Bez ohledu na to, koho zrovna volíme.
