Je to ve vzduchu a jen tak to nevyčichne. Zvláště když miliarda za miliardou z federálních peněz, tedy peněz daňových poplatníků, je opakovaně požadována ke stabilizaci bankovních institucí. Stačí jen ta poznámka presidenta Obamy, určená Kongresu – „Vím dobře, jak je nepopulární vypadat jako někdo, kdo právě teď pomáhá bankám, zvláště když všichni trpí i kvůli jejich špatným rozhodnutím. Odskáču si to – čestné slovo.“
Jak napsal Joe Nocera v New York Times, „Jak je možné, vzteká se celý národ, že zaměstnanci společností, které samy sebe zničily svými špatnými rozhodnutími a krátkozrakou chamtivostí přivedly blízko ke krachu finanční systém celé země, mají tu drzost požadovat mnohamilionové bonusy? Jak mohou být tak bezcitní, hluší a arogantní?“
A podobně hovořil i senátor Chris Dodd: „Kdykoliv se pokouším vysvětlit svým voličům, proč děláme tato opatření, abychom pomohli finančnímu systému, vždy chtějí hovořit o bonusech … Chtěl bych vidět někoho z těch chlápků z Wall Streetu, jak jde do továrny Caterpillaru, kde právě dvacet tisíc lidí ztratilo práci, a vysvětlí jim, proč potřebují své bonusy.
S tím, jak závratně rostou počty vyhozených z práce, jak nebezpečí pro hospodářství roste, jak se minulé „příjmy“, s nimiž bylo počítáno při kompenzacích rozplývají v nicotě jako kouř nad ohništěm, jak jsou daňoví poplatníci znova a znova oškubáváni, volání po „vyvlastnění“ se mění z váhavého brblání do stále hlasitějšího sborového volání napříč celou zemí.
Všeobecně se říká, a Gretchen Morgeson o tom informuje v New York Times, že neexistuje žádný současný právní mechanismus „navrácení posledních plateb“, takže takové úsilí by mělo být podepřeno novou legislativou.
Možná by se však našla ne zcela prozkoumaná cesta. Mám na mysli pojem „podvodného převodu“. Stejně jako v Madoffově skandálu, byly by tyto banky ponechány napospas úpadku, a byl by jmenován konkursní správce. Jeho úkolem by mělo být vrátit věřitelům bank všechny peníze nebo převody fondů nebo majetku z bank za posledních šest let, které byly neoprávněné, a podstatně zmenšovaly jmění banky bez životaschopného podnikatelského záměru (tedy „podvodné transfery“). I ty výše zmiňované neslýchané bonusy a platy mohou být z dobrých důvodů považovány za „podvodné transfery.“ Dalším úkolem takového konkursního správce by mělo být udělat potřebné právní kroky, aby zajistil, že takový majetek bude vrácen do majetku banky a jejich věřitelů, čili nyní především daňových poplatníků.
Podle šéfa FEDu Bernankeho budeme nalévat další miliardy do bankovních zombie typu Citigroup, abychom je ochránili před pádem. Tyto peníze mají chránit vkladatele, bankovní cenné papíry a podnikové obligace, všechno z toho by mohlo být ve skutečném ohrožení v případě úpadku.
Dobrá tedy. Co však ve skutečnosti děláme, když udržujeme tyto instituce z dosahu konkursních správců, je ochrana monstrózních odměn od zákonných požadavků těchto konkursních správců. Opravdu jsme toto měli na mysli? Můj názor je, že nikoli!
Možná, že by naše úsilí mělo být naléhavě zaměřeno na to, abychom všechny peníze z federálních zdrojů převáděli do bank pouze v případě ochrany vkladatelů bank, jejich obchodních partnerů a tam, kde existuje nějaká hodnota v dceřiných firmách, tak i jejich akcionářů. Musí být stanoveno jasné rozlišení. Posledních šest let „koupání v bonusech“ by mělo být vyděleno z bilancí bank, jakoby to byla část zkrachovalé instituce a převedeno prozatimnímu správci konkursní podstaty.
Když tohle neuděláme, naše peníze budou vynaloženy na záchranu miliard z těchto podvodných transferů, které bankéři vytahali z trezorů, zatímco vedli národ do chudobince.
A tím že se to udělá tímto způsobem, mohl by president splnit svůj slib daný nedávno před Kongresem: „Neutratím ani cent, který by byl určen na odměny někomu z manažerů na Wall Streetu."
Překlad: Stan
Originál článku v The Huffington Post
