Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Tento příspěvek je pokračováním textu “Pracovat bude někdo jiný”.
Současné vzdělání, jak vysoko, tak středoškolské, se posouvá někam směrem k dorevolučnímu vzdělání pro dámy. Což nepřekvapuje, protože pracovat budou nějací, v širokém významu toho slova, gastarbajtři. Půvabní a okouzlující MY si můžeme dovolit nebýt elektrikáři, mechaniky, instalatéry, agronomy nebo chemiky-technology. Dalo by se říci – k čemu dělat ze šlechticů řemeslníky – jak říkával Ilja Iljič Oblomov. A dámy obou pohlaví se raději orientují na něco efemérně elegantního, něco jako designér či dekoratér, HR manažer, psycholog, právník, novinář, ekolog nebo lingvista-kulturolog. Obor mezikulturní komunikace. Že to zní dobře? Určitě na to někde dávají diplomy.
Proč tomuto vzdělání říkám dámské? To je velmi jednoduché. Dámy z vyšších tříd získávaly před revolucí velice slušné vzdělání, kdyby tak dnes měli všichni takové. Znaly dobře rodný jazyk a dokonce bez obtíží v něm psaly. Uměly dva cizí jazyky – fracouzštinu a němčinu. Anglicky uměla pouze vyšší aristokracie, kdežto francouštinu a němčinu uměli velmi mnozí. Například žena Nikolaje Berďajeva, Lydie, překládala společně se sestrou, takříkajíc čtyřručně, díla nějakého německého mystika, myslím, že to byl Jakob Böhme. A to měly dámy za sebou všeho všudy Charkovské ženské gymnázium. Dámy znaly výborně historii, zeměpis. Moje babička, absolventka předrevolučního gymnázia, si matematiku střední školy pamatovala až do smrti a mohla řešit moje příklady. Ale například fyziku a chemii se skoro neučily, jenom takové seznámení. Byla by chyba myslet si, že dámy byly nevzdělané. Jak Zinaida Gippius, tak Alexandra Michailovna Kollontaj získaly právě takové, dámské, vzdělání. Mimochodem, středoškolské. Vysokoškolské vzdělávání žen bylo teprve v počátcích a hleděli na něj s určitým podezřením.
Bylo to pochopitelné a smysluplné. Na co se připravovala buržoazně-šlechtická dívenka? Stát se ženou, matkou rodiny, paní domu, a muže. Co musela umět? Musela se umět chovat, umět udržovat konverzaci, mít přehled o tom co se děje, být příjemná, dokázat udržovat sociální vztahy rodiny, přijímat hosty, vědět si rady v jakékoliv společnosti. To je důležitá role, ovšem materiální výroby se dámy žádným způsobem neúčastnily. Jedině snad v roli statkářek, ty existovaly vždycky.
Dnes jsou dámami všichni. Všichni, drtivá většina, se snaží získat elegantní a skvělé vzdělání. A vůbec nejde o jeho konkrétní profil, nazývat se to může různě: ekonomika, finance, mezinárodní právo, státní a obecní správa nebo nějaká lingvistika, jde o to, co všechny tyto dámské profese spojuje. A spojuje je to, že PRACOVAT BUDOU JINÍ. Jiní budou spolupracovat s pracanty na stavbě, jiní se budou vláčet v prachu a potu po polích a vymýšlet, jak se zbavit “amerického brouka” dřív, než sežere celou úrodu, oni nebudou přemýšlet o vinutí transformátoru a přípravě skladovacích prostor na budoucí sklizeň. To všechno budou dělat JINÍ. Dobytek, lůza, tupci, socky a lůzři. Takové je současné vnímání života. Samozřejmě, realita do toho vnáší své korekce, ne každému se podaří dostat se na elitní školy, na ty “správné” specializace a po absolutoriu usednout na ty “správné” židle, v bankách, státních podnicích, ministerstvech. Realita bývá šedivější a tvrdší, než je sen, to je obecně známo. Ovšem naše jednání řídí sen, řídí ho právě to, co je celkově všude kolem, ve vzduchu se vznášející smysl života, jež nutí mládež orientovat se na dámské obory. Na všelijaký PR management. Je zajímavé, že dokonce po absolvování technických oborů se mladí lidé snaží dostat se na něco dámského. Mnozí spolužáci mého syna udělali právě to. Zabývat se vinutím transformátoru se nikomu nechce, jsme přece páni, ne řemeslníci.
Tak například mladí manželé – vnučka sousedky a její mladý muž. Absolvoval železniční fakultu a nastoupil… Mistr na spojování vagónů? Náčelník nějaké zastávky? Kdepak! Mladíka dostali na ředitelství železnice. A děvče dělá pomocnici u notáře. Takový milý, zamilovaný pár. Podařilo se jim uskutečnit dnešní životní ideál, ne všem se to podaří, ale ideál – je tu!
A k jeho dosažení není zapotřebí ani matematika, ani takový opruz, jako je chemie a fyzika. Tudíž myšlenka, slít všechny přírodní vědy do jedné lahvičky, plně odpovídá současnému trendu. Na seznámení to stačí, a podrobnosti nechť se učí JINÍ, ti co se budou muset v těch sračkách hrabat. Co my s tím?
Kdy to začalo? Myslím, že v 70-tých letech. Tehdy se humanitární vzdělání stalo prestižnějším. Do té doby bylo jednoznačně prestižnějším a žádoucnějším vzdělání technické. Již jsem někde vyprávěla historku z análů naší rodiny. Na přelomu let 40-50-tých můj tchán a jeho bratr byli přijati na vysoké školy: můj tchán na Baumanský (elitní sovětská technika. Pozn. překl.) a jeho bratr na MGIMO (Moskevský státní institut mezinárodních vztahů – vychovává budoucí diplomaty. Pozn. překl.). No, a tchána mělo jeho okolí za úspěšnějšího a za, takříkajíc, většího frajera: přijali ho na Baumanku! Ale již v mých dobách, po dvaceti letech, to již bylo všechno zcela a naprosto obráceně. Představte si to, být inženýrem bylo prestižnější než být diplomatem. Podle všeho to tak skutečně bylo! V románu Alexandra Beka “Nové jmenování” posílají stalinského ministra z nějakého průmyslového ministerstva jako diplomata do solidní skandinávské země. A on nemá radost, ale trápí se, tupec jeden, že mu vzali jeho práci. Potrápil se, potrápil se, no a umřel. Takový smutný příběh.
Ale již v 70-tých letech ten příběh vyžadoval obšírný historicko-kulturní komentář. Již tehdy nechápali, proč se trápil: radovat se měl! Práci mu, račte vidět, vzali… V 70-tých letech se elita již nezabývala prací, měla funkce. Děti z lepších rodin již nepracovaly v továrnách. Když už absolvovaly nějakou technickou vysokou školu, věnovaly se akademické kariéře, výzkumu a ještě pro ně existovala Akademie zahraničního obchodu. Absolvovali – a vyráželi do zahraničí na obchodní zastoupení. Sice to nebyli diplomaté, ale přeci jenom to nebyla dílna, elektrárna nebo pole.
Ale úplně nejlepší je, rovnou jít na MGIMO. To je přímo kvintesence dámského vzdělání: jazyky, společenské chování, historie a geografie, slušná společnost. Nebo cizí jazyky – pro ty, co si netroufnou na MGIMO. Ne náhodou, když povolili soukromé vysoké školy, jako první začali napodobovat MGIMO – všelijaké mezinárodní vztahy, světová ekonomika…
Samozřejmě, uskutečnit tyto sny se podařilo zdaleka ne všem. Navíc, dařilo se to jen velmi malému procentu, ale sen – byl. Uskutečnit se ho většinou dařilo dětem náčelníků. Ale toto statisticky nicotné procento hrálo velmi důležitou roli ve formování celkové atmosféry. Vůbec je strašně důležité, kam míří děti vrchnosti. Stalinův syn byl letcem, syn Chruščova – konstruktérem, kdežto syn Brežněva – náměstkem ministra zahraničního obchodu. Tito lidé zformovali ideu, která potom ovládla masy: je třeba absolvovat něco skvěle elegantního a poté usednout do klimatizované kanceláře.
Pravda, tehdy to bylo ještě tak nějak ostýchavé, stydlivé, ilegální. Dnes je to jasné, zřetelné, s plným vědomím si svého práva. Už dávno píšu: všechny zvrácenosti naší doby – to je jen maximální rozvinutí skrytých tužeb období Stagnace. Tehdy bylo dámské vzdělání pouhým snem. Vždyť pouhých 20% absolventů škol pokračovalo v denním studiu na vysokých školách. A 80% těch vysokých škol byly školy technického zaměření. A když to potom povolili, pootvírali spousty vysokých škol, a všechny humanitární. Dámské.
Ochabování masového zájmu o techniku je celosvětovým jevem. Ale protože jsme zemí světové grotesky, je u nás duchovní deindustrializace mimořádně hluboká. Je dokonce s podivem, že ještě nedávno nejprestižnějšími byli vousatí fyzici a kluci snili o tom, že se stanou kosmonauty.
A my mezitím rituálně fantazírujeme o nanotechnologiích a při tom zapomínáme technologie úplně obyčejné. I když jsme, jako národ, ještě neprošli industriální školou. Proběhli jsme ji pomačkaně a uspěchaně, jako stalinský dělnický kádr dělnickou fakultu. Ještě bychom se měli učit a osvojovat si průmyslové návyky. Všichni, inženýr-konstruktér, mistr v továrně, dělník. Jenže my jsme se na to vykašlali. I když, upřímně – sedět v kanceláři je jednodušší a zábavnější.
Převzato z ostrova Janiky
