Vzestup pekingského konsensu

Jonathan Holslag

BRUSEL – První vystoupení amerického prezidenta Baracka Obamy mimo Severní Ameriku – konkrétně v Londýně, Štrasburku, Praze a Istanbulu – uchvátila světovou pozornost. Pokud však prezidentova cesta v něčem fatálně neuspěla, pak v zaretušování jednoho znepokojivého faktu: totiž že „washingtonský konsensus“, který stanovuje, jak by se měla řídit globální ekonomika, je věcí minulosti. Otázka dnes zní, co ho pravděpodobně nahradí.


Ačkoliv se často tvrdí, že Čína postrádá „měkkou sílu“, mnohé její představy o ekonomice a vládnutí se dostávají do popředí. Například Obamova administrativa se ve snaze dosáhnout hospodářské stability země očividně posouvá směrem k podobnému typu vládních intervencí, jaký Čína prosazuje už dvě desítky let.


V tomto modelu sice vláda dál těží z mezinárodního trhu, ale současně si zachovává moc nad „vládnoucími výšinami“ ekonomiky prostřednictvím přísné kontroly finančního sektoru, restriktivní politiky státních výkupů, stanovování směrnic výzkumu a vývoje v energetickém sektoru a selektivního omezování dovozu zboží a služeb. Všechny tyto faktory tvoří nejen součást ekonomického záchranného balíku Číny, ale i Obamova stimulačního plánu.


Čínu evidentně těší, jak dnes i Spojené státy kladou chladnou kalkulaci vlastních národních zájmů do popředí své zahraniční politiky. „Při zajišťování lepšího života pro obyčejné lidi by nás měl více zajímat obsah než forma,“ uvedl Obama v rozhovoru krátce před svou inaugurací. USA už dnes nejsou posedlé volbami, ale spíše se snaží budovat pragmatické aliance, které by podpořily jejich ekonomické potřeby. To především vyžaduje zavděčit se Číně a autokratickým státům Perského zálivu – hlavním věřitelům amerického ministerstva financí –, ale také spolupracovat s Íránem a Ruskem za účelem omezení nákladů na války v Afghánistánu a Iráku.


USA dnes ustupují od svých liberálních standardů a začínají flirtovat s tím, co by se dalo označit jako „pekingský konsensus“. Ten pokládá za nejvyšší cíl země hospodářský rozvoj a předepisuje státům, aby aktivně řídily růst způsobem, který vyhovuje národní stabilitě. Podle tohoto světonázoru nezáleží na podstatě politického systému dané země, nýbrž na míře, do jaké zvyšuje blahobyt svých obyvatel. Na diplomatické úrovni z toho vyplývá, že tahounem spolupráce by neměly být všeobecně platné normy, nýbrž národní zájmy.


Tento diplomatický a ekonomický realismus je něčím více než jen pouhým opakem neokonzervativního řinčení zbraněmi z let George W. Bushe. Je to snaha uvadající mocnosti využívat svých omezených schopností hospodárnějším způsobem.


V době krize například není hanbou, když se vláda chová merkantilisticky, avšak pokud se USA chovají takto, ztrácejí morální právo vystupovat jako zastánce volného obchodu.


Novopečený pragmatismus Ameriky je také důsledkem procesu „obrácené socializace“. Během uplynulých dvou desetiletí USA a jejich evropští spojenci věřili, že mohou vštěpovat zbytku světa vlastní ekonomické a politické principy. Země jako Čína se zamotaly do sítě multilaterálních organizací a podřídily se strategiím podmíněného angažmá. Dnes Západ nemá páky na to, aby tyto podmínky vymohl. Většina rozvojových zemí dnes navíc aktivně pojímá multilaterální orgány jako součást svých rozvojových strategií.


V době, kdy se přesouváme od unipolárního mezinárodního uspořádání k systému s řadou regionálních mocností, by měl realismus těmto mocnostem umožňovat, aby soupeřily o vliv a současně udržovaly náklady na co nejnižší úrovni. Výsledkem bude nová dohoda mocností, které bude spojovat fixace na národní hospodářský růst a cíl odradit ostatní od vyvolávání nestability spojené s hrozbou intervencí.


Svízelný úkol zajišťovat mezinárodní stabilitu již nebude ležet na samotných Spojených státech, ale významnější roli při hlídání vlastního písečku získají také Brazílie, Rusko, Indie a Čína (BRIC). Rusko může mít svůj Kavkaz, a kdyby se zbláznili generálové v Barmě, připadne vyřešení tohoto problému Číně a Indii.


Posun v americké politice zákonitě nahlodá západní liberální osu. Amerika disponuje potřebnou pružností, kapacitami i vedením, aby se těmto novým pravidlům diplomacie přizpůsobila, avšak Evropa jednoduše nikoliv. Její strategická důležitost, dokonce i v transatlantickém partnerství, je odsouzena k dalšímu oslabování.


Realismus krátkodobě poskytne USA větší manévrovací prostor, avšak Spojené státy budou muset obětovat část své měkké síly, aby toho dosáhly. Otázka, zda je Amerika schopna posílit v budoucnu svůj globální vliv, nebude záviset ani tak na její morální váženosti, jako spíše na míře úspěšnosti při obnově vlastní ekonomiky a uzavírání nových aliancí. Totéž bude platit i pro další mocnosti.


Sílící pekingský konsensus však nenabízí žádnou záruku stability. Dohoda mocností je silná jen tak, jak je silný její nejslabší pilíř, a vyžaduje obrovskou dávku sebedisciplíny a zdrženlivosti. Na to, jak na národní obrat o sto osmdesát stupňů zareaguje americká veřejnost, si ještě musíme počkat. Pokud jeden hlavní protagonista sklouzne zpět do hospodářského chaosu, nacionalismus zúží prostor pro pragmatické vyjednávání. Překrývající se sféry vlivu a zamrzlé konflikty by mohly znovu vyvolat konflikt velký. A pokud Čína vyjde z krize jako velký vítěz a bude dál zvyšovat svou moc, vzájemně výhodnou spolupráci brzy vystřídá hledání vlastního prospěchu na úkor ostatních.

Jonathan Holslag je ředitelem výzkumu v Bruselském institutu soudobých čínských studií.



Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments