Vzpomínka na Roberta McNamaru

Jonathan Schell

NEW YORK – S Robertem McNamarou, americkým ministrem obrany, který stál v čele posilování americké vojenské přítomnosti ve Vietnamu, jsem se poprvé setkal v létě roku 1967. Krátce předtím jsem se vrátil z cesty do Jižního Vietnamu, kde jsem byl jako reportér týdeníku New Yorker svědkem zpustošení dvou provincií, Quang Ngai a Quang Tinh, americkým letectvem.


Americká politika byla zřejmá. Letáky shazované na vesnice hlásaly: „Členové Vietkongu se skrývají mezi nevinnými ženami a dětmi ve vašich vesnicích… Využívá-li Vietkong v této oblasti vás nebo vaši vesnici k tomuto účelu, můžete očekávat smrt z oblohy.“


Smrt z oblohy skutečně přišla. Následovalo shazování dalších letáků, které vesničany informovaly: „Vaše vesnice byla vybombardována, protože jste ukrývali členy Vietkongu… Vaše vesnice bude vybombardována znovu, budete-li jakýmkoliv způsobem krýt členy Vietkongu.“


V provincii Quang Ngai bylo zničeno přibližně 70% vesnic. V té době mi bylo 23 let a neměl jsem žádnou představu o tom, co je to válečný zločin – teprve později mi začalo být jasné, že právě toho jsem byl ve Vietnamu svědkem. (O pět měsíců později, v březnu 1968, spáchali američtí vojáci masakr v My Lai.)


Dobře známý muž s lesklými brýlemi bez obrouček a nepoddajnými vlasy ulízanými dozadu, jako by byly ze skla, mě přivítal ve dveřích kanceláře, která se zdála velká jako tenisový dvorec. Vyzařovala z něj úžasná neklidná energie a já měl pocit, že ji tento člověk nedokáže utlumit, ani kdyby chtěl. Krátce poté, co jsem mu začal sdělovat své postřehy, mě vzal k mapě Vietnamu a požádal mě, abych mu označil zpustošené oblasti. Měl jsem pocit, že jeho žádost je ve skutečnosti zkouška – zkouška, na niž jsem byl připraven, poněvadž jsem si do letadel předsunuté vzdušné kontroly brával mapy. McNamara dával najevo hluboké zaujetí, ale můj výklad nijak nekomentoval a pouze se mě zeptal, jestli o tom mám něco písemně. Řekl jsem, že ano, ale jen v rukopisné podobě. Navrhl mi, abych text přepsal na stroji, a poskytl mi kancelář jednoho generála, který byl právě mimo.


Netušil ovšem, že můj článek má délku celé knihy. Trvalo mi tři dny, než jsem ho nadiktoval do generálova přepisovacího stroje. Hotový projekt jsem předal McNamarovi, který mi poděkoval, ale nic dalšího k této záležitosti nedodal – ani tehdy, ani kdykoliv poté.


O patnáct let později, konkrétně v roce 1982, když Neil Sheehan sbíral podklady pro svou knihu o válce A Bright and Shining Lie ( Jasná a zářivá lež ), narazil na dokumenty týkající se mého rukopisu přepsaného za pomoci Pentagonu. Podle těchto dokumentů zaslal McNamara můj text americkému velvyslanci v Jižním Vietnamu Ellsworthu Bunkerovi, který požádal jistého Boba Kellyho o sepsání celkové zprávy s cílem zdiskreditovat moje svědectví a současně se pokusil přimět časopis Atlantic (Bunker se totiž mylně domníval, že můj článek má vyjít právě tam), aby „odmítl zveřejnění“.


Memorandum doporučující tyto kroky bylo zasláno McNamarovi, náměstkovi ministra zahraničí Nicholasi Katzenbachovi a asistentovi ministra zahraničí Williamu Bundymu. „Vykonavatelem“ byl ministr zahraničí Dean Rusk. Piloti předsunutých letů byli opětovně vyslechnuti a sepsali místopřísežná prohlášení. Dva civilní piloti dostali za úkol přeletět nad provincií a ověřit mou kalkulaci škod. Zvažovaly se plány veřejně vyvrátit má zjištění. Výsledná zpráva však konstatovala nepříjemnou skutečnost, že „odhady pana Schella jsou v podstatě správné“.


Snad proto, že ho frustrovala neschopnost najít v mém svědectví faktické chyby, připojil autor zprávy alespoň několik redakčních poznámek, které nejlépe vystihovaly pomýlené uvažování, na němž byla válka založena. Podle jeho názoru jsem si neuvědomoval některé polehčující okolnosti pro zkázu, jíž jsem byl svědkem. Například jsem prý nevěděl, že „obyvatelstvo je veskrze nepřátelské…“ Vietkong přitom ze svého pohledu hájil vůli lidu. Z hlavního důvodu, proč tuto válku vůbec nerozpoutávat – totiž z naprosto zjevné nenávisti většiny obyvatel vůči americké invazi a okupaci –, se tedy stalo její ospravedlnění.


Když jsem v roce 1998 absolvoval další dlouhý rozhovor s McNamarou, netýkal se již Vietnamu, nýbrž jaderných zbraní – v této otázce jsme se shodli stejně dokonale, jako jsme se kdysi neshodli v otázce Vietnamu. Oba jsme byli přesvědčeni, že jediným rozumným způsobem, jak naložit s jadernou bombou, je zbavit se jí. McNamarův obrat v této věci byl dramatický. Více než kterýkoliv jiný vládní činitel byl totiž právě on zodpovědný za institucionalizaci klíčové strategické doktríny jaderné éry, totiž doktríny jaderného odstrašení, která je rovněž známá jako „vzájemně zaručené zničení“.


Nyní se chtěl této doktríny zbavit. Nakonec jsme se sblížili i v otázce Vietnamu, neboť McNamara po dvou desetiletích mlčení vydal knihu In Retrospect ( Při zpětném ohlédnutí ), v níž zavrhl vlastní někdejší odůvodnění této války. Kennedyho a Johnsonově administrativě dokonce napsal slavnou větu: „Mýlili jsme se, strašlivě jsme se mýlili.“


Mnozí McNamarovi kritici tvrdí – podle mne právem –, že tento muž nedospěl k plnému pochopení tehdejších událostí a že se usilovně snažil poukazovat na vznešené záměry, které realita nedokázala naplnit. Jak vznešené však mohou být záměry, když jsou fakta odhalující jejich strašlivé důsledky snadno k dispozici, avšak zůstávají přehlížena?


Měl být McNamara ve své lítosti otevřenější? Měl. Měl ji vyjádřit dříve? Zajisté. A především: měl nikdy nedoporučit válku, měl se nikdy nepostavit se do jejího čela a měla americká válka ve Vietnamu nikdy nezačít? Probůh, ano.


Dvacáté století za sebou zanechalo hromady mrtvol, které se nyní opět vrší. Kolik veřejných činitelů McNamarova významu však někdy vyjádřilo jakoukoliv lítost nad vlastními přehmaty, pošetilostmi a zločiny? Mohu uvést pouze jedno jméno: Robert McNamara. Kdyby mu byla nějakou nepravděpodobnou náhodou někdy odhalena socha, nechť ho zachycuje při pláči. V tom byl nejlepší.

Jonathan Schell je členem Institutu národa a vyučuje kurz jaderného dilematu na Yaleově univerzitě. Je autorem knihy The Seventh Decade: The New Shape of Nuclear Danger (Sedmé desetiletí: nová podoba jaderného nebezpečí).


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments