Za růstem vykročte vlevo

Srpen 6, 2008

Joseph E. Stiglitz

NEW YORK – Jak levice, tak pravice říkají, že představují hospodářský růst. Měli by tedy voliči, kteří se mezi nimi rozhodují, chápat svou úlohu jako výběr z alternativních manažerských týmů?


Kéž by to bylo tak snadné! Část problému se týká role štěstěny. Americké ekonomice v 90. letech požehnaly nízké ceny energií, vysoké tempo inovací a Čína nabízející čím dál kvalitnější zboží za klesající ceny, což v úhrnu zajistilo nízkou inflaci a rychlý růst.


Prezident Clinton a tehdejší předseda amerického Federálního rezervního systému Alan Greenspan se o to mnoho nezasloužili, i když špatné politiky samozřejmě mohly nadělat paseku. Naproti tomu současné problémy – vysoké ceny energií a potravin a hroutící se finanční soustava – vyvolaly velkou měrou právě špatné politiky.


Existují skutečně velké rozdíly ve strategiích růstu, díky nimž jsou vysoce pravděpodobné různé výsledky. První rozdíl se týká pojetí samotného růstu. Růst není jen otázkou zvyšování HDP. Musí být udržitelný: růst založený na degradaci životního prostředí, spotřebitelském flámu na dluh či těžbě vzácných přírodních zdrojů bez reinvestice výnosů udržitelný není.


Růst rovněž musí zahrnovat všechny, tedy musí být přínosný přinejmenším pro většinu občanů. Ekonomika stékajících kapek nefunguje: i při zvýšení HDP si většina občanů může ve skutečnosti pohoršit. Americký růst v poslední době nebyl ani ekonomicky udržitelný, ani celospolečensky zahrnující. Většině Američanů se dnes daří hůř než před sedmi lety.


Mezi nerovností a růstem ale není třeba hledat kompromis. Vlády mohou růst posílit rozložením přínosů na všechny. Nejhodnotnější zdroj země jsou její lidé. Je tedy nutné zajistit, aby všichni mohli naplňovat svůj potenciál, což vyžaduje příležitosti ke vzdělání pro každého.


Moderní ekonomika také vyžaduje přijímání rizika. Jednotlivci jsou ochotnější brát na sebe riziko, existuje-li kvalitní záchranná sociální síť. Pokud chybí, občané požadují ochranu před zahraniční konkurencí. Sociální ochrana je efektivnější než protekcionismus.


Nedostatky v prosazování sociální solidarity si mohou vyžádat další výdaje, z nichž mezi nejmenší nepatří společenské a soukromé výdaje na ochranu majetku a věznění zločinců. Odhaduje se, že během několika let bude v Americe pracovat víc lidí v bezpečnostní branži než ve školství. Rok ve vězení může stát víc než rok na Harvardu. Náklady na věznění dvou milionů Američanů – celosvětově jeden z nejvyšších poměrů na obyvatele – by se měly považovat za položku odečítanou od HDP, a přece se přičítají.


Druhý největší rozdíl mezi levicí a pravicí se týká úlohy státu v propagaci rozvoje. Levice chápe, že velice záleží na roli vlády v oblasti zajišťování infrastruktury a školství, rozvoje technologií, ba dokonce působení v úloze podnikatele. Vlády položily základy revolucí spjatých s internetem a moderními biotechnologiemi. V devatenáctém století výzkum na amerických univerzitách podporovaných vládou vytvořil základní kameny zemědělské revoluce. Vláda pak tyto pokroky přenesla na miliony amerických farmářů. Úvěry pro menší firmy jsou zásadní pro vytváření nejen nových podniků, ale celých nových branží.


Poslední rozdíl možná bude vypadat zvláštně: levice dnes rozumí trhům a úloze, již mohou a měly by v ekonomice hrát. Pro pravici, zejména v Americe, to neplatí. Nová pravice, zosobněná administrativou Bush-Cheney, je ve skutečnosti starým korporativismem v novém hávu.


Nejde o žádné liberály. Věří v silný stát s rozsáhlými exekutivními pravomocemi, který se však využívá na obranu zavedených zájmových skupin, s pramalým ohledem na tržní principy. Seznam příkladů je dlouhý, ale zahrnuje subvence firemních velkostatků, cla na ochranu ocelářského průmyslu a nejčerstvěji astronomické částky na záchranu Bear Stearns, Fannie Mae a Freddie Mac. Neslučitelnost mezi rétorikou a realitou je ale dlouhodobá: protekcionismus se rozšířil za Reagana, mimo jiné zavedením takzvaných dobrovolných exportních omezení na japonské automobily.


Naproti tomu levice se snaží trhy rozhýbat. Nespoutané trhy samy dobře nefungují – což je úsudek podepřený současným finančním debaklem. Obránci trhů občas přiznávají, že trhy někdy selžou, dokonce katastroficky, ale tvrdí, že se „samy korigují“. Podobné argumenty zaznívaly už během Velké hospodářské krize: vláda nemusí dělat nic, protože v dlouhodobém výhledu trhy vrátí ekonomiku k plné zaměstnanosti. Jak se ale proslule vyjádřil John Maynard Keynes, v dlouhodobém výhledu budeme všichni mrtví.


Trhy se samy v relevantním časovém rámci nekorigují. Žádná vláda nemůže sedět a přihlížet, když se země propadá do recese nebo deprese, i když ji zapříčinila nenasytnost bankéřů a špatné zhodnocení rizik ze strany trhů s cennými papíry a ratingových agentur. Pokud se ale vlády chystají zaplatit účet za léčbu ekonomiky, musejí také udělat něco pro to, aby se snížila pravděpodobnost, že bude zapotřebí hospitalizace. Deregulační mantra pravice byla jednoduše mylná a teď na to doplácíme. A cena – ve smyslu ušlého výstupu – bude vysoká: jen ve Spojených státech možná přesáhne 1,5 bilionu dolarů.


Pravice svůj intelektuální původ často odvozuje už od Adama Smithe, avšak Smith sice uznával moc trhů, ale také uznával jejich meze. Už v jeho době podniky přišly na to, že pokud se spiknou a zvýší ceny, mohou si zvýšit zisky jednodušším způsobem, než když budou efektivně vytvářet novátorské produkty. Je zapotřebí silných protikartelových zákonů.


Je snadné uspořádat večírek. Během flámu se mohou všichni cítit skvěle. Prosazovat udržitelný růst je ale mnohem těžší. Levice má dnes oproti pravici soudržnou agendu, která nabízí nejen vyšší růst, ale také sociální spravedlnost. Pro voliče by mělo být snadné si vybrat.


0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky