Jeden můj známý, znám takových mnoho, má na krku exekuci. Docela mu to přeji, aby přišel o barák, ve kterém žije, nebo lépe řečeno hnije, už 23 let obklopen odpadky, které tam porůznu stahuje a skladuje. Jde o jeho vývoj.
Za starého režimu to byl celkem bodrý chlapík, ale to když mu práskal bič vrchnosti nad hlavou. Po tzv. revoluci si vyhověl. A také zestárnul a také „tento“, jako my všichni. Nemusí pracovat, nějaké peníze si všelijak vydělá nebo dostane od státu. Vlastní dům. Zapáchá. On i ten dům. Raději žije ve špíně a nepořádku. Zalezlý v díře jako jezevec si připadá jako agent v konspiraci. Znám takových mnoho.
Když jsem se mu po celé ty roky snažil mluvit trochu do duše, aby něco se sebou udělal, jeho krysí očka se potměšile blýskala. Myslel si o mně své. Totiž, že jsem hlupák, který chodí do zaměstnání a nechává se odírat od staronového režimu atd. Hlupák, to jsem, to není pro mne nic nového. Je nás víc.
Při hovoru mi vždy sděluje „nejnovější“ novinky z politiky, ke kterým došel svým samostatným uvažováním, na které je tak patřičně hrdý. Jsou to však pro obyčejného občana „novinky“ staré nejméně dvacet let, neboť onen známý, jak jste již určitě pochopili, je duševně zpožděný. A to prosím z vlastní vůle. Znám takových mnoho.
Někdy, když se potkáme, tak mi s očima navrch významně doporučuje, abych si přečetl nějakou knihu, kterou právě objevil. Obvykle je to literatura, kterou znám nejméně 20 let. Musím mu to několikrát opakovat, aby to pochopil. Diví se tomu a nemůže tomu uvěřit, neboť se, jako ostatně každé individuum, považuje za nejchytřejšího na světě. Prožívá svoji omezenost a neví o ní.
Individualita je založena na prosté fikci první osoby čísla jednotného a na třetí osobě čísla množného (já a oni). V běžném životě a komunikaci jí téměř každý podvědomě podléhá. Je s tím spojené vyplavování endorfinů. Prostě řečeno, člověk má v první osobě radost, že není takový vůl jako ti ostatní v osobách druhých. Působí to výborně jako anestezie, takže člověk reálně nevnímá, co se děje okolo něj a v něm.
Režim, kterému občané slepě baští jeho podporu egoismu, má vyhráno. O svůj krk se nemusí nijak obávat. Ten režim, občané jej mají v oprátce. Vůbec nevadí, když je návnada umělá a falešná. Neloví se na pouhou třpytku nejlepší rybí maso?
Ten můj známý je vášnivým rybářem. Neustále vymýšlí různé návnady, jak by ulovil dobře vykrmené kapry v jednom hospodářsky produktivním rybníku. Jsou určeni na Vánoce. Voda je tam zelená a hnědá. Smrdí od močůvky a od hnoje. Člověk by se do ní štítil vykonat i malou potřebu. Ti kapři jsou sice silně toxičtí, ale když jsou zadarmo, nikdo jimi nepohrdne. A tak ten můj známý pytlačí a chytá kapry ostošest a cpe se jimi, až sotva lapá po dechu.
Nedávno mu přišly poštou jako dárek nějaké knihy. Nestály za nic, ale byly zadarmo, tak si je ponechal. Potom přišla jedna složenka na jejich zaplacení, pak druhá a třetí. On jim nevěnoval pozornost, neboť byly přece zadarmo. Měsíc po vypršení poslední lhůty se začalo roztáčet kolo legálně organizovaného zločinu (návnada – pohledávka – odkupní firma – „nezávislý“ soud – závislý exekutor – zabavený majetek převyšující nejméně deseti tisíckrát hodnotu původní pohledávky).
Zřejmě si u toho dárku nepřečetl průvodní dopis, tak nezjistil, kde byl háček. Obtížně lapá po dechu. Sežral návnadu i s navijákem. Není sám. Jak jste jistě pochopili, „kdo s čím zachází, s tím také schází“. Stal se z něj kapr. Jako ostatně ze všech, co žijí v tomto zahnojeném rybníku. Končím, nedostává se mi dechu…
