Základy přirozeného práva a karmických zákonů – 1. díl: Přirozené právo

Místo věnování varování:

Přirozené právo

Přirozené právo je právo bytostí rozvíjet se. K tomu, aby se mohly rozvíjet, potřebují mít zajištěny základní životní potřeby, včetně bezpečí. Součástí přirozeného práva proto je i právo na zajištění, uspokojení, naplnění těchto potřeb. A součástí přirozeného práva proto je i právo se bránit.

Podle orientálních či esoterních nauk vývoj ve vesmíru probíhá tak, že se jeho zdroj rozdělil na velké množství božích jisker. I každý z nás má v sobě takovou jiskru. Cílem těchto jisker pak je uvědomit si svou božskou podstatu a opět – vědomě – splynout se zdrojem. V tom spočívá božská hra líla. Podstatou vývoje je tedy boj proti entropii.

…Jistě, jiné nauky hlásají něco ve smyslu, že spojení se zdrojem lze dosáhnout i tak, že člověk sám sebe umrtví, a stane se mrtvou hmotou. – Na konci cyklu se přece všechna hmota vesmíru tak jako tak vrátí do svého zdroje. Toto umrtvování sebe sama navíc obvykle popisují takovým způsobem, aby naopak vypadalo jako rozvíjení individuality.² Nechci se hádat, že tato cesta k takovému cíli nevede. Každý si sám vybere, co přitahuje právě jej.

Přirozené právo je nezadatelné právo bytostí bránit se vůči entropickým jevům a mít k tomu prostředky.

            V každé rozvinutější společnosti samozřejmě vzniká potřeba mít ještě další pravidla, kterými by se řídil její chod. Z těchto pravidel, vzniklých v dané situaci a pro danou situaci, se po čase může vyvinout něco, co nazývám právnickým právem. Za normálních okolností je toto právnické právo podřízeno přirozenému právu, podobně jako je vyhláška podřízena zákonu. Jakmile začne být právnické právo povyšováno nad přirozené právo, společnost se stává násilnou.

Míra násilnosti společnosti je dána mírou, v jaké je právnické právo povyšováno nad přirozené právo.

Jsme zemí, kde právní povědomí ve smyslu přirozeného práva mělo svou tradici. Ještě husité považovali právo likvidovat nebezpečné zločince víceméně za základní lidské právo. Čtvrtý pražský artikul byl chápán právě v tomto smyslu. Později ovšem i u nás mocí nemocní toto právo lidem z rukou vzali. A právě ti, kteří je lidem z rukou vzali, pak také začali tento svůj zločin projikovat na oběť, a vykládat demagogické žvásty o tom, že by někteří lidé chtěli „brát právo do svých rukou“.

V současnosti u nás dosáhlo bezpráví takové míry, že mnozí lidé začínají přemýšlet, co s tím, a dokonce začínají opět uvažovat v intencích přirozeného práva. A to nejen lidé „nevzdělaní“, ale i lidé velmi vzdělaní a zabývající se právě lidským chováním.

Čím se přirozené právo liší od právnického práva?

V první řadě neuvažuje v pojmech trestu a trestní odpovědnosti. Cílem přirozeného práva není někoho za něco trestat, ale chránit sebe a své okolí. Jednáme-li podle přirozeného práva, nesoudíme jiné, ale chráníme sebe. Neotravujeme si mysl myšlenkami na pomstu, odplatu, na nějaké trestání.

            Otázky, nakolik je zločinec, který nás ohrožuje, špatný, nakolik za to, že je špatný, může, co ho k tomu přivedlo, a tak dále, jsou v přirozeném právu až druhořadé. Napřed před ním musíme dokázat ochránit sebe a své okolí, a teprve pak se můžeme věnovat takovýmto filosofickým spekulacím. Opačně to nefunguje – zvlášť ne, když nás zabije. …V oné druhé řadě pak mají úvahy o tom, jakým způsobem společnost zločince ke zločinu přivedla, jakým způsobem společnost zločinnost podporuje, nakolik za to společnost může, nakolik je za to spoluzodpovědná, nakolik je zločinec de facto obětí, samozřejmě také své místo, ale, jak opakuji, až ve druhé.

            Původním smyslem práva bylo chránit společnost před nebezpečnými zločinci, kteří nedokážou být sami sebou – nedokážou se ovládat, chovat se zodpovědně, být sami sebou.

Přirozené právo nezná onu zvrácenost nazývanou trestní odpovědnost. Přirozené právo chápe tuto věc – která je doslovně převráceností – přesně opačně, než jak je nám předkládána dnes. Chápe ji v původním smyslu. Chápe ji tak, že buď je někdo odpovědný – a pak má pro své jednání jistě nějaký důvod, jedná odpovědně, a i když může být jeho jednání poněkud neobvyklé, i když „poruší nějakou vyhlášku“, nedopouští se tím zločinu, a není třeba se kvůli tomu pohoršovat a už vůbec ne jej kvůli tomu „trestat“. Protože odpovědný člověk není nám ani společnosti nebezpečný. (To, že může být nebezpečný určitým druhům režimu, je věc jiná.) A naopak, pokud někdo není zodpovědný, je nebezpečný, a je třeba před ním sebe i své okolí chránit.

Přirozené právo vychází z toho že každý, kdo páchá zločin, je (přinejmenším v okamžiku, kdy zločin páchá) nesvéprávný, protože ztrácí svou individualitu, a že je třeba se vůči tělům postrádajícím individualitu chránit. A to jak vůči těm, co ji postrádají trvale, tak proti těm, co ji ztrácejí občas.

Dnešní pojetí trestní odpovědnosti je samozřejmě postavené zcela jinak. Pokud zločinec patří rovnou do jedné z kategorií nezodpovědných osob: nezletilí, duševně nemocní, politici, známí politiků, na které se automaticky vztahuje trestní imunita, není možné jej právně stíhat. Ale i v případě, že někteří zločinci do těchto kategorií nepatří, právnické právo zdánlivě zcela nesmyslně (ale s jasným úmyslem) „zkoumá“, jestli jsou odpovědní za své činy, rozlišuje je na zodpovědné a nezodpovědné, přesněji prohlašuje téměř všechny zločince za nezodpovědné a proto netrestatelné. A vězení jsou plněna naopak lidmi odpovědnými, kteří si dovolili proti nezodpovědným zvednout často jen hlas, a jsou proto označováni za zločince, nebo jsou lidé zavíráni i jen tak pro nic za nic, aby se udržovala atmosféra teroru.³

            O někom prohlásí, že zodpovědný není – na něj se pak také vztahuje imunita, o jiném prohlásí, že zodpovědný je, a ten je potrestán. Nejde už tedy o chránění společnosti před zločinci, ale o ochranu zločinců před společností, a o trestání za zodpovědné chování. Zcela zaniklo chápání, že by mělo jít o to, jestli je dotyčný nebezpečný svému okolí nebo ne, a ne o to, jestli je svéprávný nebo není, když žádný zločinec tak jako tak svéprávný být nemůže.

Je to podobné, jako kdyby byly osoby nakažené nějakou nebezpečnou infekcí tříděny na svéprávné – ty by byly umístěny do karantény, a nesvéprávné – a ty by byly nechány, aby nemoc šířily mezi ostatní.

Rozlišováním na svéprávné a nesvéprávné, a osvobozováním nesvéprávných a odsuzováním svéprávných lze osvobodit každého zločince … a také odsoudit každého, kdo je svéprávný, jen za to, že je svéprávný.

V přirozeném právu je likvidace zločince nebo „trest“ v první řadě na uvážení oběti. Je na ní, jak s útočníkem nebo nebezpečným zločincem naloží, a nikdo jí do toho nemá co mluvit. Něco jako policie slouží v první řadě k chycení zločince a jeho předání oběti. Tímto způsobem – že je zločinec předán oběti, která rozhodne o jeho osudu, to dosud funguje například v některých afrických zemích.⁴

Z důvodu, že se přesto nejedná jen o „soukromou“ záležitost oběti, ale také o potřebu chránit celou společnost, obvykle existuje i něco na způsob soudů. Tyto soudy jsou ale až teprve pro případ, kdy oběť už nežije, nemá fyzických či psychických sil „trest“ provést, bojí se odplaty jedinců spojených se zločincem, prostě pro případ, kdy z jakéhokoli důvodu hrozí, že své právo plně nebo vůbec neuplatní, že bude příliš „měkká“ a mírná, a že by z toho zločinec vyvázl příliš lehce a mohl ve zločinnosti pokračovat.

…Na námitku, že i soudy a policie se mohou bát příbuzných či známých zločince, a vše pak dopadne stejně jako dnes u nás, lze odpovědět: Ano, v tomto jediném případě to dopadne stejně, ve všech ostatních o něco lépe.

Vykonání „trestu“ náleží v první řadě oběti. Jakékoli bránění jí v jeho provedení je zločinem.

Obvyklou námitkou je – jako u všeho – že všechno je zneužitelné. Ano, všechno je zneužitelné. Tento systém má ale na rozdíl od současného řadu pojistek. Pokud spravedlnost vykonávají obyčejní lidé, mají omezenější možnost stíhat někoho bezdůvodně, protože je v tom ostatní většinou nepodpoří.

Dnešní soudci žádnou podporu od lidí nepotřebují, a pro svou nezodpovědnost si mohou dělat v podstatě, co chtějí, vydávat nejnesmyslnější, nejabsurdnější rozhodnutí, případně i zavírat lidi de facto bez udání důvodu. Pokud spravedlnost vykonávají obyčejní lidé, jsou za to odpovědní, a pokud se pod rouškou spravedlnosti dopustí nespravedlnosti, jsou „další na řadě“.

Dnešní soudci a podobní vykonavatelé násilí (například exekutoři) žádnou odpovědnost nemají, a ani za největší zločiny, justiční vraždy, nejsou většinou nijak stíháni. Obyčejní lidé jsou samozřejmě laici. Ale lepší laik (i Lajka) než profesionální soudce, který o případu nic neví, protože byl líný si přečíst spis, a při přelíčení spí. O podplacených soudcích a o soudcích plnících politické objednávky snad není ani třeba se zmiňovat.

…Každý systém bude stejně brutální jako ten dnešní, pokud budou rozhodovat lidé stejně zhovadilí jako dnes. Přirozené právo dává rozhodování do rukou jiným. Pokud budou ti jiní stejně zhovadilí, bude i systém stejně zhovadilý. Jakmile však alespoň někdo z nich natolik zhovadilý nebude, systém bude lepší.

Ponechat rozhodování na oběti je naprosto logické, protože oběť ví nejlépe, jak ji zločin postihl. Nejjednodušším případem je, když někdo někomu něco ukradne. Okradený nejlépe ví, o kolik větší cenu pro něj měly ukradené věci, než kolik za ně zloděj dostal v bazaru nebo ve sběrně. Ať už z důvodu, že je k něčemu nutně potřeboval, nebo proto, že pro něj měly cenu emocionální. A také dobře ví, kolik času a peněz ho stála, a kolik těžkostí mu způsobila například krádež dokladů a klíčů.

           Myslím, že je logické, aby riziko vyplývající z toho, že zloděj – třeba i jen z neznalosti – může ukrást něco, co má pro okradeného daleko větší cenu, než by čekal, bylo rizikem zloděje, rizikem jeho „povolání“, aby se nemohl spoléhat na „maximální trest“, tak jako může dnes.⁵ (A podobně i v případě ostatní „trestné“, tedy dnes většinou netrestané činnosti.) Takové riziko by mohlo kriminalitu brzdit, i když samozřejmě ne u všech, ale u někoho ano. A u těch, které by ani toto riziko neodradilo, by v případě, že by oběti použily svého práva v maximální míře, alespoň nebyly recidivy.

          Pokud bude k rozhodování docházet mezi obyčejnými lidmi, bude probíhat v prostředí, které chápe emocionální cenu předmětů … a které na druhou stranu nemá pochopení pro excesy.

Pokud se jedná o nebezpečného zločince, a o jeho „potrestání“ nerozhodne oběť, může se toho chopit někdo jiný ze společenství – neboť v takovém společenství lidé cítí jako svou povinnost ostatní před zločinci chránit – případně to může učinit někdo k tomu společenstvím určený (podle velikosti a organizovanosti společenství může jít o jedince, určitou skupinu, nějaký úřad…).

Na námitku, že nelze „trestat“ někoho, kdo přímo konkrétně tvou osobu neohrožuje, je možné odpovědět, že jelikož se nejedná o nějaké trestání někoho, ale o poskytnutí bezpečí ostatním, bylo by takové omezení podobné, jako třeba zákaz dát někomu něco k jídlu. …Jak vidíme, i to se pak, jako další krok k potlačení mezilidské solidarity, v některých zemích také zakazuje a prohlašuje za trestné.⁶

V případě používání přirozeného práva mají zločinci podmínky navíc ztížené tím, že přirozené právo nezná žádnou promlčecí dobu (která v právnickém právu vznikla hlavně z pragmatických důvodů obtížného dokazování po letech), a na rozhodnutí poškozených se samozřejmě nevztahuje amnestie. Zločince je možno „trestat“, dokud je považován za nebezpečného, a do vykonávání svého základního práva nemá oběti nikdo co mluvit. …Na zločince se tedy nevztahuje ani amnézie, ani amnestie.

Pokud bude spravedlnost v rukou obyčejných lidí, kteří jsou za své rozhodnutí odpovědní ostatním lidem společenství, které musí ostatní podpořit a často jim musí i pomoci – například chytit zločince a předat jim ho – je menší pravděpodobnost, že budou někoho „trestat“ pro nesmysly nebo de facto bez udání důvodu, jako to dnes dělají soudy, které nikomu odpovědné nejsou. A zvlášť pokud budou, když se dopustí zjevné nespravedlnosti, na rozdíl od dnešních soudců a exekutorů požívajících imunity, „další na řadě“.⁷

          V takovém průhlednějším systému je pak například těžší, aby někdo někoho „trestal“ za uražení hlavy státu, když každý vidí, že dotyčnému žádná hlava uražena nebyla, že ji má stále na krku. Anonymní soudní mašinerie s něčím takovým problémy zpravidla nemá, i když hlavu na krku soudci samozřejmě také nemohou nevidět…

          Samozřejmě, že v každé společnosti jsou blbci, a ti nejspíš budou dělat problémy. Z těch, co mají možnost rozhodovat, je však budou dělat jenom blbci, a budou je dělat jenom do té doby, než pochopí, kde je jejich místo. Což je poněkud rozdíl proti situaci, kdy rozhodují jenom blbci, a navíc organizovaně. A pokud bude nějaká společnost složena pouze z blbců a budou tedy také rozhodovat zase jenom blbci? Taková společnost asi nemá šanci za žádných okolností…

Částečně opodstatněnou námitkou – ale jen částečně – je, že při přechodu ze současného systému na přirozené právo by mohlo dojít k nespravedlnostem a násilnostem. Takové riziko s sebou přináší každá změna jakéhokoli systému, každá změna jakýchkoli pravidel. A je zajímavé, že se tím argumentuje právě v tomto případě, když jinde stejný argument nevadí. Jak to, že nikomu nevadily například stovky mrtvých, které přineslo zavedení přednosti chodců na přechodu? Jak to, že v tomto případě se hromady rozdrcených mrtvol naprosto samozřejmě považují za nutnou oběť, kdežto v jiných případech často i jen teoretická možnost, že by se „něco mohlo stát“, znamená jednoznačné odmítnutí, definitivní konec možnosti, že by se o dané otázce mohlo vůbec uvažovat?

Nějaké výrazné zvýšení násilí při takovéto změně právního systému navíc není příliš pravděpodobně. (Či spíš při zavedení právního systému, protože řada současných systémů se právními vůbec nazvat nedá.) Zlo totiž vždycky jede na maximum. Zlo nemá samo o sobě nějakou možnost „akcelerace“. Zlo je jako plyn – zaujme vždy jen takový prostor, jaký mu sami poskytneme.

Tvrdit, že by změna systému ke zvýšení míry násilí vedla, je asi stejné, jako tvrdit, že když zatáhneme za záchrannou brzdu, vlak pojede rychleji. Vlak sebou sice může cloumat, můžeme si v něm i nabít hubu, ale rychleji prostě nepojede. Takže žádné „roztáčení kola násilí“, jak nám pořád tvrdí. Písek jeho soukolí vždycky zpomalí, jen to může skřípat.

            Tím, že se postavíte proti zlu, můžete maximálně – v některých případech – obrátit jeho pozornost směrem ke své osobě. Takže to není o tom, že byste zlo vyprovokovali k intenzívnější činnosti … ale jen o osobní odvaze.

            Všichni zločinci jsou v první řadě zbabělí, a ve druhé málo inteligentní. I pokud nějakou inteligenci mají, mají ji jen v jistém směru, a v jiném ji zase postrádají. Proti populaci odvážných a inteligentních mají šanci jen tehdy, pokud je tato společnost netečná, nebrání se jim a dovolí jim to.

          Při bližším pohledu na lidi, kteří se přirozeného práva bojí, vidíme, že ve skutečnosti mají strach hlavně sami ze sebe, ze svých vlastních představ, co nejhoršího by mohli oni sami udělat, kdyby nebyli pod kontrolou „zákonů“, dohledem policie a bičem soudů. Jejich „argumenty“ nejsou ve skutečnosti ani tak argumenty, jako spíš projevem nedostatku sebedůvěry, sebevědomí, strachu z odpovědnosti, neschopnosti stát si za svým rozhodnutím, strachu být sami sebou.

Přirozené právo je právem být, pokud svou existencí neohrožujeme jiné. Aby mohl člověk být, často se potřebuje bránit a chránit před těmi, kteří ostatním toto právo upírají. Právě proto se věnuji tomuto „nejkontroverznějšímu“ právu, právu se bránit, které dosud mnozí jako právo nespatřují a neoznačují jej tak. Na rozdíl od nich považuji právo bránit se a chránit za základní lidské právo, a kdyby nebyla praxe jiná, nazýval bych jej nezcizitelným.

Přirozené právo je o chránění se před nebezpečnými – nesvéprávnými jedinci, a poskytnutí prostoru jedincům svéprávným. Cílem není někoho soudit nebo trestat, ale chránit se před nebezpečím, které někdo představuje. Pokud je nebezpečný, je prostě třeba se bránit, a nějaké úvahy, jestli je nebo není svéprávný, jestli je nebo není „právně odpovědný“, jsou – záměrně – zavádějící. Podobně, jako je – záměrně – zcela zavádějící a chybné celé dnešní pojetí práva, spravedlnosti, „trestu“, a všeho, co s tím souvisí.

Samozřejmě, že je mi jasné, že přirozené právo nemůžu dnes v našich podmínkách nikomu doporučovat, protože bych se vystavoval útoku. Mohu jen naznačit, jak dřív tento způsob fungoval, jak někde ještě funguje, a jak by snad mohl fungovat někdy v budoucnosti. Ukázat, jak by takový systém vedl ke zmenšení násilí ve společnosti. Ukázat, že existuje i alternativa k neomezenému růstu násilí.