Základy přirozeného práva a karmických zákonů – 2. díl: Deprivanti

Termín deprivant se díky Františkovi Koukolíkovi vžil natolik, že nemá smysl razit nějaký jiný.1 Výraz deprivant je odvozen od latinského deprivare, zbavit. Nedával bych jej však do souvislosti s deprivací (ačkoli jeden druh deprivantů vzniká citovou deprivací v prvním roce života), ale od toho, že jsou to jedinci zbavení lidství.

Deprivanti nejsou lidé. Jsou to jedinci, kteří lidství nikdy nedosáhli nebo o ně přišli. Postižení se projevuje hlavně v citové a hodnotové oblasti.

Jde o podobný druh psychického postižení, jaký kdyby se vyskytl v oblasti intelektové, označoval by se za pásmo od debility k idiocii. Změny považuje Koukolík, jakožto patolog, za nevratné. Podle něj nejde o nemoc, ale o zrůdnost nebo zmrzačení.

V intelektové oblasti nemusí být postižení patrné, i když většinou je i tam. Tvrzení, že deprivanti bývají vysoce inteligentní, bych nepřeceňoval. Pokud inteligenci v jistém směru mají, v jiném směru jim o to víc chybí.2

Uvažovaná nevratnost těchto změn také poněkud zpochybňuje už tak dost zpochybněné představy o vězeňství jako o „nápravném zařízení“. Představy o „převýchově“ zločinců – o tom, že z deprivantů je možné jejich zavřením vychovat lidi – jsou tedy asi tak podobné, jako představy, že zavřením blbce zvýšíte jeho IQ. Nehledě na to, že deprivanti se obvykle rychle vyšplhají po „žebříčku moci“, získají oficiální či neoficiální imunitu, a do vězení se pak dostávají velice zřídka.

Jako základní znaky deprivantů se uvádějí nedostatek sebezaměření, neschopnost tvůrčí spolupráce, ničivost a parazitismus. Jsou dokonalými manipulátory. Deprivanti snadněji vytvářejí aliance, koalice a organizace, kterým jde o moc, než lidé, kteří jimi nejsou. Jejich výskyt v politice je přímo epidemický.

„Ofenzívní deprivanti“ jako jediný smysl bytí prožívají a uznávají samoúčelnou moc. Jediné, čemu věří, je nediferencovaný růst čehokoli, co jim moc dává nebo ji posiluje. Pouze jako prostředek k růstu „vlastní“ moci chápou například peníze a majetek vůbec, společenské postavení, ale také sex.

(Zjednodušeně řečeno, jsou něčím jako korečkovými rypadly v lidské podobě – avšak pouze podobě, protože lidmi nejsou ve skutečnosti o nic víc než tyto těžební stroje. Nejsou ani zvířaty, neboť i u těch – alespoň u vyšších živočichů – existuje individuální duše a míra ovládání skupinovou, druhovou duší je u nich menší než u deprivantů. Na rozdíl od rypadel by se však na deprivanty mohlo vztahovat něco jako zákon na ochranu organické hmoty, který existuje v některých zemích „třetího světa“ – podle kterého může být například pokutován někdo, kdo vyhodí slupku od banánu místo toho, aby ji zkompostoval. A porušením takového zákona by mohlo být například pohřbení deprivanta stejným způsobem, jakým jsou pohřbíváni lidé – nebo případně i zvířata.)

Chování „deprivantů ofenzívních“ autoři přirovnávají k chování zhoubného nádoru, v chování „deprivantů defenzívních“, kteří parazitují prostřednictvím vyvolávání soucitu a dožadováním se pomoci, zase spatřují „cestu zpátky na placentu“.


Z méně materialistického hlediska jsou deprivanti jedinci, kteří, krátce řečeno, nemají duši. Někteří čtenáři se hned ozvou, že duši má přece každý. I v případě, že má, u deprivantů neexistuje kontakt mezi duší a tělem, nebo je silně omezen, a tito jedinci jsou dálkově řízeni někým nebo něčím jiným. Potlačení kontaktu mezi duší a tělem může být na škále 0-100 %, a může být trvalé nebo dočasné.

Deprivanti mohou být ovládáni někým, kdo žije ve fyzickém těle, nebo nějakou skupinovou duší. Může jít o druhovou duši – skupinovou duši lidského druhu (která je však tak jako tak silně hacknutá jinými skupinovými dušemi) – nebo o bytosti z jiných rozměrů, temné síly. V případě deprivantů se tedy jedná o něčím posedlou biomasu, média, zombie, či o něco na způsob biorobotů.


Po fyziologické stránce se deprivantství vysvětluje odlišným (nedostatečným) fungováním mozku. A to buď vlivem zmíněné zrůdnosti, genetického postižení, poškození mozkové tkáně v prenatálním vývoji, při porodu nebo později během života, jiného zapojení mozkových buněk či odlišného chemismu mozku. Ten může být způsoben změnou metabolismu při nemoci nebo příjmem individualitu potlačujících drog. V případě drog může jít o „klasickou“ narkomanii nebo o násilné udržování lidí na drogách, ať už jde o klasické zombie nebo o zfetované americké vojáky. K jinému zapojení mozkových buněk pak slouží různé „ideologie“ a „praní“ mozků.

Přeloženo do méně materialistického jazyka, v důsledku těchto změn se mozek stává nepoužitelným jakožto nástroj pro individuální duši. S podobnými změnami se setkáváme i u řady těžkých psychóz, kdy je také projev individuální duše silně omezen. (Vznik některých psychóz ostatně bývá vysvětlován tak, že se někdo v důsledku silného utrpení vzdá své individuality.) Deprivanti jsou prostě neindividuální formou života.3 A nejsou ani autonomní formou života, protože jsou dálkově řízeni.

Deprivantství (v plně projevené formě) tedy každopádně není částečnou psychopatií, ale psychopatií non plus ultra, její nejtěžší formou.


Velké nebezpečí představuje skutečnost, že deprivanti zpravidla velmi dobře ovládají disimulaci – vydávají se za lidi, dokonce předstírají lidské kvality. Největší vrazi z koncentračních táborů bývají popisování jako vzorní, pozorní, „citliví“ otcové svých dětí.4 Mnoho lidí tuto jejich disimilaci neprohlédne, deprivanty si antropomorfizuje a dokonce je za lidi i omylem považuje.

Nebezpečné je to také z důvodu, že obecně platí, že kdykoli považujete někoho za něco víc, než ve skutečnosti je, ať v kladném nebo záporném slova smyslu, věnujete mu víc pozornosti než si zaslouží, posíláte mu svou energii. Právě to je podstatou energetického parazitismu, upírství. Právě proto se mnozí jedinci chtějí stát slavnými, nebo chtějí, aby si o nich lidé mysleli, že jsou ještě zlejší, než ve skutečnosti jsou.

Nejlepší obranou (a patrně jedinou) proti tomu je umět přesně rozlišit, co je kdo zač, považovat každého přesně za to, čím je. Nepovažovat tedy deprivanty za lidi, ale za to, čím jsou – za něčím posedlou biomasu, za biologický odpad (často nebezpečný), a také se k nim podle toho chovat. Dnešní společenské normy to sice nepřipouštějí. Vyžadují „korektní“, „slušné“ antropomorfizující chování, a dodržování etikety (která je hlavně o vyjadřování podřízeného postoje). Ale normy jsou přece od toho, aby se překračovaly! …Ve vztahu k deprivantům by bylo nejideálnějším být úderníkem.

I v případě nejmírnějších forem deprivantství by se měl člověk vždy držet zásady nikdy s nikým nemluvit o něčem, v čem dotyčný podléhá nějaké skupinové duši. Zásady, která platí i obecně, při jednání v podstatě se všemi lidmi, protože každý z nás v něčem nějaké skupinové duši podléhá. V této věci totiž dotyčný nemluví sám za sebe, a to, co vydává za svůj názor, vůbec není jeho názor. Skrze něj mluví příslušná skupinová duše, a my jej svým postojem a názorem nemůžeme v nejmenším ovlivnit. Ovlivnit bychom jej mohli pouze v případě, že bychom jednali přímo se skupinovou duší, která jej ovládá, změnili její názor, nebo omezili její moc nad ním. …Zkrátka a dobře, nebavit se s opilcem o chlastu, s kuřákem o kouření, s feťákem o drogách … a s pravičákem o politice.5


Propaganda nás k tomu, abychom považovali deprivanty za lidi, vychovává opravdu intenzívně. Stále nám tvrdí o mnoha známých pseudoosobnostech, u kterých není ani nejnepatrnější náznak osobnosti, že osobnostmi jsou. Vadná je i odborná terminologie, která také mluví zcela nelogicky o poruše osobnosti tam, kde žádná osobnost není. Stále slyšíme, jaké má kdo velké sebevědomí – u jedinců, u kterých neexistuje ani žádné sebe ani žádné vědomí. A slyšíme to dokonce pořád donekonečna i přesto, že psychologové už dávno vědí, že ti jedinci, kteří se ostatním jeví jako sebevědomí, ve skutečnosti sebevědomými vůbec nejsou, a naopak trpí silnými komplexy méněcennosti.

K antropomorfizaci deprivantů dochází i tím, že ani po smrti se s nimi nezachází jako s biologickým odpadem, ale jsou pohřbíváni, občas dokonce i formou státních (či spíše stádních) pohřbů. Představa, že by se těla deprivantů likvidovala v kafilérii, je stále pro mnoho lidí nepředstavitelná, a dokonce už dnes neexistují ani dřívější daleko mírnější odlišení v pohřebním ritu, jako bylo například pohřbívání sebevrahů u hřbitovní zdi a probodávání upírů dubovým kůlem.

Psychologické působení takového porušování předpisů o nakládání s biologickým odpadem bych rozhodně nepodceňoval. Takový „pohřeb“ psychicky zasáhne – ať už při něm sentimentální pocity prožívají „sami od sebe“ nebo se do nich nutí, vžívají – příliš mnoho lidí a příliš intenzivně. Tak intenzivně a s takovými následky pro budoucnost, že by teoreticky bylo menším zlem všechny účastníky postřílet. Dlouhodobě by to sice snížilo míru násilí ve společnosti, ale jednak je to nepředstavitelné, a další problém je v tom, že se takových akcí mnoho lidí účastní nedobrovolně, pod velmi silným tlakem, který může být i existenční – nemohou si dovolit tam nejít, nebo jej tito lidé za existenční alespoň považují. Každopádně by však bylo na místě postihovat organizátory takových „zvěrstev“.


Rozeznávání deprivantů by mělo být tou nejzákladnější součástí výchovy, a ve školách tím nejdůležitějším předmětem.

Namísto toho žijeme dokonce nikoli pouze v atmosféře antropomorfizace deprivantů, ale přímo v atmosféře jejich heroizace. Ta probíhá od forem mírných, typu „padouch nebo hrdina, ale jedna rodina“, přes rádoby psychologické romány, filmy a divadelní hry, líčící zločince jako lidi, až po pseudoduchovní bláboly, tvrdící, že zločinci se za nás obětují – berou na sebe „tento těžký a nevděčný úkol“, aby nás mohli trestat za naše provinění, a že jim za to máme být vděčni. A že za všechno můžeme samozřejmě my.


Samozřejmě, že zločinci a paraziti jistou roli mají. Plní funkci něčeho, vůči čemu se musíme umět vymezit, čemu se musíme naučit bránit, čemu se máme umět vyhnout, držet se před tím na pozoru, držet si od toho odstup, něčeho, na čem trénujeme své schopnosti, svou bdělost, svou pevnost.

Můžeme si uvést příklad, který ani nemusí s deprivantstvím vůbec souviset (a už vůbec ne s nějakou jeho těžkou formou), a který také plní tu funkci, že na něm můžeme cvičit své schopnosti a svou pevnost. Například zaujímání rejpalského postoje je do jisté míry dokonce společenskou rolí. Zpravidla na každé veřejné přednášce se najde někdo, kdo se snaží přednášku narušovat, dělat problémy. A kdyby tam zrovna tento konkrétní člověk nebyl, chopí se jeho role někdo jiný. Přednášející to vědí, a dokonce mají za to, že pokud na přednášce žádný takový rejpal není, není něco v pořádku. A učí se tento problém zvládat. (Podobně se má za to, že článek nebo kniha, kterými nikoho nenaštvete, nejsou až tak moc dobré.) V podstatě se jedná o zpětnou vazbu. Problém ovšem je, pokud to někdo přehání, narušuje přednášku příliš … nebo chce zavraždit autora.


Deprivantství a kriminalita jsou samozřejmě dědičné. Pokud mluvím o dědičnosti deprivantství a kriminality, mám na mysli predispozice k nim. Podobně, jako když se mluví o dědičnosti schizofrenie, také se tím myslí predispozice – které navíc potřebují nějaký spouštěcí impuls.

Neexistuje žádné individuální zlo. Zlo člověk páchá jenom tehdy, když přestane být sám sebou, když je „pod vlivem“. A to, i když se jedná o sebevíc „promyšlený“ zločin. Zlo člověk páchá vždycky médijně, respektive páchá jej to, co jej – médium ovládá. Člověk se sice může rozhodnout: „budu zlý“, „budu krást“, „budu vraždit“. Podobně, jako se může rozhodnout: „vožeru se“. Pak ale už nejedná o své vlastní vůli. Nehledě na to, že je i otázkou, nakolik je samo takové rozhodnutí svobodné.

Pokud tedy mluvím o dědičnosti deprivantství a kriminality, mám na mysli dědičnost fyzických predispozic k tomu, aby „vypadával individuální program“, nějakou „hardwarovou“ chybu, která k tomu může přispívat. Dědičnou predispozici k tomu, že něčí tělo není schopno udržet individuální duši.

…A vzhledem k tomu, že zlo není individuální, a kdokoli zlo páchá, činí tak jen jako nástroj skupinové duše, tak ani deprivant není v pravém slova smyslu pachatelem, ale předmětem doličným.


Před pár lety jsem se v jednom článku zmínil o dědičnosti kriminality a velmi jsem narazil. Netušil jsem, až do jaké míry je tato věc tabuizovaná. Na Britských listech mě dokonce vymazali ze seznamu autorů.

Pokoušel jsem se pak najít nějaké práce ohledně dědičnosti a kriminality na internetu, ale téma je tak tabuizované, že i tam panuje poklonkování dogmatu, že dědičné je úplně vše, s výjimkou kriminality.

Přesto mě alespoň pobavily „argumenty“ z „druhé strany“ – tedy odpůrců dědičnosti:


První protiargument byl, že u dětí narozených při nacistických pokusech v rámci programu Lebensborn, kdy se němečtí „šlechtiči“ snažili vyšlechtit novou rasu z „výkvětu“ SS, byla kriminalita „naopak“ větší než obvykle – a že se tedy musela vzít „odnikud“. Jejich otcové přece jen řádně plnili své povinnosti…

Další protiargument se týkal „Juke family“, americké rodiny, která po generace vykazovala extrémně vysokou míru kriminality, a která proto bývala uváděna jako důkaz její dědičnosti. Kriminalita prý nemůže být dědičná, protože mezi potomky této rodiny jsou i tak ctní muži, jako dva američtí presidenti. Juke ve skutečnosti není pravé jméno členů této rodiny, a mezi skutečnými příjmeními, která členové této rozvětvené rodiny používali (celý seznam konkrétních jmen se tají), je jméno Bush.

…Takové argumenty sympatizantů s nacismem proti dědičnosti kriminality opravdu potěší! Přitom je toto téma tabuizováno právě proto, že nacisté dědičnost kriminality zkoumali (a na nějaké zákonitosti i přišli).


Když se dnes člověk zmíní o tom, že by v kriminalitě mohla hrát sebemenší roli dědičnost, hned je osočován z rasismu a diskriminace. Poněkud to připomíná, jak se rozhořčovali Romové, že jde o rasismus a diskriminaci, když začala být v tramvajích vylepována upozornění na nebezpečí kapesních krádeží, nebo tuneláři, když se přišlo s návrhem, aby se musel prokazovat původ majetku nad deset miliónů Kč.6 A také se samozřejmě křičí o nacismu. …Tuneláři navíc vykřikovali, že je to kromě rasismu a diskriminace také závist, což je krásnou ukázkou projekce.


Deprivantství velmi často vzniká poruchou vazby k matce v raném dětství. Vazba k matce mimo jiné určuje sexuální zaměření. Proto deprivanti nejsou schopni zdravého heterosexuálního vztahu. Proto je tak značná část politiků – deprivantů – homosexuálních, a i v případě, že ne, sexualitu nahrazují sadomasochismem a různými perverzemi, případně jí s nimi kombinují.

…Navíc lze očekávat, že deprivantství bude jak v prominentních rodinách, tak v kriminálních rodinách i výchovně dědičné. Například u šlechty byly děti vychovávány kojnými a do kontaktu s matkou se proto v kritickém věku nedostávaly. A když dítě není v kritickém věku v kontaktu s matkou, duše, která se do něj vtělila, prostě „odletí“. Ale i v případě, že děti v kontaktu s matkou budou – ale s deprivantskou matkou – můžeme očekávat častější defektní vývoj.


Pokud chcete modernější přirovnání: deprivanti jsou jako počítač, který funguje pouze on-line, a používají pouze operační paměť. Nelze je „spustit“ off-line, jejich hard disk je nefunkční nebo je blokován.

Jejich naprostá odlišnost od lidí také vysvětluje, proč je v politice vždy všechno ještě o tolik horší, než si dovede kdokoli představit. …Žádný člověk totiž nemůže mít tak zvrácenou představivost, jako mají oni.




1 Ačkoli jsem ve své práci Násilí, moc totalita, kterou jsem psal v době, kdy Vzpoura deprivantů od Františka Koukolíka a Jany Drtilové ještě nevyšla, používal jiný výraz – neentita.

2 Jako například bývalý šachový velmistr Garry Kasparov.

3 A to i v případě, že budou pít sprite.

4 Rudolf Höss, velitel koncentračního tábora Osvětim, daroval své malé dcerce k narozeninám sáně tažené ruskými zajatci. Ti museli ve sněhu běhat bosí, údajně proto, aby měli v nohách cit, a jeho dcerku, o kterou tak dbal, nezvrhli. …Asi skutečně sám bosý ve sněhu nikdy nechodil, a tak nevěděl, že bosé nohy na sněhu naopak dost kloužou. Nehledě na představy o citu ve zmrzlých nohách.

5 V tom, co je pravice, nepanuje konsenzus. A tak někteří levičáci považují sami sebe za pravičáky a naopak. Ultrapravičáci nazývají vše, co je nalevo od nich, levicí – ve stopách Ante Paveliče, který nadával Hitlerovi, že v Německu ještě nějací Židé žijí, kdežto on je v Ustašii povraždil všechny. A tak naši pravičáci vykládají, že Hitler byl socialista (možná už i, že byl komunista), podle toho, že NSDAP se jmenovala socialistická – podobně jako se ODS jmenuje občanská a demokratická, prohlašují Obamu za komunistu, a naši sociální demokracii, která měla vždy v programu budování kapitalismu, za socialisty, „socany“, kterými po lingvistické stránce jsou naopak právě členové ODS, pokračovatelky NSDAP. Osobně považuji za levici ty, kteří chtějí rozvíjet individualitu, jak tomu bylo původně, a za pravici ty, kteří chtějí individualitu potlačovat, jak je tomu dnes.

…Mnoho alternativnějších lidí u nás také považuje výraz pravicový intelektuál za největší absurditu vůbec – tento výraz u nich i vede s velkým náskokem před staršími a „nekorektními“ slovními spojeními jako Žid horníkem nebo Rom studující při zaměstnání.

6 Tedy částku, kterou v daných podmínkách v podstatě není možné získat legálně, částku vysoce převyšující příjmy průměrného člověka za celý život.

 

Foto: Banksy

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments