Základy přirozeného práva a karmických zákonů – 8. díl: Smrt trestu

Jak jsem už psal, tedy v první řadě žádný trest. Prostě chápat věc tak, že jde o ochranu před nebezpečnými neindividuálními formami života.

Cílem proto samozřejmě není deprivanty zabít, ale ochránit před nimi sebe a společnost. To lze několika způsoby, a je proto nutné vždy vycházet z toho, jaké možnosti zrovna v daném případě máte.

Pokud dokážete deprivantům duši do těla vrátit, můžete je „zneškodňovat“ právě tak. Ovšem i s tím rizikem, že pokud se vám to nepovede a deprivant opět někomu ublíží, ponesete za to vy osobně odpovědnost.

Další možností je zločince „zneškodnit“ tím, že je budete od společnosti izolovat, že je budete věznit. To je možné jen ve společnosti, která je na to „zařízena“. Musí být dostatek věznic a vězeňského personálu. (Ale i těch, kteří je chytí a do věznice dopraví, rozsáhlý soudní aparát atd.) A také musí jít o společnost stabilní, ve které se rozhodnutí z jednoho dne nemění hned druhý den pomocí úplatků, rozkazů z „vyšších míst“ a „vyšších zájmů“, a pochybných amnézií či amnestií.

Je tedy třeba vycházet z toho, jaké prostředky jsou k dispozici, brát ohled na jejich dostupnost, a na to, jestli nejsou spojeny s dalším nebezpečím.

Z nějakého nepochopitelného důvodu je věznění prohlašováno za humánní. (Žádný důvod samozřejmě neexistuje – jen propaganda.) Dost dobře nechápu, co je humánního na věznění vůbec, a už vůbec ne, co je na něm humánního za situace, kdy náklady na věznění jsou tak vysoké, že proto, aby mohl být jeden zločinec ve vězení, musí čtyři lidé (plus mínus, podle té které země), kteří se ničím neprovinili, strávit veškerý svůj čas prací – a přijít tak v podstatě o svůj život.

K jaké humánnosti vychovává věznění vězně, pro které je „nápravné zařízení“ často jen vyšší školou zločinu? A k jaké humánnosti je ve vězení vychováván – už jenom podstatou své práce – vězeňský personál?

Pokud peníze k dispozici jsou, daly by se použít mnohem humánněji a efektivněji: Z nákladů na jednoho vězně by bylo možné živit kolem deseti bezdomovců a výrazně jim tak prodloužit život.¹ Za náklady na jednoho vězně by se také dalo zachránit hned několik životů, kdyby se použily na zvýšení osobní bezpečnosti občanů, bezpečnosti na silnicích, bezpečnosti práce, kdyby se použily ve zdravotnictví apod.²

Co s lidmi, kteří se na něčem takovém, jako je věznění, podílet nechtějí, nechtějí ze svých daní takové zacházení se zločinci platit? Takovou otázku dnešní společnost prostě neřeší. A to přesto, že v jiných případech podobné otázky ano. Řeší například, jestli má mít člověk možnost odmítnout, aby byly po jeho smrti transplantovány jeho orgány a zachránily nějakému člověku život. O možnosti, že by mohl mít člověk možnost odmítnout, aby byly jeho peníze de facto používány k zachraňování života zločinců – kteří pak jsou místo „šibenice“ dlouhodobě vězněni, se ani v nejmenším neuvažuje.

Pokud neumíte vracet duši deprivantům do těla (a není po ruce nikdo jiný, kdo by to udělal za vás), nechcete se podílet na vězeňském průmyslu a nemáte možnost a tolik peněz, abyste mohli zločince sami dlouhodobě věznit (třeba nemáte vlastní hladomornu – ale i v té byste dnes museli dávat vězňům k snídani teplé mléko, které jste možná už sami mnoho let neviděli, jinak by to bylo zcela jistě považováno za porušování jejich „lidských práv“), a pokud nechcete, aby zločinec znovu vám nebo někomu jinému škodil, máte možnost v podstatě jen jednu.

(Možnost usekávání rukou a podobné tresty zavrhuji, neboť se domnívám, že takovým způsobem společnost ještě víc hrubne – podporuje a toleruje se tím sadismus, a nedomnívám se, že by následná nutnost o zmrzačené zločince pečovat, i kdyby jen almužnami, byla ideální výchovou k humanitě.)

Téma „trestu“ smrti je dnes zejména v Evropě nanejvýš tabuizované. Jakmile o něm padne zmínka, hned slyšíme, že je to pudové, primitivní, projev negativních emocí, patologické, zvrácené, krvežíznivé, že se jedná o mstu, o odplatu atd.

Je až fascinující, jak se může taková naprosto jasná, ukázková projekce ujmout. Když na první pohled vidíme, že všechny tyto vlastnosti a postoje jsou postojem právě těch, co proti „trestu“ smrti tak brojí, vidíme, jaký vnitřní problém s nimi právě oni mají, a jak tento svůj problém „řeší“ tím, že jej promítají na druhé. Když cítíme, jak z nich přímo vyzařují jejich představy, jak by se v něčem takovém sadisticky vyžívali, a jak vůbec nedokážou pochopit, že jiní nikoli, že jiní jsou zdrávi.

Na rozdíl od nich lidé, kteří „trest“ smrti za jistých okolností schvalují, ve většině případů nejsou pudoví, primitivní, neprojevují se v nich negativní emoce, nejsou patologičtí, zvrácení, krvežízniví, a ani se jim nejedná o mstu, o odplatu atd. prostě proto, že v takových termínech vůbec neuvažují.

(Samozřejmě, že i někteří z nich primitivní jsou, a mnozí z nich i v pojmech msty a odplaty myslí. Ale ti to mají dáno hlavně výchovou či propagandou, byli naučeni tak myslet tím, že jim bylo v nejrůznějších podobách tak dlouho opakováno známé staré pravidlo pro otroky, „oko za oko, zub za zub“, až jej vzali za své.)

Pokud někdo v takových termínech uvažuje, je to známkou narušené psychiky. Pokud začne dokonce tvrdit, že k tomu, že někdo požaduje „trest“ smrti – nebo i jakýkoli jiný „trest“, jej vede závist, že takový člověk závidí zločincům, že mohou (dnes v podstatě beztrestně) vraždit, znásilňovat, loupit, krást…, je už jeho problém opravdu vážný, a měl by vyhledat pomoc psychiatra, než začne být nebezpečný svému okolí. A pokud obviňuje ze závisti i ty, co by chtěli prosadit majetková přiznání a dokazování původu majetku nad deset miliónů Kč, nebo ty, které nazývá zaměstnaneckou „lůzou“ (ač sám je lůzou, třebas i miliardářskou), z toho, že závidí „božským“ podvodnikatelům, tak tuplem. Neboť nejčastějším spouštěcím impulsem kriminality je právě závist.

Už velmi otřepaným „argumentem“ proti „trestu“ smrti je, že stejně nikoho od zločinu neodradí, že kriminalitu nesnižuje, nebo dokonce, že je „neúčinný“ a „nic neřeší“. „Argumentuje“ se situací v USA. Ti, kteří takto „argumentují“, však buď nechtějí znát konkrétní čísla sami, nebo nechtějí, aby tato čísla znali jiní. Tak sporadické používání „trestu“ smrti jako v USA totiž opravdu může těžko někoho odradit. Pokud připadá na deset tisíc vražd (včetně „zmizelých“, pohřešovaných osob) jeden „trest“ smrti, a pravděpodobnost, že bude vrah popraven, je tedy zhruba stejná, jako pravděpodobnost, že žena zemře při porodu, může „trest“ smrti odrazovat vraha od vraždění také asi jen tolik jako rizika porodu ženu od rození dětí.

…Přes všechny ty populistické řeči o tom, jak „trest“ smrti nesnižuje kriminalitu, mi nikdo nenamluví, že nesnižuje recidivu. A většina zločinů je páchána recidivisty. Tato skutečnost je „z nějakého důvodu“ systematicky zamlčována, a pokud někdo mlčení poruší, je systematicky přecházena.

Je pravda, že nejjednodušší prostředek, fyzická likvidace, je v některých případech zbytečně radikální. Což myslím málokdo popírá. Další prostředky, jako držení v izolaci nebo podrobení psychologickému působení, jsou však náročné jak na finance, tak na čas dalších lidí, v posledním případě i na odbornost. Sám poškozený zpravidla nemá možnost jich použít, a jejich používání ve společnosti tak záleží také na společenském konsensu, na tom, kolik jsou lidé ochotni na tyto prostředky věnovat. A také na konsensu, kdo ponese odpovědnost za případnou recidivu.

Skutečný důvod, proč „systém“ dává takovou přednost věznění před fyzickou likvidací, je ale ten, že věznění postihuje lidi daleko víc než deprivanty. Pro normální lidi „trest“ smrti není absolutním trestem, protože se reinkarnují. Deprivanti nikoli. Pro ně to je naprostý konec. Duši nemají a jejich energetické obaly se po smrti rozprsknou a jejich části se jako parazitické útvary přichytí na žijící lidi. Proto byly dřív plné blázince Napoleonů, a v brzké době budou plné Vašků (obou).³

Dlouhodobé věznění lidem dokonce brání v tom, aby se znovu inkarnovali a mohli opět působit na Zemi. Dřív, kdy dlouhodobé věznění málokdo přežil, se ke stejnému důvodu používalo upalování. Důvodem upalování totiž bylo zabránit duším upálených v brzkém vtělení na Zemi. Ať už tím, že smrt upálením je natolik nepříjemná, že je od brzkého vtělení odradí, nebo tím, že upálení jim v tom má zabránit spálením jemnohmotných těl či „energetických obalů“ nebo nějakým magickým způsobem. Současné věznění lidí tedy v tomto světle nevypadá jako mírnější varianta oproti „trestu“ smrti, ale naopak jako obdoba, jiná verze nejhoršího „trestu“ smrti – upálení.

Ztráta svobody samozřejmě postihuje také jen lidi a ne deprivanty. Těm pojem svoboda naprosto nic neříká. V takových pojmech deprivanti ani v nejmenším neuvažují. Jsou jen loutkami, otroky skupinových duší, a žádnou svobodu neznají. Proto snášejí lidé věznění po psychické stránce daleko hůř než deprivanti – pokud máme ovšem v případě deprivantů vůbec mluvit o psychice.⁴ Někteří deprivanti se naopak hned po propuštění z vězení snaží do vězení co nejrychleji vrátit. Pro některé z nich je vězení s náklady na jednoho vězně vysoce překračujícími příjmy obyčejného člověka něčím na způsob lázní.

V případě věznění se deprivantům stále daří úspěšně šířit zcela nekonzistentní, schizofrenní propagandu. Na jednu stranu tvrdí, jak jsou „humánní“, že vlastně nikomu nic nedělají, že „trest“ smrti by přece byl daleko horší. Což je navíc samozřejmě neověřené tvrzení, protože o svých zkušenostech mohou druhým vyprávět jen ti uvěznění. A to je samozřejmě také cílem – aby měli lidé na základě takových vyprávění, ale také na základě líčení věznění v literatuře a filmech strach z toho, co je může potkat – ať už protiprávně, bezdůvodně, nebo omylem.⁵ Většinu normálních lidí možnost uvěznění jistě odrazuje víc než možnost, že je může někdo zabít … a budou to mít „za sebou“.

„Trest“ smrti je však horší pro deprivanty, a tak je tu onen „druhý proud“ propagandy, a „naše kultura“ je založena převážně na kecech, že uvěznit někoho ze zvůle nebo omylem přece proti „trestu“ smrti vůbec nic není, že je to maximálně jen takový žert, a pokud někde někoho bezdůvodně vězněného po mnoha letech z věznice pustí, je to líčeno jen jako krásný happy end. …Na jednu stranu mají lidé vnímat věznice pozitivně – protože je tak vnímají deprivanti – a na druhou stranu se jich mají jako lidé bát.

Pravým důvodem odmítání „trestu“ smrti navíc není jen odmítání trestu, který je pro deprivanty „nepříjemnější“ než pro lidi, ale odmítání jakéhokoli „trestu“, prosazování naprosté beztrestnosti pro deprivanty. Všechny ostatní „tresty“ se už totiž dají nějak „okecat“. „Tresty“ za těžké zločiny se dávají směšně malé a deprivanti jsou v ještě kratší době puštěni „za dobré chování“, ze „zdravotních důvodů“, „milostí“, „amnestií“. Zločinci také mohou být ve vězení jen papírově, a ve skutečnosti být někde úplně jinde, třeba na školení či výcviku tajných služeb.

Mnoho zločinů u nás už dnes policie ani nevyšetřuje, říká, že případ odkládá, nebo rovnou, že ukončuje postup. A lidé proti tomu už ani neprotestují, protože vědí, že by zločinci stejně dostali maximálně „pár dní“ nebo nějakou směšnou pokutu, která by jim později stejně byla prominuta.

A aby byla beztrestnost zločinců pro lidi ještě přijatelnější, jsou vystaveni kromě přímé propagandy i útoku nespočetných pseudopsychologických a pseudohistorických románů, filmů, studií a prací, ve kterých jsou zločinci líčeni jako hrdinové, oběti, a vše ostatní, co se hodí k jejich omluvě.⁶ A pro ty, co se spokojí s nenáročnější formou, jsou tady média a bulvár, které jim zločince dennodenně předkládají jako sereblity.