Když se podívám na Ministerstvo životního prostředí, vidím, že zdroje jsou. Když se podívám na Ministerstvo dopravy, vidím, že zdroje jsou. Když se podívám na Ministerstvo obrany, vidím, že zdroje jsou, dokonce hodně zdrojů. Když se podívám na Úřad vlády, vidím, že zdroje jsou. Když se podívám hospodaření nemocnic, vidím, že zdroje jsou. Když se podívám na hospodaření Prahy a dalších obcí, vidím, že zdroje jsou. Když se podívám na výběr daní a daňové úniky, vidím, že by byly. Ať se podívám, kam se podívám, vidím, že zdroje jsou a že jich není málo.
Tak proč není na platy lékařů a sester? Proč není na platy učitelů? Proč není na důchody? Proč není podporu kultury? Proč není na opravu silnic a odklízení sněhu? Proč není na pomoc pro chudé? Proč není na to či ono, proč není Česká republika tak příjemné místo k životu, jak by mohla být?
Protože se všechno rozkrade. Protože škrtat je snadnější, než šetřit. Protože se někteří chtějí a mohou mít lépe na úkor druhých. Protože někteří v tom umí chodit. Protože někteří mají známé a konexe a vliv, které jim umožňují parazitovat na veřejných rozpočtech. Protože z korupce stal systémový rys. Protože síla je právo a zákony platí jen pro ty, kteří nejsou dost mocní na to, aby si mohli dovolit je obcházet. Protože osobní prospěch je tabu. Protože si neumíme vážit bohatství společnosti a uznáváme jenom hrabání do vlastní kapsy. Protože jsme lhostejní. Protože… to tak dělají všichni.
Na korupci a vysoké daně nadává každý, ale kdo odmítne příležitost si trochu přilepšit? Nikdo, protože by se tím společensky znemožnil a stal by se z něj „poctivý ňouma“, který trhá partu. Tohle žádný zákon a žádná vláda nevyřeší, protože žádný zákon nic nezmůže tam, kde není vůle se jím řídit a vymáhat ho.
Zdroje jsou, a ne, že ne. Zdroje jsou a je jich dost. Problém není v jejich dostatku, ale v jejich alokaci.
Nejdou tam, kde by byly třeba, ale tam, kam je nasměrují zvláštní osobní zájmy, korupce a protekce. Alokace zdrojů se neřídí zájmy společnosti, ale partikulárními osobními zájmy elity. Přesně podle hesla, že pánbůh sere vždycky na větší hromadu.
A nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mohlo v nejbližší době něco změnit, protože alokace zdrojů ve prospěch veřejnosti naráží na jednu zásadní překážku: na těch, kteří na ní mají zájem, nemají zájem ti, kteří o ní rozhodují.
Převzato z blogu Tribun
