Změna je tu. Co znamená?

Za houštinou čísel se skrývá další, významnější posun, k jehož docenění statistika nestačí.
 
Rozpočtový návrh, jenž Barack Obama představil před Kongresem minulý čtvrtek, je jistě dobrý: investice, daně, podpora nových odvětví – to vše se vrací k spravedlivějším, nadějnějším polohám. Těžko by ovšem vzbudil důvěru, kdyby nebylo průvodních jevů, okolností. Za každým ze stěžejních bodů se totiž skrývá něco, co je jen suchou ekonomickou logikou neuchopitelné.
 
Úspory v obraně: logické. Spojené státy jsou vyčerpány sedmiletou válečnou kampaní. Jenom tradice a přesvědčení o vlastní dějinné předurčenosti jim brání boje ukončit. Obama jde střední cestou: chtěl by mír, ale nechce prohrávat.
 
Jistě bychom rádi, kdyby odmítl raketový deštník z vážnějších důvodů než finančních. Dokázali bychom též poradit, co je správné a co ne, co stojí Obamovu zemi tolik a tolik miliard a co je zbytečné. Barack Obama však není Fidel Castro. I když mu Američané věří – těší se mimochodem větší podpoře než George W. Bush po 11. září – nemůže jednat bez ohledů. Změna ve vnímání amerických tažení a okupace cizích zemí ze strany nové administrativy je i tak stejnou měrou patrná jako uvážlivá, o mučení a koncentračním táboře na Guantánamu nemluvě.
 
Investice do zelených technologií: velká výzva. Mnoho politiků je slibovalo, ještě víc o nich mluvilo. Obama chce konečně konat. Jde o perspektivní odvětví, v němž se však americké společnosti dosud výrazněji neprosadily. Příslušníci elity a vyšší střední třídy, Clintonova generace, která zažila šedesátá léta, i nový protestní establishment namíchnutý Bushem, to cítí jako nedostatek.
 
Jsou známy základy technologie, existuje poptávka, je zájem. Chyběly pouze finanční podněty. Řada projektů je ve stadiu prototypů či menšinových produktů. Ty si doposud mohl dovolit jen málokdo. Snad jen klonování a biomedicínský průmysl navíc představují oblasti, které by zosobňovaly tak zásadní a přitom rychle uskutečnitelný vědeckotechnický skok.
 
Větrné elektrárny nové generace, inteligentní rozvodné sítě či zátěž oxidem uhlíku jako fískální zdroj jistě neodvrátí globální klimatické posuny jednou provždy. Vytvoří ovšem současně invenční, podnikatelské i čistě pracovní příležitosti a snad i napomohou změně myšlení. Naděje a entusiasmus, s nimiž je právě tento bod Obamovy reformy přijímán, napovídají, že nejde o diktát shora ani o nebezpečný experiment.
 
Přehodnocení daňové zátěže: i to se čekalo; i k tomu bylo léta vyzýváno. Systém zvýhodnění nejbohatších vrstev, jak jej nastavil Bush mladší, by ostatně nedokázal za současné situace obhájit ani nejzavilejší republikán. Prezident Obama si od nového zdanění nejbohatších vrstev slibuje přes sto miliard dolarů do státní kasy. Nízkopříjmovým skupinám chce naopak o padesát miliard ulevit.
 
Další mechanismy kontroly a dohledu, nové regulace: ani bez toho by se nová fiskální politika neobešla. V době, kdy přicházejí zprávy o sedmiprocentním propadu HDP, který zaznamenalo americké hospodářství v posledním čtvrtletí, v čase, kdy je znárodněna klíčová část skupiny Citibank a vše nasvědčuje tomu, že bude jen první v řadě, je třeba především důvěry. Právě na ní je bankovnictví, a tím pádem i hospodářství Spojených států, závislé. Jak konkrétně? Investoři dnes příliš nevěří americkým podnikům, stále však věří americkému dolaru. Kdyby i ten padl, nastala by inflace. Teprve v takové chvíli by bylo na místě mluvit o konci Spojených států, jak je vnímáme doposud: jako bohaté, světové a veledůležité velmoci.
 
Sami Američané dnes už nehorují pro starou, konzumní ekonomiku. Kupují a půjčují si podstatně méně. Stále však důvěřují ideji Spojených států: zemi, která se vlastním úsilím postaví opět na nohy, státu, který se dokáže v nouzi změnit a s výzvami doby se vypořádat. Právě takovou vizi nabídl před volbami Barack Obama. A právě tuto vizi započal v minulém týdnu konkrétními návrhy naplňovat. Je bezesporu jasné, že se vše nepovede, jak bylo zamýšleno. Jistá část Obamova programu se dříve či později ukáže jako neživotaschopná, někteří z kongresmanů podlehnou lobbistům, jiní se prostě zaprodají. Celý rozpočtový návrh může ostatně zablokovat republikánská menšina. Přesto se v obamovském obratu, který konečně získal definitivní obrysy, skrývá ohromný potenciál.
 
Jistě by šlo vše naplánovat daleko lépe. Právě vyváženost mezi politickým idealismem, správní invencí a hospodářským realismem však tvoři z fenoménu Obama unikum, které se vymyká konceptům, jako rozhazovačnost, velkoústost či lidový populismus.
 
Není v tom cosi inspirativního i pro naše politiky?
  • Petr Jedlička je zástupcem šéfredaktora listu. Vede rubriku Zahraničí.
  • Text vyšel v Literárních novinách 2009-10 na straně 8.
  • Publikováno online 11.3.2009
0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky