Čtu a poslouchám řeči o tom, v jakou peleš nepříčetných pravičáků se v posledních letech proměnila čtyřstohlavá redakce zpravodajství ČT. Jak neprostupnou síť zde zbudovali pro příjem nových pracovníků – včetně uklízeček, vrátných a udržbářů – kterou prý nepronikne jediná dušička, v jejímž záhybu by se schovával i sebenepatrnější zárodek potenciální levicové myšlenky. Jak se prý tohle vědecky hlídá a zdokonaluje i s pomocí ultrazvukového, magnetického i laserového prosvěcování hlav nových uchazečů a uchazeček, a jak jediné varovné pípnutí kontrolního přístroje zde znamená konec nadějím a trudnomyslné klopýtání odmítnutého uchazeče z blýskavé Kavčí hory dolů do šedivého města a ještě šedivější budoucnosti.
Jak říkám, poslouchám a čtu si tyhle řeči a uvědomuji si, že většinu lidí musí v téhle souvislosti napadnout následující: Jsou ty pověsti pravdivé či nepravdivé? Je pravicová zaťatost pracovníků ČT až do téhle nestvůrné míry vypjatá? Je něco takového v demokratickém státě vůbec možné? V duchu se v tu chvíli usmívám. Vím totiž – jako jeden z mála v téhle republice – že pravda je sice blíž možnosti první, ale že jde o pravdu zvláštního druhu. Totiž o pravdu uměle vytvořenou k fantastickému oklamámí naší veřejnosti. Kulisu, před kterou se všechno shora uvedené na Kavčích horách skutečně odehrává a jako doprovod k tomuto dění se zde též co nejhlasitěji, nejhoroucněji a hlavně nejpravicověji národ vzývá i agituje. Ale to vše jenom jakoby a s tím cílem, aby se na opačné straně stejné kulisy, kam není vidět a která je oddělena i zvukově, mohlo s tím větším klidem, nerušeně a doslova až do úmoru – a teď pozor – nikoliv pravicově, ale výhradně a čistě LEVICOVĚ pracovat. Že jde zkrátka vcelku o nejgrandióznější kamuflážní akci, zacílenou na přeměnu konglomerátu našich lidí s nejrůznějšími politickými názory v nic menšího, než je jednotný levicový národ.
A jakže to zpravodajci ČT činí? Nejjednodušeji a nejgeniálněji, jak si jen dovedete představit. Tváří se a mluví, jak už shora naznačeno, pravicově, což jim umožňuje mezi pravicové politiky chodit, bavit se s nimi, dovídat se od nich zajímavé informace, které pak předávají politikům levice, ale neřekl bych, že tohle je na jejich podkopné práci to hlavní. Tím je totiž jejich výběr lidí, které si zvou k interview. Všimněte si, jak nápadně často si např. vybírají Marka Bendu, ať už jde o problém jakýkoliv. Nebo Miroslavu Němcovou. Nebo i Petra Bendla. Myslíte si, že je tento jejich výběr náhodný? Kdepak, oni moc dobře vědí, jak moc si jich národ cení, a tak brouzdají chodbami dolní sněmovny, přehlížejí nabízivé pohledy ostatních pravicových poslanců, kteří by se už také rádi koukli, jestli jim to na monitoru sluší jak minule, ale zpravodajci ČT se těmi pohledy zlákat nedají a jdou za svou kořistí, o které vědí, že jedině ona vzbudí onu protipravicovou nevoli, smršť a nechuť, které přičinlivě touží vyvolat. A nutno říct, že takto lacině a víceméně bez velkého usilování se jim dílo daří.
Preference ODS klesly z 35 procent na pocent sedm a zpravodajci už dnes pracují na jejich totálním vyzmizikování. A až tohle své dílo skončí, obrátí se stejnou vervou na politiky TOP 09. Pak už Kalousek nesejde z monitoru možná ani o přestávkách a zpravodajský tým ČT se v těch dnech už bude na vršku Kavčích hor řadit pomalu k pochodu a následné radostné merendě na oslavu úplného a trvalého vítězství levice nad pravicí v České republice. A bude ta jejich radost nelíčená, protože poctivě a usilovnou prací vydobytá.
