Zrcadlo 2029: poznáme se ještě?

Říká se, že revoluce přicházejí proto, aby nespravedlnost a chaos změnily v přirozený řád. Revoluce je vlastně svátkem politiky – přináší nejenom změnu, ale stává se legitimizujícím základem nového systému; právě revoluce bývá nezpochybnitelným (nebo nezpochybňovaným) základem nového režimu. Z ní se odvozuje nejenom étos, hodnoty, hesla, ale někdy i normy a standardy.

Dvacet let od 17. listopadu se masově slaví a tvrdě kritizuje. Na místě není ani jedno. Uplynulých dvacet let lze nazvat v jistém smyslu deziluzí, rozhodně je však nelze odbýt slovy „nic se nezměnilo". Kritizovat aspekty polistopadového vývoje lze, ale musí to mít hlavu a patu.

Uplynulých dvacet let českou společnost rozhodně proměnilo, i když nelze čekat, že zde dvě dekády po pádu komunismu budeme mít neomylné politické vůdce, perfektně fungující systém a vynikající mezilidské vztahy. Jinými slovy společnost ideálního typu. To se zaprvé v reálné politice nikdy nestane, za druhé musíme mít na paměti, že (demokratická) společnost, jejíž vývoj byl přerušen v podstatě padesáti lety konstantního kolísavého vývoje mezi polodemokracií, totalitami a ubíjejícím zakonzervováním, potřebuje vývoj, potřebuje zrát. Druhým problémem je samozřejmě to, že „zrajeme" za pochodu a nemůžeme čekat, že po uplynutí určitého časového horizontu postoupíme na „level", který jsme si předtím vyteoretizovali. Dvaceti letům polistopadového vývoje nelze vyčítat korupci, nelze jim zcela vyčítat ani politickou mizérii nebo existenci komunistů. To je nefér. Jakoby snad korupce a mizérie všeho druhu postihovaly jen svobodnou společnost. Naopak. Co je ovšem po dvaceti letech alarmující, je nepřekonané černobílé vnímání okolí a snaha za každou cenu hledat vnitřního i vnějšího nepřítele.

Potřeba ďábla

Oslavy pádu komunismu jsou paradoxní. Slaví jej totiž i ti, kteří byli „sametovou revolucí" svrženi. Do jisté míry se tomu nelze divit. Dvacet let se zde nepodařilo zaujmout ke komunismu společný konsenzus. Ti, kteří v roce 1989 přišli o moc, nebyli poraženi. Rozhodně ne v tom smyslu, v jakém by se dalo hovořit o nacionálních socialistech v Německu na podzim roku 1945. O to úporněji dnes působí snahy určitých mediálních a intelektuálních vrstev hovořící o zákazu komunistické strany, o konečném zúčtování s komunistickou ideologií. Nejde o nic jiného než o hledání nepřítele tam, kde není.

Jak nedávno správně poznamenal v jedné televizní debatě profesor Bělohradský, komunisté jsou dnes pevnou součástí politické i společenské reality České republiky. Nejenže mají stabilní podporu nezanedbatelného procenta české veřejnosti, která si myslí (bez ohledu na to, jak můžeme být morálně či historicky pohoršeni), že právě komunisty navrhovaná řešení jsou správná, ale jsou do jisté míry i odrazem současné české mentality. Oni, využiji-li ještě jednou poznámku Václava Bělohradského, ve své historii nijak nepřispěli například k formulaci marxistické filozofie (vyjma snad Karla Kosíka) a jako strana nenavazují tolik na vývoj marxistického přístupu ve 20. století jako spíše na Zdeňka Nejedlého a především na Jiráska. Tedy podobně jako často celé české politické spektrum napříč. Typickým příkladem byl prezidentův požadavek na výjimku z unijní Listiny základních práv zapříčiněný obavami z otevření sudetské Pandořiny skřínky. Tento apel na národovecké cítění a využití latentních protiněmeckých reziduí české společnosti rezonoval v (otevřené nebo tiché) podpoře prakticky všech stran. Nejde o kritiku podobného postoje, jen o realistické konstatování obecných základů převažujících politických tendencí české společnosti. Komunisté (jakkoli výsledek koření marxismem) vycházejí z českého „mainstreamu" více, než si mnozí chtějí připustit. Jejich zákaz je nesmysl. Nastavují nám zrcadlo. Řešení problému, proč čím dál méně lidí věří demokratickým institucím a mnozí vyjadřují podporu komunistické straně, nespočívá v jejím zákazu, ale otázce, co děláme špatně, proč nedokážeme těmto lidem nabídnout lepší vyhlídky než komunisté.

Útěk politiky

Václav Havel dvacet let sklízel posměch především za dvě dnes již notoricky známé fráze: „nepolitická politika" a „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí". Následný odpor k „občanské společnosti", který Havel svým často od reality odtrženým teoretizováním vyvolal, byl typickým vyléváním vany i s dítětem. Občanská společnost je samozřejmě žádoucí, stejně jako je více žádoucí morálně vyspělý člověk než jeho opak, a to i přesto, že politika na ní (něm) nikdy výhradně nestála a nestojí.

Politika, tedy umění řídit chod státu a umění zajistit jeho vnitřní i vnější bezpečnost, od ostatních kategorií, jako je morálka, estetický dojem, zdravý rozum, ale koneckonců i právo, abstrahuje. Může se jimi řídit, ale není jimi výhradně podmíněna. Má svá vlastní pravidla, vlastní (ryze politickou) logiku a jejím úkolem není nastolit ráj na zemi. Z tohoto pohledu se heslo „pravda a láska musí zvítězit" jeví jako naivní. Můžeme samozřejmě podporovat pravdu a lásku mezi bližními ve svém okolí, na školách, na pracovištích, ale nikdy nemůžeme docílit toho, aby se stala smyslem a finalitou politického procesu. Nebo můžeme, ale představa, že je nastolen konečný stav, že neexistuje možnost se od určitého cíle odklonit a zvolit si jiný, znamená konec politiky. Z vrcholu se dá spadnout do propasti, je dobré počítat s možností, že můžeme vylézt na vrchol, trochu slézt a následně vyjít na vrchol nový. Politika je založena na neustálém, dynamickém konfliktu.

Právě nepochopení významu tohoto konfliktu zakládá do jisté míry tristní stav současné parlamentní politiky. V nedávné minulosti jsme byli svědky „vajíčkových kampaní", slyšeli jsme cosi o „modrých sviních", dozvěděli jsme se, že zde existují aktivity protestních sdružení, jejichž vadné názory jsou sponzorovány zahraniční tajnými službami, nebo o politicích, kteří nepochopili „výzvy doby" a měli by být za své „zpátečnictví" souzeni pro velezradu. Společným jmenovatelem bylo totéž: nenávist k odlišné vizi a absolutistická (ne ve smyslu panovnické vlády 17. století) vize logické a racionální nutnosti uplatnit myšlenku vlastní. Typický příklad: americký radar. Nebudu zde uvádět pro ani proti jeho případné realizace. Jakkoli je pochopitelná obava jeho zastánců o bezpečnost republiky a snaha vidět její zajištění v posílené orientaci na Spojené státy, jsou stejně legitimní i názory odpůrců, kteří jeho nutnost z hlediska bezpečnosti zpochybňují a k orientaci na Spojené státy, jimž právem vytýkají řadu věcí, jsou skeptičtí. Měl by být postaven americký radar? Měla být přijata Lisabonská smlouva? To jsou věci ryze politického charakteru. Tedy najde-li určitá síla dostatek hlasů pro to, aby prosadila realizaci té či oné varianty, jinými slovy, přesvědčí-li v rámci pravidel standardní politické „hry" většinu o tom, že státnímu zájmu odpovídá nejlépe její vize, pak ji prosadí. Ale ani jeden, ani druhý nejsou zaprodanci, zrádci nebo agenti. Mají jen odlišnou politickou vizi. Státní zájmy je nutno diskutovat, rozhodně se nelze spokojit s tím, že samozvané centrum prohlásí věc B za univerzálně platnou a nehodlá se bavit se zastánci věci A, jejichž názory apriorně odmítne. Takový postoj vytváří vnitřní konflikt napříč společností, kterou nesmyslně dělí na dvě nesmiřitelné poloviny.

Co dál?

Existuje oblíbená fráze, která říká, že musí přijít ještě jedna, možná dvě generace. Až poté budeme moci tvrdit, že jsme se definitivně vyrovnali s komunismem. Ale máme jistotu, že následující (nebo po ní následující) generace bude ta skutečně „pravá demokratická"? Co když přijde nějaká generace vrhačů vajíček, generace nových sociálních inženýrů nebo generace plytkých žvanilů převádějících společnost na zisk a ztráty?

Kdo chce měnit, měl by začít u sebe. A v daném okamžiku. Mýty a gesta hrají v politice důležitou úlohu, ale demokracie se žije problematicky, není-li založena na ničem hlubším než právě na nich a frázích. Z právě uplynulých dvaceti let mám místy takovýto pocit. Je třeba diskutovat o vztahu kultury, státu a společnosti, je třeba vychovávat mladé generace k pozitivnímu patriotismu. Co místo toho máme? Rozpadající se památky a rozpačitě působící hrstky demonstrujících národovců. Přitom mladá generace často ani nezná státní symboly, národní dějiny a průměrný Čech je při zvuku hymny schopen žvýkat hamburger. To jsou podstatné věci. Ne to, kdo zaskanduje více hesel a překřičí druhé. Dokud bude pokračovat zahleděnost do gest a frází, dokud bude panovat vnitřní přesvědčení, že stačí mluvit o „pravdě a lásce" (nebo o jakékoli jiné krásné, ale prázdné floskuli), společenské plnoletosti se nedočkáme. Nikoli nepřítel z jiného světa (rudý nebo jiný), ale my sami jsme si často nepřítelem.

 

Převzato z Revue Politika

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments