Ilustrace: „Echo of the Scream“ (1937), fragment, autor: David Siqueiros
Kdo nenávidí svobodu? (5)
Tvorba technologií má vždy projektivní, utilitární charakter. Jisté skupiny se snaží dosáhnout svých cílů s jejich pomocí. Ve své době bylo objevení atomové bomby spojeno s vedením války zvláštními způsoby, s novou superexpanzí. Přitom atomová bomba zároveň hrála paradoxní roli v historii a po mnoho let zajišťovala mír. Možná se i nyní stane něco, co zcela nezapadá do původně předepsaného scénáře. Jeho autoři a příjemci plně nekontrolují cválajícího digitálního koně.
Přesto stupeň kontroly vrcholu toho, co Zuboffová nazvala dozorčím kapitalismem (DK), nad výrobním procesem a nad obyvatelstvem, není jen mnohem dále, než řekněme za průmyslového kapitalismu, ale je kvalitativně odlišný, je širší a hlubší. Navzdory skutečnosti, že DK je pouze ranou formou nového systému, a nejspíše i jeho počáteční akumulací. Počáteční akumulace kapitálu, která sama o sobě nebyla kapitalistická, kdysi vytvořila nekapitalistickou základnu kapitalismu. To je zcela logické, protože žádný systém nevzniká na svých vlastních systémových předpokladech. Marx to dobře ukázal na příkladu Anglie šestnáctého století. A mnohem později Hannah Arendtová napsala, že počáteční akumulace se bude opakovat pokaždé, když se motor akumulace kapitálu zastaví, v těchto případech se kapitál uchýlí k nekapitalistickým formám, k čisté loupeži, krádeži. V tomto ohledu David Harvey, jehož knihy doporučuji všem, jednou poznamenal, že akumulace výběrem je zaměřena na uvolnění aktiv s minimálními náklady, a ještě lépe – s nulovými. To je přesně to, co Google dělá: Jme svědky procesu počáteční akumulace nového systému, ale pouze akumulace nikoli kapitálu, ale obecně nehmotných aktiv. A to se děje obecně více či méně nepostřehnutelně pro většinu lidí, na rozdíl od ohrazování (omezování přístupu ke kapitálu) 16. století, kdy byli lidé otevřeně vyháněni ze země. Dnes jsou lidé odháněni od svého ega, což jim poskytovalo svobodu projevu, a to probíhá v utajení před drtivou většinou.
Avšak probíhá i materiální proces v podobě likvidace malých a středních podniků. To také vyčistí místo pro nový systém. Všichni musíme pochopit, že ve strukturách jako je Google dochází k vzájemnému rozpouštění moci a vlastnictví. Kontrola nad chováním lidí se používá pro zisk, ale tato kontrola sama o sobě již není vlastnictvím, ale ve skutečnosti je čistou mocí. Dochází k rozkladu vlastnictví u moci (mocenského vlastnictví něčeho materiálního), které je charakteristické pro předkapitalistické společnosti, ale na zásadně odlišné výrobní a technické úrovni než nejen v předindustriální, ale i v průmyslové společnosti.
Pozdně kapitalistická politika, kultura a právo hrají důležitou roli při formování nového systému. Pracují na zavedení korporátní kontroly nad určitými oblastmi, kde neplatí státní zákony, ale pravidla dané korporace nebo v nejlepším případě právo obchodních společností (ale ne státní právo). Proto pochopitelný zájem státu na kontrole sítí se proto setkává s kulturními a politickými bariérami záměrně vybudovanými platformami, která neumožňuje skutečnou analýzu fungování struktur, jako je ten samý Google. Jedná se o tabuizované téma, které stále více označuje skutečnost institucionalizace svobody takových struktur od státu a společnosti. V těchto strukturách je pozorovatelný poměrně složitý třítřídní systém korporace a vlastnictví akcií. Například v Googlu vidíme tři třídy akcionářů a nejvyšší třída jsou jen dva lidé, dělají všechna rozhodnutí. Na Facebooku tuto roli vykonává jedna osoba, jakýsi kněz informačního chrámu, kolektiv („třída“) v jedné osobě.
Ale mohli by to být také nastrčení „bílí koně“?
To je zajímavá otázka. Ve své době se snažili všechny přesvědčit o tom, jací skvělí chlapíci jsou všichni ti Sergejové Brinové, Markové Zuckerbergové a další, že jsou „selfmademani“, kteří prakticky přišli z ulice. Řada analytiků, především Konstantin Čeremnych, však ukázala, že tito mladí lidé nebyli (a nejsou) náhodní lidé, že jsou tak či onak spojeni s Pentagonem, s tajnými službami, bankami a „hlubinnou mocí“; všichni z nich, řekněme, byly cíleně vedeni a propagováni. Takže když se před několika lety objevil koncept netokracie (ze slova net „síť“) – že přijde nová třída („netokraté“) a smete staré pány světa, okamžitě jsem měl pochybnosti. Faktem je, že celá historie formování nových vládnoucích vrstev, tříd je zpravidla kompromisem starého a nového. Staré skupiny navíc často, jako sociální experiment, vypouštějí průkopníky historickým „minovým polem“ nebo prostě nezasahují do některých historických experimentů a pak, v závislosti na okolnostech, buď si přivlastňují jejich výsledky, nebo omezují experimenty samy a eliminují „experimentální místa“, prohlašují experimentátory za zločince, nebo dokonce s nimi organizují veřejný proces.
Někdy průkopníci získávají nezávislost, zejména v době krize systému, zejména terminální. Existé jsou ten případ, ale jejich osud ještě zdaleka není jasný. V každém případě by to mělo být pochopeno: Nejsou ani tak svázáni se státem, jako s „hlubinnou mocí“. Jejich role v převratu, který skončil Trumpovým svržením, to ukazuje s jasnou průzračností. Ve skutečnosti se „hlubinná moc“ (někdy nepřesně nazývaná „Deep State“) projevuje na dvou stranách téhož procesu: pseudoekonomické a pseudopoliticky – ve formě zrání zásadně nového postkapitalistického systému. „Hlubinná moc“ a existé mají jednoho společného nepřítele: národní stát. Kontroloři a přivlastňovatelé potřeb, sítí, sociálního chování a informací jednají jako (neo)kněží nové společnosti. Další otázkou je, do jaké míry jim to majitelé starých peněz a monarchisticko-aristokratické rodiny dovolí, jaký bude kompromis. Rád bych vám připomněl, že prvními představiteli světového trhu, „kapitalisty proti jejich vůli“, nebyli měšťané (buržousti), ale především představitelé vyšších vrstev postfeudálního (polovina šedesátého až polovina osmnáctého století) Starého řádu – statkáři, aristokracie. A v poslední čtvrtině osmnáctého století byli napadeni buržoazií, která se rozhodla stát se hlavním kapitalistou.
Epocha revolucí (pod zednářskou trikolorou) v letech 1789-1848 byla bojem buržoazie za „prsten kapitalistické všemohoucnosti“ ani ne tak s feudálními pány (v té době už z feudalismu nezbylo téměř nic), ale s ranými kapitalisty – starými řádovými operátory světových a národních trhů; později liberálové a marxisté přišli s (i když ne bez nějakých rezonancí) „buržoazními revolucemi“. Výsledkem těchto revolucí byl společenský kompromis mezi starým a novým. Nový systém, opakuji, zřídka vzniká knock-outem, zpravidla je to kompromisní vítězství na body jedné ze stran, a ne vždy zpočátku nová strana, často nové oblečení nosí stará (například pozdní sovětská nomenklatura, která se změnila na protisovětské pány Ruské federace – oligarchy). Podobně se v příštím desetiletí bude boj o budoucnost vyvíjet v globálním měřítku: boje, kompromisy, nastavení.
Obraťme proto pozornost na toto: během geneze kapitalismu v „dlouhém 16. století“ (1453-1648) si budoucí vládnoucí třída osvojila a ovládla zásadně nový prostor – svět (světový trh), námořní prostory Atlantiku, které nepodléhaly žádné státní legislativě, fungovaly pak přesně v něm a odtud, z „výšky“ nepřístupné konkurentům na úrovni země, udeřila ze svých pozic. Současní kandidáti na status nových „mistrů“ také tvrdí, že se zmocňují veřejných území, která do současné doby nebyla osvojena – prostory, které nejsou pokryty zákony žádného státu. Řeč je o kyberprostoru. Zde, stejně jako v Atlantiku 16. století, neexistují žádné zákony: Kdo se tu objevil dříve, toho jsou pak i pantofle.
Eric Schmidt a Jared Cohen v již citovaném „Novém digitálním světě“ zaznamenali: „Online svět ve skutečnosti neposlouchá zákony zemí. Je to největší nezvládnutelný prostor.“ Ti, kteří se rozhodli stát se monopolistou tohoto prostoru, spěchali do něj, aby vybudovali nadprávní, tedy bezprávný systém, ve kterém oni sami předepisují svoje vlastní pravidla, která stále mají čistě silový charakter. Dříve nebo později je však zformulují v plném rozsahu. To je přesně to, co Britové udělali v osmnáctém století, když zaváděli filozofický základ pro pirátské nájezdy a zabavení rozsáhlých území – mám na mysli koncept Terra nullius Johna Locka, který ospravedlňoval územní výboje. Lockův koncept je zase vzdálenou ozvěnou principu jiných lupičů a útočníků imperiálního typu; mluvíme o Římanech s jejich res nullius (prázdná věc) věc tu znamenala zemi. Podle tohoto principu patří půda tomu, kdo je ochoten ji užívat; dalším logickým krokem je, že ti, kteří na ní žijí, aniž by ji používali (pochopte – domněle ze strany agresora, podobně, jako že by Sibiř měla patřit „celému“ světu), jsou buď zničeni/vyhnáni, nebo proměněni v otroky. Již jsme řekli, že digitální matrix je zónou zásadně nového typu otroctví, kdy je člověk jako celek, jako společensko-duchovní bytost, odcizen, odebrán sám sobě. Zároveň „digitalisté“ působí ve své zóně takovou rychlostí, že státy s nimi vůbec nedrží krok, pokud jde o vydávání zákonů. Společnost také zaostává v chápání skutečnosti, že se vedle kapitalisty objevil nový predátor. Nenárokuje si materiální produkt a peníze, ale samotnou osobu. Plánuje odstranit soukromý život a demokratické instituce, což Schmidt a Cohen říkají, aniž by to skrývali.
Ale konflikt mezi „existy“ a „financialisty“ je nevyhnutelný?
V perspektivě ano, ale tento konflikt bude osou složitějšího a mnohonásobného střetu mezi příjemci současného převratu – prvního, který se bude odvíjet nejen v globálním měřítku, ale poprvé globálního, protože jeho předmětem jsou globální síly. Těchto příjemců je pět: BigTech (digitalisté), BigPharma, BigFin (finančníci), nadnárodní struktury a pro-globalizační státní byrokracie. Celkově téměř všechny frakce světové vládnoucí třídy těžily z Covid-19 v různé míře – bohatí se stali bohatšími a to podstatně. Je příznačné, že již v roce 2020 prudce vyskočila poptávka po drahých jachtách. Průmyslová publikace Superyacht Group uvádí, že pokud od ledna do září 2019 od nich vyplulo 165 jachet, pak za stejné období roku 2020 – již 200, plus bylo zadáno dalších 330 objednávek na stavbu nových jachet. A počet miliardářů v „covidovém“ roce 2020 se zvýšil o 660 a dosáhl čísla 2755. Jak zpíval Alain Souchon: „Oráči jsou zpátky na koni a všechno je u nich v ažůru“: pro někoho „Covid“ a pro někoho jiného „jeho drahý otec“.
Nicméně v budoucnu se nelze vyhnout konfliktu mezi „oráči“, ve skutečnosti se již projevuje. Existují akce určitých skupin příjemců, především státních byrokratů a části finančních struktur, které se snaží ukrotit příliš „široký záběr“ IT gigantů Zuckerberga a Gatese (například Facebook se chystal spustit svou vlastní měnu Libra – to je kontrola nad téměř 50 % světového trhu plus následné možnosti politické manipulace). Koncem srpna nebo začátkem září 2021 jsme viděli kampaň proti Facebooku v USA. Čína začala ničit kryptoměnu; centrální banky rozvinutých zemí se posunuly směrem k vytváření svých digitálních měn. A na konci října existé nastínili směr odvetného úderu, podle jejich plánů bude drtivý. 28. října 2021 Zuckerberg oznámil rebranding Facebooku, nyní to bude Metaverse. Slovo se objevilo v roce 1992 v kultovním kyberpunkovém románu Neala Stevensona Snow Crash. Popisuje nový druh komerčního Matrixu – Metaverse, řízený v horním „patře“ korporacemi a ve spodním – mafií. Metavesmír (metakosmos, metaprostor) a là Zuckerberg je, jak píše Alexej Ivanov (blog Zavtra, 5. 11. 2021), jediný ekosystém, ve kterém jsou díky drahým brýlím VR a AR fyzická, rozšířená a virtuální realita sloučena do jediné mozaiky digitálních světů. 2. listopadu společnost Microsoft Corporation oznámila svůj Metavesmír ústy svého generálního ředitele jménem Satya Nadella (mužský zevnějšek).
V obecném Matrixu dvou (zatím dvou) korporací, pokud k němu dojde, bude fungovat asi 1 miliarda lidí. To umožní, jak zdůrazňuje A. Ivanov, nejen zvýšit zisky na 2 biliony dolarů (nyní 30 miliard dolarů) plus 5 až 6 bilionů dolarů restartováním 3D internetu a spuštěním plně kontrolovaného digitálního trhu – máme plán na rozdělení globálního trhu, virtuálních světů – ale také vyřešíme dva další stejné a možná i důležitější úkoly. Za prvé, sociální sítě, nebo spíše jejich vlastníci, kteří již v posledních letech získali roli relativně nezávislých politických hráčů (relativně – protože tato nezávislost je omezena na ostatní čtyři příjemce a „hlubinnou moc“ přítomnou ve všech čtyřech, tj. Vedle nich a nad nimi), se zmocňují části státních funkcí. Zuckerberg upřímně říká, že jeho cílem je vytvořit meta-ekonomiku, která má svou vlastní měnu a je osvobozena od daní, a tedy od státu. Za druhé, vládci světa a prodejci virtuálního „vzduchu“ Metavesmíru tvrdí, že jsou sociálními demiurgy (1) tím, že „nasadí“ miliardu lidí na drogu virtuality, vytvářejí sociálně atomizovaný svět, jak to udělala britská buržoazie ve druhé polovině 18. století a na počátku 19. století. Teprve pak to byla atomizace prostřednictvím procesů v reálné ekonomice, teoreticky by se to dalo překonat, což se stalo, když se formoval průmyslový proletariát, pak ve virtuálně-digitálním panoptikonu je to stěží možné – atomizace navždy! (Pozn.překl.: Uvědomte si, že se jedná o totální kontrolu všeho, tedy i myšlenek, přání, a samozřejmě případného odporu!)
Otázkou je, zda v budoucnu konkurenti v pětici příjemců (ti, kdo budou profitovat z nového stavu) dovolí existům monopolizovat a vést vše při vytváření nové verze civilizace Země. Situace je přesně taková: bio-eko-digitální postkapitalismus ve formě, v jaké je plánován, není jen novým systémem v historii civilizace, je to anulování všeho, co existovalo od neolitické revoluce, tedy za posledních 10-12 tisíc let. Ti, kteří v posledních staletích soustředili bohatství ve svých rukou (v sérii románů Vadima Panova „Arkáda“ se nazývají „globální investoři“), nedovolí ani „vyskočivším“, které sami vypustili a připustili k „věci“, ani několika korporacím, aby nezávisle vytvořili/zachvátili nový svět. Ani Cortésovi, ani Pizarrovi, ani Jamesi Wattovi – průkopníkům kolonialismu, kapitalismu a modernity – nebylo dovoleno přiblížit se k „lizu“ jejich pánů. Navíc mnozí z prvních (17.-18. století) operátorů kapitalismu se nestali jeho vlastníky.
Rostoucí napětí v pěti největších příjemcích Covid-19 a stavitelích nového světa poněkud připomíná mnohem méně významnou situaci v Ruské federaci v letech 1990 až 2000, kdy se o budoucnosti země (a specifické formě systému) rozhodovalo také v boji pěti sil: zahraničních obchodníků (a souvisejících zahraničních zpravodajských služeb), ministerstva vnitra, armády, zločinu a čekistů; výsledkem byl liberální čekismus v „karmínových“ (tj. kriminálních) tónech. S největší pravděpodobností uvidíme něco karmínového v globálním měřítku, pokud noví normátoři (u nás by se dalo použít slovo, tak oblíbené značnou částí těch, co nakonec nebudou v Novém světě v „plné síle“, aniž by to sami chápali – normalizátoři) uspějí ve svém plánu a sociální zvrácenost se stane normou.
Rozhodující bitvy „rohů“ globálního pětiúhelníku jsou před námi, ale prozatím probíhají místní bitvy a zbavení se těch, kteří jsou slabší. V této fázi jsou všechny prvky s velkou předponou (digitalisté, finančníci, lékaři) spojenci jako část nezávislých hráčů, částečně segmentů/nástrojů „hlubinné moci“. Jejich boj proti Trumpovu „velkému americkému“ státu je bojem zítřka a dneška se včerejškem, který vyvrcholí jejich vítězstvím. Za prvé však není vyloučena pomsta, zejména, jak napsal Barrington Moore, velké revoluce se nerodí z vítězného výkřiku vzestupných tříd, ale z umírajícího řevu těch tříd, nad nimiž se vlny pokroku zhroutí. Za druhé, po vítězství nad „včera“, „zítra“ a „dnes“ by se měly sblížit v boji a pokusit se přilákat „včera“ na svou stranu. A není jasné, kdo z toho vyplyne jako vítěz v tomto chrono-trojúhelníku.
Je tedy přímý ostrý střet mezi existy a finančníky nebo nějaký jiný, mírumilovnější způsob vyjasnění vztahů? Mezi těmito skupinami však existují podobnosti.
Ano, zejména je to sociální darwinismus. Obě strany konfliktu ctí von Hayekovy „spisy“ a zastávají se Ayn Randové, předzvěstí neoliberální ideologie, bestiální protistátní a obecněji antikolekvivististické, antisociální ofenzívy. Kdysi Thatcherová řekla, že neexistuje žádná společnost, existují pouze muži a ženy. Je pravda, že po tvrdé kritice musela přidat třetí prvek – rodinu, ale slovo bylo vypuštěno, není to vrabec.
Kněžím Čísla velmi pomohl faktor provokace z 11. září 2001, přesněji myšlenka posílení kontroly nad všemi sítěmi vytvořenými po ní, myšlenka vytvoření národně bezpečnostního státu. Google se aktivně zapojil do tohoto procesu, počínaje rokem 2003, aby pracoval na základě smlouvy se CIA. Později došlo téměř k fúzi s Pentagonem. A ve skutečnosti přilnutí k těmto základním mocenským speciálním strukturám pomohlo „hlubokým časovačům“ vybudovat opevnění neuvěřitelného tajemství kolem svých spojenců z mocenských a informačních platforem. Argument je jednoduchý: protože loajální IT profesionálové pracují v tajných projektech, pak není nic pro veřejnost a stát, aby je znovu obtěžoval a dostal se do této oblasti. To uvolnilo ruce digitalistů v další manipulaci s politickou sférou.
V roce 2012 Facebook ohromil veřejnost článkem provokativně nazvaným „Experiment 61 milionů osob v sociálním vlivu a politické mobilizaci“ (Nature. 2012. č. 7415). V roce 2010, během voleb do Kongresu, byla zkoumána možnost manipulace s veřejným a informačním obsahem 61 milionů zpráv na Facebooku o volbách. Ukázalo se, že názory minimálně 2 % jsou snadno ovladatelné, což zcela mění průběh voleb. Byla analyzována náchylnost lidí k emocionálnímu vlivu. Ukázalo se, že i malý dopad může mít významné důsledky. Současně vývojáři položili subjektům (pod rouškou zájmu o veřejné zdraví) otázku, co je třeba udělat, aby se zvýšil účinek manipulace. Dopad probíhal ve stylu „Volím jako moji přátelé“ a nevědomé napodobování. To je pravda: uvědomění a vědomí jsou hlavními nepřáteli DK.
Je velmi důležité, že platformy, ten stejný Google, od samého počátku nevsadily na umírněné globalisty, ale na ultraglobalisty. Například Schmidt hrál obrovskou roli v Obamově volební kampani v roce 2008. Poskytl mu mimo jiné údaje o 250 milionech Američanů! Jeden americký novinář, který také pracoval pro Obamu, to vyjádřil více než vyčerpávajícím způsobem: „Díky Schmidtovi jsme věděli, koho budou lidé volit ještě předtím, než se rozhodli, koho budou volit.“ Vše je zcela logické: předvídání a vnucování spotřebitelských preferencí občanů je nevyhnutelně nestydatě následováno „agendou“ programovatelných politických sympatií.
Ale koneckonců, platformy „řádí“ nejen v oblasti politiky, ale také v jejich „hlavním podnikání“.
Ach ano! V roce 2015 vytvořil specialista na internetové právo Tim Woo a několik dalších nadšenců tým, který má prozkoumat skryté mechanismy organizace vyhledávání Google. Zjistili, že Google systematicky falšuje výsledky ve prospěch určitých produktů, jejichž popularitu je třeba „pozvednout“. Zde již neexistuje dělba práce, ale dělba znalostí. Tento proces také probíhá na pochopitelných základech, protože schopnost světa produkovat informace překročila schopnost je zpracovávat a ukládat – banka světových informací se každé tři roky zdvojnásobuje. A ještě jedna věc: v roce 1986 bylo digitalizováno pouze 1 % informací, v roce 2000 – 25 %, v roce 2012 – 98 %. Ti, kteří vedli tento proces, se snaží „osedlat“ pravidelnosti vývoje.
Nyní hospodáři digitálních procesů budují jakýsi chrám informací a již se mohou rozhodnout, kterou část z nich uvolnit do společnosti a kterou utajit. Za prvé, informace o svých milovaných jsou tajné – to je jasné. Princip je jednoduchý: budeme o vás vědět všechno a vy o nás budete vědět jen to, co dovolíme. To je docela cynické – jako obava pro spotřebitele. Hlavní ekonom společnosti Google Hal Varian to vyjádřil takto: „Aby společnost Google poskytla nejlepší možnou službu [vám osobně], musí o vás vědět co nejvíce.“ To znamená, že Google tvrdí, že zná soukromé informace. To by měli poskytovat digitální asistenti, jako je „Zeptejte se Googlu“ nebo „Zeptejte se Alice“.
V roce 2015 získal startup Realeys od Evropské komise 3,6 milionu eur na projekt SEWA (Automatic Sentiment Analysis of the Wild). Cílem je vyvinout automatizovanou technologii schopnou číst emoce člověka, když se seznámí s určitým obsahem. O rok později získala společnost Realeys ocenění od komise za svou „inovaci“ a to ne „sud marmelády a koš sušenek“, ale velmi velké množství financí. Dotyčná inovace je zaměřena na manipulaci s podvědomím člověka a jeho přivlastnění. S jeho pomocí jsou studována lidská gesta, výrazy obličeje, pohyby těla, mikropohyby očí atd., To znamená vše, co člověk dělá nevědomě. A opět, tyto programy jsou zakořeněny v minulosti, v pozdních devadesátých letech.
Jinými slovy, všechny osobní hranice lidského já jsou posunuty a likvidují se. Jean-Paul Sartre jednou napsal: „Svoboda je existence naší vůle.“ Zbavení svobody, stejně jako možnosti volby, myšlení je odcizení vůle. Odcizení vůle je mimo jiné nahrazení osobnosti člověka jeho schematizovaným informačním odrazem, obrazem v informačním zrcadle. Svoboda úzce souvisí s budoucností – s tím, jak člověk určuje svůj budoucí čas. Zuboffová píše, že dnes čelíme situaci, kdy je náš budoucí čas ohrožen digitální architekturou modifikace chování dozorčím kapitálem. DK vytváří trhy pro budoucí chování – domácí, ekonomické i politické. Údaje o chování se stávají hlavní komoditou.
Tento druh „komoditizace“ mění strukturu osobnosti člověka, že?
Jistě. Vzniká schéma, které je definováno následovně: autonomní (od společnosti a státu) kapitál na chování a heteronomní (tj. externě regulované) individium. To velmi připomíná to, co sociologové konceptualizují jako „kontextuální“ typ osobnosti na materiálu čínské civilizace a jejích „dcer“ – korejských a japonských – jako „kontextuální“ typ osobnosti, kontrastující s „textovým“ – evropským. Pokud v evropské civilizaci osobnost působí jako něco nezávislého a sebeurčujícího („text“) a vstupuje do individuálních (osobních) vztahů s Absolutnem – odtud „kultura svědomí“, pak východoasijský (Čína, Korea, Japonsko) typ osobnosti je určován hlavně vnějšími regulátory, tedy nejprve „kulturou hanby“ namísto „kultury svědomí“; za druhé, nemělo by to být ani tak o jednotlivci, jako o společenském jedinci, a to kolektivním.
Digitalizace tak eliminuje evropský typ osobnosti formovaný starověkem, křesťanstvím a modernitou a nahrazuje ho něčím podobným východoasijskému. Není náhodou, že v posledních třiceti letech se mezi vedením největších korporací postzápadu rozvíjí zájem o konfucianismus a o jeho módu. V samotné Číně digitalizace ve formě systému sociálního hodnocení organicky padla na dva tisíce let starý typ moci, společnosti a sociální individuality, navíc se stala jejich vyjádřením, kompletní formou. Ultraglobalističtí digitalizátoři se snaží dělat totéž s Evropany. Odtud jejich touha podkopat křesťanství a v popředí jsou jezuité, jejichž ideologický systém a praxe vždy spočívaly v omezování/potlačování jednotlivce a jeho přeměně na společenského jedince (poslušného, unifikovaného). V tomto ohledu je postkapitalismus ultraglobalistických digitalizátorů systémem pro zničení evropské civilizace, vymazání historie posledních dvou až dvou a půl tisíce let jejího vývoje, touha vrátit lidstvo zpět do éry před „Osovým“ časem. Nemluvím o přetvoření Homo sapiens na biologický druh pod rouškou „opravy“, je to mnohem vypočítavěji chladnější než DK se všemi jeho „triky“. Digitalizace je přímo spojována svými plánovači s lidskými biologickými změnami, ve skutečnosti by měla být řeč o biodigitalizaci.
Jinými slovy, spousta věcí je ničena a nejvíce především soukromí.
Přesně tak. Privátní člověk, soukromá osoba, je špatným objektem pro holistické sociálně homogenní přivlastnění. Měla by být standardizována, to znamená osobnostně očištěna. Na počátku roku 1990 napsal právní vědec Spyros Simitis ve své přelomové eseji „Přehled soukromí v informační společnosti“: „Osobní informace se stále více používají k zavedení standardů chování. Zpracování informací se stalo základním prvkem dlouhodobé strategie, manipulace zaměřené na formování a adaptaci individuálního chování.“ Simitis již tehdy dokumentoval trendy, které byly v rozporu se soukromím a demokracií. Dnes vidíme, že digitalizace v rukou ultraglobalistů působí jako skutečný nástroj pro zbavení celých komunit a dokonce i společností jejich práv. Člověku je otevřeně řečeno: „Nemáš žádné soukromí, a ani právo na něj“. Navíc síla těchto „ukazovacích“ struktur nemá vůbec svůj zdroj od státu a ne od nové technologie, ale pouze jako mezivýsledek v logice hromadění kolosálních informací o kontrole nad lidským chováním! To je logika přivlastňování nehmotných aktiv. Není to kapitalismus, je to něco horšího.
Rozhovor s Andrejem Fefelovem
Pokračování příště.
(1) Demiurg je v Platónově dialogu Timaios jakýsi architekt, který buduje Vesmír podle vzoru světa idejí. V novoplatonismu metafyzická postava, syn Moudrosti, prostředník mezi dokonalým Bohem a hmotným světem.
Zdroj: Zavtra
Překlad: Bedřich Vinopalník
